Tělo je „vědomí světa“, duše je „vědomí sebe“ a duch je „vědomí Boha“. Tělo má pět orgánů, které člověku poskytují pět smyslů. Toto hmotné tělo člověku umožňuje komunikovat s hmotným světem. Proto je nazváno „vědomím světa“. Duše obsahuje tu oblast člověka, která je známa jako intelekt, což umožňuje existenci člověka. Oblast lásky vytváří citové vztahy k druhým lidským bytostem nebo věcem. City pocházejí ze smyslů. To vše jsou oblasti člověka; utvářejí osobnost člověka. Proto se nazývají „vědomím sebe“. Duch je částí, skrze niž člověk komunikuje s Bohem. Touto částí člověk uctívá Boha, slouží mu a uvědomuje si svůj vztah s Bohem. Proto je nazvána „vědomím Boha“. Tak jako Bůh sídlí v duchu, naše já sídlí v duši a smysly sídlí v těle.

Duše je místem setkávání; v ní se spojují duch a tělo. Skrze ducha člověk komunikuje s Božím Duchem a duchovní oblastí a skrze tohoto ducha také přijímá a vyjadřuje moc a život v duchovní oblasti. Skrze tělo komunikuje s vnějším světem smyslů; svět a tělo na sebe vzájemně působí. Duše se nachází mezi těmito dvěma světy a náleží těmto dvěma světům. Na jedné straně skrze ducha komunikuje s duchovní oblastí a na druhé straně skrze tělo komunikuje s hmotným světem. Duše má moc sebeurčení; může činit rozhodnutí týkající se věcí v okolí, které se k ní vztahují, a může je přijímat nebo odmítat. Není možné, aby duch ovládal tělo přímo; to vyžaduje prostředníka. Tímto prostředníkem je duše, která vznikla, když se duch dotkl těla. Duše je mezi duchem a tělem; svazuje ducha a tělo dohromady v jedno. Duch může vládnout tělu skrze duši a podrobit je Boží moci. Tělo zase může skrze duši svést ducha, aby miloval svět.

Mezi těmito třemi prvky člověka je duch spojen s Bohem a je z nich nejvyšší. Tělo je pojítkem s hmotným světem a je nejnižší. Uprostřed je duše. Za svou povahu přijímá povahu ostatních dvou prvků. Jako taková se stává spojem mezi dvěma zbývajícími složkami. Skrze duši mohou tyto dvě složky mít společenství a spolupracovat. Funkcí duše je udržovat ducha a tělo v náležitém stavu, aby se neporušil jejich správný vzájemný vztah. Tímto způsobem se tělo, které je nejnižší, podřídí duchu, a duch, který je nejvyšší, bude skrze duši schopen ovládat tělo. Duše je skutečně hlavním prvkem v člověku. Duše očekává od ducha zaopatření, které duch přijal od Ducha Svatého, a sděluje tělu, co přijala, aby tělo mohlo mít účast na zdokonalování od Ducha Svatého a stát se duchovním tělem.

Lidský duch je nejušlechtilejší částí člověka; sídlí v jeho nejhlubším nitru. Tělo je nejnižší a zůstává vně. Duše sídlí mezi duchem a tělem a je mezi nimi prostředníkem. Tělo je vnější slupkou duše, zatímco duše je vnější slupkou ducha. Když se duch snaží ovládnout tělo, musí tak učinit prostřednictvím duše. Než člověk padl, byl to duch (skrze duši), jenž ovládal celou bytost. Když chtěl duch něco udělat, sdělil to duši a ta uvedla v činnost tělo, aby vykonalo příkaz ducha. To je význam duše jako prostředníka.

Duše je potenciálně nejsilnější složkou, protože duch i tělo jsou do ní včleněny, berou ji jako svou osobnost a jsou jí ovlivňovány. Avšak na počátku člověk ještě nezhřešil, a moc duše byla plně pod kontrolou ducha. Moc duše tedy byla mocí ducha. Duch sám o sobě nemohl pohánět tělo; musel k tomu mít duši. To zjišťujeme v Lukášovi 1,47: „Má duše velebí (přítomný čas) Pána a můj duch se rozveselil (minulý čas dokonavý) nad Bohem, mým Spasitelem.“ Zde vidíme změnu mluvnického času podle jazyka originálu, což naznačuje, že duch se musel nejprve rozveselit, aby duše mohla velebit Pána. Duch nejprve sděluje rozveselení, a potom duše vyjadřuje toto rozveselení skrze tělesné orgány.

Závěrem shrňme, že duše je sídlem osobnosti; vůle, intelekt a city člověka sídlí v duši. Duch je složka, kterou člověk komunikuje s duchovní oblastí. Tělo je složka, kterou člověk komunikuje s hmotnou oblastí. Duše se nachází uprostřed mezi těmito dvěma složkami. Vykonává svůj úsudek, kterým rozhoduje, zda má vládnout duchovní oblast, či zda má vládnout hmotná oblast. Duše někdy vládne skrze svůj intelekt a smysly; když je tomu tak, vládne psychický svět. Pokud duše nevydá svou vládu duchu, duch nemůže vládnout. Má-li tedy duch vládnout nad duší a nad celým tělem, musí duše nejprve ducha zmocnit k tomu, aby vládl. Je to z toho důvodu, že duše je zdrojem lidské osobnosti.

Duše je pánem člověka, protože vůle člověka je složkou duše. Když duch ovládá celou bytost, je tomu tak proto, že duše mu vydala sama sebe a zaujala nižší postavení. Jestliže se duše vzbouří, duch nebude mít moc ji ovládnout. V tom spočívá „svobodná vůle“ člověka. Člověk má absolutní právo přijímat vlastní rozhodnutí. Není strojem, který se otáčí podle Boží vůle. Má svou vlastní schopnost uvažovat. Může se rozhodnout uposlechnout Boží vůli, a může se rozhodnout odmítnout Boží vůli a následovat vůli ďábla. Podle Božího uspořádání by měl být duch nejvyšší složkou a měl by ovládat celou bytost. Avšak hlavní součást lidské osobnosti, vůle, pochází z duše. Lidská vůle (duše) má moc vybrat si, zda nechá vládnout ducha, zda nechá vládnout tělo, nebo zda bude vládnout naše já. Protože je duše tak mocná, Bible ji nazývá „duší živou”.

Z knihy Duchovní člověk