Svátek Minutí (3)

Poselství Dvacáté Páté

MINUTÍ

(3)

Čtení z Písma: Ex 12,11-28.43-51; 13,2-11; 1K 5,7-8

Kristovo vykoupení je tajemné, přesahuje naše chápání. Věřím, že to je důvod, proč Minutí ve Starém zákoně vykresluje všechny prvky, faktory a stránky Kristova vykoupení, zjeveného v Novém zákoně. Kdybychom měli přímá slova v Novém zákoně bez obrazu ve Starém zákoně, těžko bychom uviděli všechny podrobnosti nádherného a tajemného Kristova vykoupení. Jak děkujeme Pánu za portrét vykoupení, který je nám předložen v knize Exodus!

V minulých poselstvích jsme probrali množství podrobností ohledně Minutí. Viděli jsme, že Kristus je nejen beránek Minutí, ale také nekvašené chleby, hořké byliny a dům. Krev beránka byla nanesena na nadpraží a veřeje domů a beránek byl sněden celý, včetně hlavy, hnátů a vnitřností. Když synové Izraele jedli beránka, bylo nezbytné, aby měli přepásaná bedra, obuté nohy a v rukou hůl. Dále museli jíst beránka ve spěchu. Beránka nesměli jíst syrového nebo vařeného; musel být upečen na ohni. Kromě toho, k nanesení krve beránka Minutí na nadpraží a veřeje byl použit yzop, který představuje víru. Všechny tyto podrobnosti museli synové Izraele zachovat, když slavili Minutí. V tomto poselství se budeme dále zabývat některými dalšími podrobnostmi, které se týkají toho, jak aplikovat beránka Minutí.

Samo Minutí trvalo jeden den. Slavilo se čtrnáctého dne prvního měsíce, měsíce abíbu. Pokračováním svátku Minutí byl další svátek, svátek nekvašených chlebů, který trval sedm dní. Sedmička v Bibli znázorňuje kompletní běh času, celé časové období. Těchto sedm dní tedy znázorňuje běh našeho života na zemi. V Božích očích trvá plný běh našeho života pouhých sedm dní.

Svátek nekvašených chlebů začínal a končil dny slavení, hodování. Jak první den, tak poslední den nebylo dovoleno konat žádnou práci. Synové Izraele směli jen jíst.

Podrobnosti, které probereme v tomto poselství, jsou obzvláště důležité. To, co jsme dosud probrali, se týkalo svátku Minutí, který trval jeden den. Ale to, co probereme v tomto poselství, se týká svátku nekvašených chlebů, který trval sedm dní, tedy časové období znázorňující běh lidského života.

D. Nejíst ani nemít nic kvašeného

Co se týče Minutí, Bible klade důraz hlavně na jedení Minutí, nikoliv na zachovávání Minutí. Například Lukáš 22 mluví o tom, že Pán se svými učedníky jedl Minutí (vv. 11.15, Pavlík). Minutí je zde hostinou, kterou můžeme jíst. Exodus 12 mluví o jedení masa, nekvašených chlebů a hořkých bylin. Význam jedení spočívá ve skutečnosti, že žijeme z toho, co jíme. V lidském životě není nic důležitějšího než jedení.

Synové Izraele neměli po dobu sedmi dní jíst kvašený chléb. Exodus 12,15 říká: „Sedm dnů budete jíst nekvašený chléb. Hned první den odstraníte kvas ze svých domů.“ Podle Exodu 12,19 se v jejich domech neměl nacházet žádný kvas a podle Exodu 13,7 se u synů Izraele nemělo ukázat nic kvašeného. Během dní, kdy trval svátek nekvašených chlebů, neměli synové Izraele jíst kvašený chléb, v jejich domech se nesměl nacházet kvas a nesměl se u nich ukázat kvašený chléb.

Jedení nekvašených chlebů ukazuje, že Boží lid nemá žít v hříchu, tj. nemá žít hříšným životem. Kvas v Bibli znázorňuje to, co je v Božích očích hříšné, zlé, zkažené a nečisté. V 1. listu Korintským 5,8 Pavel mluví o „kvasu špatnosti a zloby“.

Funkcí kvasu je učinit něco snáze stravitelným. Představte si chléb, který je vyroben bez droždí či kvasu. Takový chléb bude tvrdý a bude se těžko žvýkat. Ale vložíme-li do chlebového těsta kvas, chléb bude měkký a snadno stravitelný. Hřích funguje podobně jako droždí; změkčuje to, co je tvrdé, a činí to pro nás stravitelným. Princip kvasu tedy spočívá v tom, že se přidává určitý prvek, který něco tvrdého změkčuje. Například žertování může být určitým druhem kvasu, který činí obtížnou situaci přijatelnější.

E. Slavit svátek nekvašených chlebů jako pokračování svátku Minutí

1. Po sedm dní

Synové Izraele měli slavit svátek nekvašených chlebů jako pokračování svátku Minutí (12,15-20; 13,6-7). Exodus 12,18 říká: „V prvním měsíci od čtrnáctého dne měsíce večer budete jíst nekvašené chleby až do večera dvacátého prvního dne toho měsíce.“ Uvedli jsme, že když synové Izraele jedli beránka Minutí, museli jíst také nekvašené chleby. Viděli jsme, že svátek Minutí trval jeden den, zatímco svátek nekvašených chlebů pokračoval po dobu sedmi dní. Proto byl svátek nekvašených chlebů pokračováním svátku Minutí.

Maso beránka Minutí znázorňuje bezhříšný Kristův život. Přijali jsme Krista nejen v Jeho smrti a vzkříšení, ale také v Jeho bezhříšnosti, neboť Jeho život je nejen ukřižovaný a vzkříšený život, ale také bezhříšný život. Proto musíme jíst maso beránka i nekvašený chléb. To znamená, že od chvíle, kdy jsme přijali Krista, kdy jsme byli spaseni a prožili jsme nový začátek v životě, začínáme žít životem bez kvasu, životem bez hříchu.

Exodus 13,7 říká, že se u synů Izraele nemělo ukázat nic kvašeného. V našem křesťanském životě by nemělo být vidět nic kvašeného. Není možné, abychom vůbec žádný kvas neměli, ale je možné, aby se kvas neukazoval. Ačkoliv není možné, abychom byli bez hříchu, musíme se vypořádat s každým zjevným hříchem, s každým hříchem, který se ukáže. To znamená, že jsme zodpovědní za to, abychom se vypořádali s hříchem, kterého jsme si vědomi. Kdykoliv ve svých životech zjistíme něco hříšného, musíme to odstranit. To však neznamená, že nebudeme mít žádný hřích. V našich životech nebo v našem prostředí může být mnoho hříchu, ale my si to nemusíme uvědomovat. Jakmile si však hřích uvědomíme, musíme se s ním vypořádat. Musíme opustit hřích, kterého jsme si vědomi. Neměli bychom tolerovat žádný projev hříchu.

V Exodu 12,19 dostali synové Izraele silné slovo: „Každý, kdo by jedl něco kvašeného, takový člověk bude vyhlazen z pospolitosti Izraele, jak příchozí, tak domorodec.“ Být vyhlazen z pospolitosti Izraele znamenalo být odříznut od společenství Božího vyvoleného lidu. Tento vážný výrok odpovídá Pavlovu slovu v 1. listu Korintským 5,13: „Odstraňte toho zlého ze svého středu!“ Odstranit zlého znamená odříznout ho od společenství církve.

Jestliže tolerujeme hřích poté, co byl odhalen, naše společenství bude vyhlazeno. Z toho plyne, že jako křesťané bychom měli žít bezhříšným životem a netolerovat žádný hřích, který byl odhalen. Vypořádat se se zjevným hříchem znamená slavit svátek nekvašených chlebů.

Exodus 12,14 říká: „Tento den se pro vás stane dnem památným a budete ho slavit jako Hospodinův svátek; po všechny své generace ho budete slavit jako věčné ustanovení.“ Tento verš ukazuje, že Minutí se mělo slavit jako svátek. Totéž platí o svátku nekvašených chlebů (12,17). Svátek v sobě zahrnuje jedení i užívání. Kdykoliv jíme, aniž by účelem našeho jedení bylo užívání, jedná se obyčejné jedení. Ale když jíme pro potěšení, naše jedení se stává svátkem, hostinou. Například, můžeme denně jíst snídani, oběd a večeři bez zvláštního potěšení. Ale někdy se sejdeme, abychom měli hostinu. V takových chvílích jíme za účelem potěšení. Jedení Minutí bylo nazváno svátkem Minutí, protože se jednalo o jedení pro potěšení.

Když jsme byli spaseni, užívali jsme svátek Minutí. Ale tento svátek by měl okamžitě pokračovat svátkem nekvašených chlebů. Z toho plyne, že užívání křesťana nemá ustat. Nicméně ve zkušenosti mnohých křesťanů svátek Minutí nepokračuje svátkem nekvašených chlebů. V době svého obrácení byli radostní. Ale toto potěšení netrvalo dlouho, protože neslavili svátek nekvašených chlebů. To znamená, že se nevypořádali se svým hříšným způsobem života. Naopak, dovolili, aby kvas, který byl odhalen, zůstal. Nevypořádali se s hříchem, který byl odhalen. Z toho důvodu mnozí křesťané neslaví svátek nekvašených chlebů.

Poté, co přijmeme Pána a jsme spaseni, máme pokračovat v našem užívání tím, že se vypořádáme s hříchem. To by nemělo trvat pouze jeden den, ale sedm dní. To znamená, že by to mělo trvat celý náš život. Celý náš život poté, co jsme spaseni, by měl být svátkem nekvašených chlebů.

Taková byla Pavlova myšlenka v 1. listu Korintským 5. V 7. verši Pavel říká: „Ten starý kvas vymyjte, abyste byli novým těstem podle toho, jak jste nekvašení, vždyť bylo i obětováno naše Minutí – Kristus“ (Pavlík). Dále nám v 8. verši říká, abychom „slavili tedy svátek ne se starým kvasem, ani s kvasem špatnosti a zloby, ale s nekvašenými chleby upřímnosti a pravdy“. Den co den musíme slavit svátek nekvašených chlebů. Tento svátek bychom měli slavit v průběhu svého křesťanského života, dokud neuvidíme Pána.

Jakmile odmítneme vypořádat se s hříchem, jenž byl odhalen, už neslavíme svátek nekvašených chlebů. To znamená, že ztrácíme potěšení z tohoto svátku. Tolerování hříchu vede ke ztrátě potěšení. A naopak, čím více se vypořádáváme s hříchem, který se projevil nebo byl odhalen, tím více budeme mít potěšení. To znamená slavit svátek nekvašených chlebů.

Oceňuji způsob, jakým Pavel alegorizoval Minutí a svátek nekvašených chlebů. Říká, že bylo obětováno naše Minutí – Kristus, že máme odstranit starý kvas a že máme slavit svátek nekvašených chlebů. Tento svátek slavíme tím, že se vypořádáváme s hříchem a žijeme bezhříšným životem. Kdykoliv je odhaleno něco hříšného, okamžitě se s tím vypořádáváme. Takto se v našich domech neukáže nic kvašeného. Kristus je nekvašeným chlebem. Čím více jíme Krista, tím více se stáváme nekvašenými. Jediný způsob, jak odstranit hřích, je jíst Kristův ukřižovaný, vzkříšený a bezhříšný život.

2. Prvního i sedmého dne nepracovat, ale jíst

Exodus 12,16 říká: „Prvního dne budete mít svaté shromáždění, i sedmého dne budete mít svaté shromáždění. V nich nebude konána žádná práce, pouze co budete každý jíst, jenom to si připravíte.“ Tento verš říká, že prvního i posledního dne svátku nekvašených chlebů neměla být vykonávána žádná práce. To znamená, že při užívání Božího spasení není žádné místo pro naše konání. Musíme se naučit přestat se svým konáním. Musíme ustat v každé práci. Nečiňte předsevzetí, že budete milujícím manželem, poddajnou manželkou nebo dítětem, které ctí své rodiče. To vše je lidské konání. Jediné, co smíme dělat, je jíst. Z toho plyne, že když máme účast na Božím spasení, je v tom prostor pouze pro užívání, nikoliv pro konání. Nesnažte se něco dělat – jen jezte a užívejte.

Situace v dnešním křesťanství je přesně opačná. Místo jedení je zde konání. V jednom kázání za druhým jsou lidé nabádáni, aby se zapojili do nějakého konání. To je v rozporu s principem Božího spasení. Boží spasení nám nedovoluje konat žádnou práci.

Kvůli své hadí přirozenosti jsme okamžitě po svém spasení či oživení učinili rozhodnutí, že vykonáme určité věci. Někteří si předsevzali, že nebudou vznětliví; jiní se rozhodli být pokorní. Ale Pán nedovoluje konání takové práce. V Božím spasení je nám dovoleno pouze jíst.

Na rozdíl od spisů náboženských lidí Bible nařizuje Božímu lidu, že v první i poslední den svátku nemá dělat nic než jíst. Kdyby synové Izraele v těch dnech konali práci, porušili by tím princip Božího spasení. Spasení je k našemu užívání; nevyžaduje naši práci či konání. Nicméně i mnozí horliví křesťané jsou odříznuti od duchovního společenství jen proto, že jsou tolik zapojeni do nějaké práce. Přidávat lidskou námahu k Božímu spasení je urážkou Boha a vydělováním se ze společenství.

Zjišťujeme, že je obtížné přestat s konáním a pokračovat v jedení. Místo jedení bez konání jsme navyklí na konání bez jedení. Někteří si možná stěžují na příliš duchovního jedení. Dokonce možná řeknou, že je takové jedení nudí. Před nějakou dobou se mezi námi rozšířily takové řeči. Tento druh slova je od Ďábla, Božího nepřítele. Jakmile je řečeno slovo proti jedení Pána, ihned následuje návrh, abychom konali nějaké dílo nebo se zapojili do nějaké aktivity. Jak ďábelské popření principu Božího spasení! Opakuji, Boží spasení vyžaduje, abychom zastavili své konání a nedělali nic kromě jedení.

Dokonce i modlitba se může stát prací, kterou Bůh zakazuje. Někteří svatí se mohou rozhodnout, že věnují více času modlitbě. V takovém případě se jejich modlitby mohou stát prací, která porušuje princip Božího spasení. Člověku, který se takto odhodlal k modlitbě, bych řekl: „Nedovol, aby se modlitba stala prací. Místo toho, aby ses modlil podle přirozeného způsobu, musíš jít nekvašený chléb.“

Když jsem byl mladý, byl jsem velmi zapojen v díle pro Pána. Četl jsem knihy o tom, jak být svatým, jak se modlit a jak přemáhat hřích. Tyto knihy mě povzbuzovaly, abych konal práci a dělal určité věci. Potom jsem jednoho dne uviděl světlo, že Bůh nechce, abychom konali práci – Bůh chce, abychom jedli. Máme-li slavit svátek Bohu, musíme zastavit své konání.

Představte si, že vás nějaký bratr pozve k sobě domů na hostinu. Ale vy k němu přijdete a strávíte značný čas tím, že pro něj budete něco dělat. Posekáte trávník, zastřihnete stromy a umyjete okna. Ale všechna vaše práce je pro bratra urážkou. On chce, abyste se posadili u stolu a hodovali s ním. Čím více hodujete, tím bude šťastnější.

My všichni musíme přestat se svým přirozeným konáním. To však pro nás není snadné. Když přestáváme konat, musíme udržovat své jedení. Ale pokud nejíme, neměli bychom přestat s konáním. Většina křesťanů pracuje bez jedení, ale my se musíme naučit jíst bez konání. Přestaňme konat, ale pokračujme v našem jedení.

F. Žádný cizinec nebo najatý z něho nebude jíst

Exodus 12,43 (B21) říká: „Hospodin Mojžíšovi a Áronovi řekl: Toto jsou ustanovení o Hodu beránka [Minutí]: Nesmí ho jíst žádný cizinec.“ Verš 45 dále říká: „Příchozí ani najatý z něho jíst nebude.“ Tyto verše ukazují, že cizincům a najatým služebníkům nebylo dovoleno jíst beránka Minutí. Ve Starém zákoně cizinci představují dvě kategorie lidí: nevěřící a přirozeného člověka. Možná ochotně souhlasíme s tím, že nevěřící jsou cizinci, ale možná nesouhlasíme s tím, že náš přirozený člověk je také cizincem, kterému není dovolena účast na Minutí. Ve skutečnosti se náš přirozený člověk neliší od nevěřícího, neboť náš přirozený život je vždy rychle hotov souhlasit se způsobem nevěřících. Přirozený člověk a nevěřící tedy patří do jedné rodiny.

Povšimněte si, že v Exodu 12 je přirozený člověk cizincem spojeným s najatými služebníky. Najatý služebník je ten, kdo slouží za mzdu, za odměnu. Přirozený člověk vždy pracuje pro Boha, aby se mu dostalo vyrovnání. V dnešním křesťanství se jedná o něco běžného. Z větší části se křesťanství stalo náboženstvím, ve kterém jsou najímáni cizinci, aby pracovali za mzdu. Ačkoliv najatý služebník může dostávat mzdu, nemá nic společného s milostí, vírou nebo užíváním. Jestliže se snažíme užívat Minutí podle principu najatého služebníka, zjistíme, že nejsme v postavení, ve kterém můžeme mít účast na Minutí.

Ti, kteří pracují jako najatí služebníci, mají ten postoj, že oni se namáhají a Bůh jim platí mzdu. Ale v listu Římanům Pavel ukazuje, že nemáme konat skutky pro naše spasení. List Římanům 4,4-5 říká: „Tomu, kdo pracuje, se mzda nedává z milosti, nýbrž z povinnosti. Kdo však (pro svou spravedlnost) nepracuje, ale spoléhá na toho, který ospravedlňuje bezbožného, tomu se jeho víra pokládá za spravedlnost.“ Pavel v listu Římanům 11,6 mluví o výběru milosti a prohlašuje: „Jestliže však z milosti, pak již ne ze skutků, jinak by milost již nebyla milostí.“

Slovy listu Galatským 4,7 my, kdo věříme v Krista, již nejsme služebníci; jsme synové. Děti jednoduše užívají rodinný život. Nenamáhají se jako najatí služebníci, aby měli účast na tomto potěšení. Naše užívání Božího spasení je podle principu milosti zdarma, nikoliv podle principu najatého služebníka, který pracuje za mzdu. Co se týče spasení, naše námaha nic neznamená. Bůh nám dovoluje, abychom užívali Minutí nikoliv jako mzdu, ale pouze jako dar milosti zdarma.

Je jasné, že přirozený člověk nemůže užívat Krista jako Minutí. Jestliže je někdo stále v přirozeném člověku, nedošel k měsíci abíbu, který znamená rašení či pučení. To znamená, že neprožil nový začátek v Kristu. U takového člověka nedošlo k vyrašení božského života skrze znovuzrození. Prožít nový začátek znamená nebýt již cizincem, nebýt již přirozeným člověkem. Naopak, znamená to být znovuzrozeným a stát se novým stvořením v Kristu (2K 5,17).

Nemějte účast na Minutí jako přirozený člověk nebo jako najatý služebník a nemějte postoj, že pracujete pro Boha a že On vám platí mzdu. Boží spasení nepřijímáme kvůli své námaze. Jestliže zůstáváme v přirozeném člověku nebo se považujeme za najaté služebníky, kteří pracují za náhradu, nemáme právo k účasti na Minutí.

G. Koupení a obřezaní otroci jíst mohou

Ačkoliv cizinci a najatí služebníci nemohli mít účast na Minutí, koupení a obřezaní služebníci jíst mohli (12,44.48). Být koupen znamená být vykoupen. Nejsme najatí služebníci, ale byli jsme Pánem koupeni, abychom byli Jeho otroky. Byli jsme ztraceni, ale Pán zaplatil cenu, aby nás koupil zpátky. To znamená, že jsme byli vykoupeni, zakoupeni, koupeni zpátky. Již tedy nejsme cizinci – jsme vykoupení. Již nejsme přirozeným člověkem – jsme koupení.

Kristovo vykoupení nezahrnuje přirozený život. Naopak, Jeho vykoupení se vypořádává s přirozeným člověkem tak, že ho pokládá na kříž. Kristus vykupuje pouze ty, kteří byli opracováni Jeho křížem. Takové jednání je znázorněno obřízkou.

Považujete se za najatého, nebo za koupeného? Málokteří lidé o sobě uvažují jako o těch, kteří byli koupeni. Ten, kdo je koupen, je vlastně otrokem. To je důvod, proč sami o sobě všichni dáváme přednost tomu být najati. Jestliže si nás někdo najme, abychom pro něho pracovali, jsme ochotni pracovat, dokud jsme se svým zaměstnavatelem spokojeni. Jestliže však spokojeni nejsme, můžeme dát výpověď a pracovat pro někoho jiného. Ale koupený otrok nemá právo podat výpověď.

Znovu vidíme, že způsob přirozeného člověka odporuje Božímu principu. V Božím vykoupení nejsme najatí služebníci; jsme koupení otroci. Každý, kdo si o sobě myslí, že je najatý, nemá účast na Božím vykoupení. Chceme-li užívat Boží vykoupení, musíme zaujmout své postavení jako ti, kteří byli Pánem koupeni.

Říci, že jsme koupení, je z hlediska nauky snadné. Ale ve své každodenní praxi možná žijeme, jako kdybychom byli najatí. Apoštol Pavel věděl, že byl otrokem Krista Ježíše (Ř 1,1). Nepovažoval se za někoho, kdo byl najat, aby konal dílo pro Pána. Na rozdíl od mnoha pastorů či kazatelů Pavel věděl, že nemá právo odstoupit ze služby Pánu.

Duchovně řečeno, být najatým služebníkem znamená pracovat v našem přirozeném životě, abychom za to dostali mzdu. Ale podle duchovního principu být koupeným otrokem znamená sloužit Pánu ve vykoupení. Koupený otrok je člověk, který byl ztracen, který byl koupen zpátky a který byl opracován křížem. To je člověk, který byl vykoupen Bohem. Takový člověk může mít účast na Minutí.

Exodus 12,44 říká: „Ale každý otrok, muž koupený za peníze, když jsi ho obřezal, potom bude z něho jíst.“ Verš 48 (B21) také mluví o obřízce: „Kdyby chtěl Hospodinův Hod beránka [Minutí] slavit přistěhovalec žijící u tebe, ať je u něj obřezán každý mužského pohlaví. Potom může přistoupit, aby jej slavil, a bude brán jako domácí. Žádný neobřezanec ho však jíst nesmí.“ Všichni vykoupení musejí být obřezáni. Duchovně řečeno, být obřezán znamená nechat svůj přirozený život opracovat křížem. Bez obřízky není vykoupení. Z toho důvodu jsou vykoupení spjati s obřízkou. Ti, kteří byli vykoupeni, byli opracováni křížem. Pavlovými slovy jsou tou pravou obřízkou (Fp 3,3). Cizinci jsou najatí, zatímco koupení jsou obřezaní. Ti, kdo jsou obřezaní, neuplatňují v práci pro Boha přirozený život. Bůh nechce, abychom pro Něho pracovali; Bůh chce, abychom byli obřezaní. Práce podle přirozeného života může zplodit pouze Izmaela. Naše síla zplodit Izmaela musí být odříznuta obřízkou.

Máme-li správně přijmout Boží spasení, musíme být koupení a obřezaní. Ve chvíli svého obrácení by měl hříšník činit pokání, vyznat a uvěřit v Pána Ježíše. Současně by měl začít nenávidět svůj přirozený život a uvědomit si, že tento život musí být pohřben. To je důvod, že jakmile někdo uvěří v Pána Ježíše, měl by být pokřtěn. Být pokřtěn znamená uvědomit si, že přirozený život se nehodí k ničemu než k pohřbu. Když si to nový věřící uvědomí, je si vědom skutečnosti, že byl koupen a obřezán. Avšak mnozí dnešní křesťané přijali Boží spasení slepě, neuvědomili si, že potřebují být koupeni a obřezáni.

Všechny tyto podrobnosti spojené s obřízkou ukazují správný a náležitý způsob, jak aplikovat Minutí. Kdyby tyto podrobnosti nebyly nezbytné, Bible by se o nich nezmiňovala. Ačkoliv tyto podrobnosti jsou i v Novém zákoně, je pro nás poněkud obtížné je najít. Jsou však živě vykresleny na obraze Minutí v knize Exodus. Díky Pánu, že jsme těmi, kteří byli koupeni a obřezáni, a že můžeme jíst Minutí podle Božích principů.

H. Pokračovat v užívání beránka Minutí vyjitím z Egypta jako Boží armáda

Exodus 12,51 dochází k závěru: „A právě ten den Hospodin vyvedl syny Izraele po jejich oddílech z egyptské země.“ Tento verš ukazuje, že Boží úplné vykoupení vytváří armádu. Když aplikujeme Minutí podle všech Bohem daných principů, musíme pokračovat v našem užívání Minutí tím, že vyjdeme z Egypta a staneme se Boží armádou, která bojuje za Jeho zájmy na zemi. Musíme pokračovat v našem užívání spasení tím, že vyjdeme ze světa a staneme se součástí Hospodinovy armády. To znamená slovo exodus. Jak úplný obraz Božího spasení je nám předložen v knize Exodus! Když aplikujeme Krista jako naše dnešní Minutí, potřebujeme všechny podrobnosti, které zachycuje záznam o Minutí v knize Exodus.

V. BOŽÍ SOUD NAD VŠÍM PRVOROZENÝM

Exodus 12,12 říká: „A té noci projdu egyptskou zemí a pobiji v egyptské zemi všechno prvorozené od lidí až po dobytek.“ Někdo se možná zeptá, proč Bůh zabil pouze prvorozené. Když jsem byl mladý, trápilo mě to. Říkal jsem si, zda to znamenalo, že prvorození byli zlí a že ostatní byli dobří. V té době jsem nebyl obeznámen s duchovními principy. Později jsem zjistil, že prvorození zahrnují každého v Adamovi. Adam, první člověk, byl vlastně prvorozený (1K 15,45a). Jelikož Adam byl prvním člověkem, prvorození zahrnují všechny v Adamovi. Druhorození jsou naopak všichni ti, kteří jsou v Kristu, protože Kristus je ten druhý člověk (1K 15,47b). Ve velmi skutečném smyslu jsme my, kdo věříme v Krista, druhorození. Nicméně, stále v sobě máme prvek prvorozeného. Z toho důvodu musíme v sobě odsoudit vše, co je spjato s prvorozeným, tj. s Adamem. To znovu znamená, že musíme odsoudit přirozený život.

Pojmy prvorozený a cizinec vlastně popisují totéž. Jsou to synonyma, která popisují starého člověka a přirozený život. Můžeme říci, že starý člověk je prvorozený a že náš přirozený člověk s přirozeným životem je cizinec. Ale ti dva jsou vlastně jeden. Když aplikujeme Krista jako Minutí, musíme odsoudit jak starého člověka, tak přirozeného člověka. Musíme odmítnout jak prvorozeného, tak cizince. V Božím svátku Minutí není místo pro starého člověka nebo přirozený život.

Nesmíme to brát pouze jako nauku, ale jako něco praktického ve zkušenosti. Jestliže to budeme prakticky aplikovat ve zkušenosti, uvědomíme si, že v sobě nadále máme určité množství starého člověka a přirozeného života. To nám brání aplikovat Minutí cele a dostatečně. Stále se držíme starého člověka a přirozeného života. To znamená, že prvorozený a cizinec jsou nadále v nás. Proto nemůžeme plně aplikovat Minutí, protože Bůh nedovoluje starému člověku či přirozenému životu účast na Jeho Minutí. Takový je princip spjatý s Božím soudem nad vším prvorozeným.

VI. BOŽÍ SOUD NAD VŠEMI BOHY EGYPTA

V Exodu 12,12 Hospodin také řekl: „Vykonám soudy nad všemi bohy Egypta.“ Toto slovo je velmi příznačné. Bez této části 12. verše bychom si neuvědomili, že během oné noci Minutí byl také souzen Satan a všichni jeho démoni. Prvorození tvořili Egypt, zatímco bohové tvořili Satanovo království. Během Minutí bylo obojí souzeno.

Můžeme si udělat seznam všeho, co bylo vyloučeno z účasti na Minutí. Žádný kvas, žádná práce, žádní cizinci, žádní najatí služebníci, žádní prvorození a žádní egyptští bohové. To znamená, že zde nemá žádné místo hřích, lidské konání, přirozený život, starý člověk, svět ani Satan. Tyto věci jsou nejen vykresleny na obraze Minutí v Exodu, ale také jsou jasně zjeveny v Novém zákoně. Když slavíme Minutí podle podrobných principů ustanovených Bohem, tehdy správně aplikujeme Minutí. Chvála Pánu za tento plný obraz Minutí, za Boží plné vykoupení!

Kromě tohoto seznamu negativních věcí můžeme také vytvořit seznam pozitivních věcí, které jsou obsaženy v Minutí: beránek, dům, nekvašený chléb, hořké byliny, yzop, pás, obuv a hůl. Z toho všeho se skládá Minutí. Výsledkem těchto pozitivních věcí je Boží armáda. My, kdo užíváme Krista jako Minutí, se nakonec staneme armádou, která bojuje za Boží království na zemi. Jak jsme již uvedli, Minutí nakonec vytváří armádu, která bojuje za Boží zájmy.