Poselství Čtyřicáté Osmé

BOJ

(17)

Čtení z Písma: Nu 36,1-13

Než se budeme zabývat 36. kapitolou knihy Numeri, rád bych řekl ještě pár slov o dvou bodech, které se týkají útočištných měst ve 35. kapitole.

Za prvé, podle Numeri 35,25b-29 musel zachráněný vrah zůstat v útočištném městě a žít v něm až do smrti velekněze, znázorňujícího Krista, který zemřel za naše hříchy. Protože my, věřící v Krista, máme Boží přímé spasení, jak bychom měli aplikovat předobraz o zůstávání v útočištném městě až do smrti velekněze? V době Starého zákona Kristus ještě nezemřel a ti, kdo do Něj utekli jako do útočiště, museli čekat, dokud Kristus nepřišel a nezemřel na kříži. Pro starozákonní svaté tedy útočiště bylo jako ovčinec v Janovi 10,1, který představuje Zákon či judaismus jako náboženství Zákona, v němž je Boží vyvolený lid držen a strážen v opatrovnictví, dokud nepřijde Kristus.

Jelikož období Starého zákona skončilo, máme dnes nějaké útočištné město, nebo máme pouze Boží přímé spasení? Rád bych na tuto otázku odpověděl v souvislosti s jistotou spasení. Pokud jde o odpuštění hříchů a jistotu spasení, mnozí věřící jsou stále ve Starém zákoně. Zdá se, že čekají, až jim bude tato jistota dána někdy v budoucnu. Například, pokud se takového věřícího zeptáte, zda jsou mu odpuštěny hříchy, může říci: „Nevím. Utekl jsem ke Kristu a jsem v Kristu, ale nejsem se jistý, zda jsou mé hříchy odpuštěny. Možná nebudu mít tuto jistotu, dokud nezemřu. Až tehdy budu s jistotou vědět, že půjdu do nebe.“ Takový věřící přijímá Krista za své útočištné město. My, kdo věříme v Krista, však můžeme mít jistotu spasení a být si jisti, že naše hříchy jsou odpuštěny. Musíme být schopni říci těm, kteří utekli ke Kristu jako jejich útočištnému městu: „Protože jste vstoupili do Krista a jste v Kristu, vaše hříchy jsou odpuštěny. Kristus již zemřel za vás i za vaše hříchy. Jeho vykupitelská smrt za vás již byla dokonána. Protože Kristus zemřel za vaše hříchy, vaše hříchy jsou jistě odpuštěny.“ Věřící, který přijme toto slovo, již nebude jako starozákonní svatí čekat v útočištném městě, ale bude se těšit z Božího přímého spasení.

Hlavní věc, kterou zde musíme uvidět, je, že existuje důležitý, dispenzační rozdíl ve významu útočištných měst pro starozákonní svaté a pro nás dnes. Ve starozákonní době byla útočištná města místem, ve kterém jste se museli schovat a čekat na smrt velekněze. Ti, kteří dnes vstoupí do Krista, tak mohou učinit s jistotou, že již zemřel a že jejich hříchy jsou již odpuštěny. Kristus za nás zemřel ještě předtím, než jsme se narodili. Nyní musíme aplikovat to, co pro nás učinil, a říci: „Ó Pane Ježíši, miluji Tě. Zemřel jsi za mne před mým narozením. Haleluja, mé hříchy jsou odpuštěny a já jsem osvobozen!“

Za druhé, Bůh ustanovil, že útočištných měst mělo být šest: tři na druhé straně Jordánu a tři v kenaanské zemi. Toto uspořádání bylo v souladu s Božím stvořením a svrchovaností. Bůh stvořil řeku Jordán a zemi východně a západně od Jordánu. Z hlediska předobrazu dvě skupiny po třech městech dosvědčují a hlásají vesmíru, že trojjediný Bůh žije na zemi mezi lidmi jako jejich útočištné město.

Kromě toho, rozmístění šesti útočištných měst na různých místech ukazuje, že Kristus, ztělesnění trojjediného Boha, je blízký a dostupný. Nezáleží na tom, kde se nacházíme, Kristus, ztělesnění trojjediného Boha, je blízký a dostupný. Protože je všude, je i tam, kde se právě nacházíme. Trojjediný Bůh se rozšířil mezi lidi, aby byl útočištným městem pro všechny chybující. Všichni jsme se dopustili chyb a každý den pokračujeme v dělání chyb, ale trojjediný Bůh se rozšířil až na místo, kde jsme. Nyní se jednoduše musíme k Němu obrátit a vstoupit do Něho.

Nyní se jako na poslední bod ohledně předběžných pokynů k rozdělení dobré země podívejme na ustanovení v Numeri 36,1-13.

E. Další ustanovení o dědictví dobré země pro ženy mezi Izraelem

Možná si myslíme, že kniha Numeri by měla skončit útočištnými městy ve 35. kapitole. Posledním bodem této knihy je však další ustanovení o dědictví dobré země ženami mezi Izraelem. Protože tato otázka musela být ještě vyřešena, Bůh pověřil Mojžíše, aby za tímto účelem přidal další pasáž.

1. Pět Selofchadových dcer požádalo o půdu pro rodinu svého otce

V Numeri 27,1-11 pět Selofchadových dcer požádalo o půdu pro rodinu svého otce. Na této žádosti nebylo nic špatného.

2. Předáci z čeledí synů Josefových požádali o stejnou půdu pro svůj kmen

Předáci z čeledí synů Josefových požádali o stejnou půdu pro svůj kmen. Tito předáci z otcovských čeledí učinili protinávrh a argumentovali tím, že pokud by se dcery Selofchada provdali mimo svůj kmen, pak by jim dané dědictví mohlo připadnout jinému kmeni. V takovém případě by jejich vlastní kmen ztratil svou půdu.

Zde vidíme rozdíl mezi pohledem sester a pohledem bratrů. Sestry jsou často jemnější než bratři ve svých myšlenkách a názorech; avšak mohou být krátkozraké. Selofchadovy dcery byly velmi jemné ve svých myšlenkách, když přemýšlely o čeledi svého otce, ale byly krátkozraké – nemyslely na kmen jako celek. Předáci z otcovských čeledí brali v úvahu celý kmen, a proto požádali o stejnou půdu pro svůj kmen. Požádali Mojžíše, aby se obrátil k Bohu a nalezl způsob, jak poskytnout dědictví Selofchadovým dcerám a zároveň udržet půdu v jejich kmeni.

a. Hospodin Mojžíšovi přikázal, aby dal dědictví jejich bratra Selofchada jeho dcerám

Hospodin Mojžíšovi přikázal, aby dal dědictví jejich bratra Selofchada jeho dcerám (36,2). To bylo Boží ustanovení, Jeho péče o pět dcer, a to samozřejmě bylo úplně správné.

b. Pokud se dcery provdají za někoho z příslušníků jiného kmene

Ve 3. verši předáci z otcovských čeledí synů Josefových řekli, že pokud se dcery provdají za někoho z příslušníků jiného kmene, jejich dědictví bude ubráno z dědictví jejich kmene a bude přidáno k dědictví kmene, k němuž budou dcery patřit.

c. S nástupem milostivého léta mělo být dědictví dcer přidáno k dědictví kmene, k němuž budou patřit

Dále se ve 4. verši říká, že když nastoupí milostivé léto, potom bude dědictví dcer přidáno k dědictví kmene, k němuž budou patřit, a o jejich dědictví bude ukráceno dědictví kmene jejich otců. Tato slova ukazují prozíravost ohledně možnosti, jak by ztráta dědictví mohla ovlivnit kmen jako celek.

3. Ustanovení bylo dáno synům Izraele podle Hospodinova slova

Ve verších 5 až 9 bylo ustanovení dáno synům Izraele podle Hospodinova slova.

a. Selofchadovy dcery se mohly provdat pouze v rodině kmene svého otce

„Nato Mojžíš přikázal synům Izraele podle Hospodinova příkazu: Pokolení synů Josefových mluví správně. Toto je to, co Hospodin přikázal dcerám Selofchadovým: Mohou se provdat za koho je jim libo, pokud se provdají do čeledi náležející k pokolení jejich otců“ (vv. 5-6). Bůh dovolil, aby se dcery provdaly podle své libosti, ale pouze v rodině pokolení svého otce. To ukazuje, že ačkoli nám Pán dává svobodu, tato svoboda musí být uplatňována v mezích Božího ustanovení.

b. Dědictví synů Izraele nesmělo přejít od jednoho kmene k druhému

„Dědictví synů Izraele nesmí přejít od pokolení k pokolení, ale každý ze synů Izraele se přidrží dědictví pokolení svých otců“ (v. 7). To znázorňuje, že Kristus jako naše dědictví není přenosný a že se Ho musíme přidržet jako tohoto dědictví. Pochopit to nám pomůžou Pavlova slova v 2. listu Korintským 6,14: „Nebuďte zapřaženi do cizího jha s nevěřícími.“ Tato slova se vztahují na všechny úzké vazby mezi věřícími a nevěřícími, včetně manželství. Když si věřící vezme nevěřícího, v zásadě tím Krista považuje za přenosné dědictví.

c. Každá dcera, která obdržela dědictví z pokolení synů Izraele, se provdala do jedné z čeledí náležející k pokolení jejího otce

„Každá dcera, která obdrží dědictví z pokolení synů Izraele, se provdá do jedné z čeledí náležející k pokolení jejího otce, aby synové Izraele obdrželi každý dědictví svých otců. Dědictví nesmí přejít od pokolení k pokolení, ale každé pokolení synů Izraele se přidrží svého dědictví“ (Nu 36,8-9). Bohem určené dědictví tedy bylo zachováno nepřenosným.