Studium života v Numeri (# 40)

Poselství Čtyřicáté

BOJ

(9)

Čtení z Písma: Nu 28,1-31

VIII. USTANOVENÍ

Numeri 28,1–30,16 jsou věnována ustanovením o obětních darech (28,1–29,40) a slibech (30,1-16). V tomto poselství se začneme zabývat ustanoveními o obětních darech.

A. O obětních darech

1. Ohnivé oběti, Bohu příjemná vůně – Boží pokrm

Hospodin promluvil k Mojžíšovi: „Přikaž synům Izraele a řekni jim: Dbejte na to, abyste mi přinášeli v určený čas můj obětní dar, můj pokrm, jako mé ohnivé oběti, jako příjemnou vůni“ (28,2). V tomto verši Bůh mluví o svém pokrmu. Zdá se, že žádá svůj lid, aby nezapomněl na Jeho pokrm. Chce, aby Mu nezapomněli dát pokrm. Jako by zde Bůh říkal svému lidu: „Udělal jsem pro vás hodně. Připravil jsem pokrm a nápoj. Nyní vás žádám, abyste se postarali o Můj pokrm. Můj pokrm jsou obětní dary, které Mi přinášíte. Tyto obětní dary jsou pro Mne příjemnou vůní.“ Bůh chtěl, aby Mojžíš před tím, než bude připojen ke svým otcům, nařídil lidu, aby se starali o Boží pokrm, aby Mu poskytovali pokrm v určený čas. Slyšeli jste někdy o tom, že Bůh chce jíst? Když jíme náš pokrm, musíme si uvědomit, že Bůh také touží po pokrmu a že pro Něj musíme připravit něco k jídlu.

List Hebrejům 10,5-9 ukazuje, že Kristus je skutečností a náhradou starozákonních obětí. Verše 8-9 říkají: „ ‚Oběti a obětní dary‘ a ‚celopaly a oběti za hřích jsi nechtěl ani se ti nelíbily‘ – tedy ty, které se obětují podle Zákona –, potom řekl: ‚Hle, tu jsem, abych vykonal , Bože, tvou vůli.‘ To první ruší, aby ustanovil to druhé.“ Boží vůlí je zde zrušit to první, zvířecí oběti staré smlouvy, aby mohlo být ustanoveno to druhé, Kristova oběť nové smlouvy. Novozákonními obětmi je samotný Kristus. Boží touhou a zalíbením dnes nejsou zvířecí oběti; Boží touhou a zalíbením je výhradně jedna osoba – Kristus.

Než se budeme dále zabývat otázkou Božího pokrmu ve 28. kapitole Numeri, pojďme se podívat na sled kapitol 25 až 28. Ve 25. kapitole se synové Izraele dopustili velkého selhání, když upadli do smilstva, které poškozuje jejich lidství, a do modlářství, které je urážkou Boží osoby. Kvůli tomuto selhání dvacet čtyři tisíc Izraelců zemřelo na ránu. Kdybychom se toho zúčastnili, pravděpodobně bychom si mysleli, že kvůli této žalostné situaci Bůh skoncoval se svým lidem, na kterém tak dlouho pracoval a pro který toho tolik vykonal.

Bůh však se syny Izraele neskoncoval. Dokazuje to nový soupis lidu ve 26. kapitole. Bůh měl stále určitý počet svých lidí a celkový počet sečtených ve 26. kapitole byl téměř stejný jako v 1. kapitole (26,51; 1,46). V době prvního soupisu nedošlo k žádným potížím ani úbytku v počtu kvůli Božímu trestu. Nový soupis proběhl po mnoha problémech a úbytku způsobeném soudem. Nicméně, navzdory všem zkouškám, nepokojům, pokušením, selháním a úbytkům měl Bůh pro sebe téměř stejný počet jako na začátku. Bez ohledu na to, co napáchal nepřítel, a bez ohledu na selhání lidu, Bůh měl díky své svrchované milosti a skutkům stále více než šest set tisíc lidí.

Po novém soupisu ve 26. kapitole následuje soudní rozhodnutí o obdržení země do dědictví ženami v Numeri 27,1-11. Pět Selofchadových dcer přišlo za Mojžíšem se žádostí, aby jim bylo umožněno získat dědictví svého otce, protože neměl mužského dědice. Jejich žádosti, která se ve skutečnosti týkala získání Krista ve větší míře, bylo vyhověno, protože jejich motivace byla vznešená a čistá – měly úctu k dědictví, které dává Bůh, tj. k milosti.

Numeri 27,12-23 mluví o Mojžíšově smrti a o Mojžíšově nástupci. Mojžíšovi bylo sto dvacet let a Hospodin mu řekl, že nastal čas, aby byl připojen ke svému lidu. Jeho odchod vyvolal otázku vůdcovství. Kdo bude jeho nástupcem? Když mu Bůh řekl, že nyní bude připojen ke svému lidu, Mojžíš řekl: „Ať Hospodin, Bůh duchů celého tvorstva, ustanoví nad pospolitostí muže, který by vycházel před nimi a vcházel a který by je vyváděl a přiváděl. Ať není Hospodinova pospolitost jako ovce, které nemají pastýře“ (vv. 16-17). To ukazuje, že Mojžíš neuvažoval o své ztrátě vedoucí pozice. Jeho srdce nebylo upřeno na vlastní situaci, ale na Boží lid. Mojžíš jako by říkal Hospodinu: „Je správné a spravedlivé, že budu připojen ke svému lidu. Ale, Pane, kdo se postará o Tvůj lid? Pokud lid nebude mít někoho, kdo je bude vyvádět a přivádět, budou jako ovce bez pastýře.“ V reakci na jeho slova Hospodin Mojžíšovi řekl, aby vzal Jozua, postavil ho před kněze a před celou pospolitost, vložil na něj ruce a vložil na něj ze své důstojnosti a pak mu nařídil, aby byl vůdcem (vv. 18-23). Tímto způsobem Bůh ustanovil nového vůdce.

Na konci 27. kapitoly vidíme nádherný obrázek – obrázek nového lidu, nové armády a nového vůdce. Byl učiněn nový soupis nového lidu, byla nově zformována a posílena nová armáda a ke službě byl ustanoven nový vůdce, který neměl sloužit sám, ale spolu s knězem Eleazarem, který měl dostávat božské pokyny prostřednictvím urím a tumím. To znamená, že mezi lidem byla zřízena nová teokracie. Na konci této kapitoly tedy vidíme nový lid, novou armádu a novou teokracii.

Po všech událostech, které jsou popsány v kapitolách 25 až 27, vidíme ve 28. kapitole klíčovou otázku Božího pokrmu. Na začátku této kapitoly se Bůh obrátil k lidu a jako by říkal: „Máte vše, co potřebujete? Jste spokojení a šťastní? A co já a Mé uspokojení? Musíte se postarat o Můj pokrm. Starám se o vás mnoho let. Připravil jsem pro vás všechno úplně a nově a nyní jste připraveni zmocnit se země, kterou jsem slíbil vašim praotcům. Žádám vás, abyste na Mě nezapomněli. Pamatujte, že mám hlad a že potřebuji svůj pokrm.“

Bůh má hlad a chce jíst. Ačkoli je Bůh všemohoucí, nemůže si sám zajistit pokrm. BožíBoží pokrm musí přijít od Jeho lidu. Proto řekl: „Dbejte na to, abyste mi přinášeli v určený čas můj obětní dar, můj pokrm, jako mé ohnivé oběti, jako příjemnou vůni“ (28,2).

2. Měly být přinášeny Bohu v určený čas

Boží pokrm měl být Bohu přinášen „v určený čas“ (v. 2b). Jak uvidíme, Bůh musí jíst denně, týdně, měsíčně a ročně. Chce se z něčeho těšit každý den, každý týden, každý měsíc a každý rok. Boží každoroční pokrm je spojen s každoročními svátky.

a. Ustavičná zápalná oběť na každý den

Numeri 28,3-8 mluví o ustavičné zápalné oběti na každý den. Tato každodenní oběť sestávala ze dvou ročních beránků bez vady (v. 3). Jeden beránek se připravoval ráno s moučnou obětí z desetiny éfy jemné mouky namísené s olejem a s patřičnou litou obětí ze čtvrtiny hínu (v. 4.7). Druhý beránek se připravoval navečer se stejnou moučnou obětí a litou obětí (v. 8). Litá oběť měla být vylita Hospodinu ve svatyni. (Podrobnosti o obětních darech najdete ve „Studiu života v Levitiku“.) Toto byl Boží každodenní pokrm, který zahrnoval maso, chléb (moučná oběť) a pití.

b. Zápalná oběť na každou sobotu

Kromě ustavičné zápalné oběti na každý den byla zajištěna i zápalná oběť na každou sobotu (vv. 9-10). Tato oběť sestávala ze dvou ročních beránků bez vady spolu s moučnou obětí ze dvou desetin jemné mouky a patřičnou litou obětí.

c. Zápalná oběť na každý měsíc

Kromě toho se také přinášela zápalná oběť na začátku každého měsíce (vv. 11-15). Při stvoření Bůh ustanovil, že v roce bude dvanáct měsíců. Na začátku každého měsíce chtěl Bůh jíst něco zvláštního a Jeho lid pro Něj musel tento pokrm připravit. Za prvé, tato zápalná oběť zahrnovala dva býčky s moučnou obětí ze tří desetin jemné mouky a s patřičnou litou obětí z poloviny hínu vína na býčka. Za druhé, lidé měli také přinést jednoho berana s moučnou obětí ze dvou desetin jemné mouky a s patřičnou litou obětí ze třetiny hínu. Kromě toho tato měsíční zápalná oběť zahrnovala sedm ročních beránků bez vady s moučnou obětí z jedné desetiny jemné mouky a s patřičnou litou obětí ze čtvrtiny hínu na beránka. Na rozdíl od denních a týdenních zápalných obětí měla tato měsíční oběť zahrnovat jednoho kozla jako oběť za hřích. Bůh samozřejmě nemá nic společného s hříchem. Služebníci však byli hříšní a potřebovali vykoupení, aby měli právo sloužit Bohu. Chceme-li sloužit Bohu tím, že Mu přinášíme pokrm, musíme přinést oběť za hřích.

d. Zápalná oběť po svátku Minutí

Oběti popsané ve 28. a 29. kapitole Numeri sledují dvě linie – linii běžného lidského života a linii každoročních svátků. Obětní dary pro běžný život se přinášejí denně, týdně a měsíčně, zatímco obětní dary pro svátky se přinášejí každoročně.

Pokud jde o roční svátky, musíme vidět, že odpovídají naší duchovní zkušenosti. Náš duchovní život začíná Minutím a završuje se Letnicemi (svátkem týdnů). O Letnicích dostáváme plnost završeného Ducha, která se stává naším potěšením i Božím pokrmem. Pořadí těchto svátků je úžasné a smysluplné.

V Numeri 28,16-25 vidíme zápalnou oběť po svátku Minutí. Svátek Minutí trval jen jeden den – čtrnáctý den prvního měsíce. Patnáctý den tohoto měsíce byl začátkem svátku nekvašených chlebů, který trval sedm dní. V první a sedmý den tohoto svátku se konalo svaté shromáždění a v těchto dnech nebylo možné vykonávat žádnou práci. Místo práce měl být odpočinek a potěšení. Oběť pro každý den v průběhu těchto sedmi dní byla stejná jako oběť, která se přinášela na začátku každého měsíce.

e. Zápalná oběť na svátek týdnů

Numeri 28,26-31 hovoří o zápalné oběti na svátek týdnů. Tato zápalná oběť se přinášela v den prvotin, tj. v padesátý den svátku týdnů (v. 26), když se Hospodinu přinášela nová moučná oběť (Lv 23,10-11.15-16). Ve stejný den se konalo svaté shromáždění a nemohla být vykonávána žádná práce. Oběť na svátek týdnů byla stejná jako oběť, která se přinášela na začátku měsíce.

Bůh potřebuje denní pokrm, týdenní pokrm, měsíční pokrm a roční pokrm. Kromě běžného pokrmu si chce Bůh vychutnat pokrm během každoročních svátků. Už jsme si povšimli, že tyto svátky odpovídají naší duchovní zkušenosti. Svátek Minutí je předobrazem Krista, který je naším svátkem Minutí (1K 5,7), a Letnice jsou předobrazem připraveného trojjediného Boha, který se stal završeným, oživujícím, rozdílejícím Duchem. Takový Duch je plností trojjediného Boha a také završením našeho užívání Krista.

Všechny obětní dary ve 28. kapitole Numeri, které jsou Božím pokrmem, ukazují na Krista. To ukazuje, že Kristus není jen náš pokrm, ale také Boží pokrm. Bůh a my vychutnáváme stejný pokrm – Krista. Středem 28. kapitoly Numeri je Kristus. Kristus je hlubokou podstatou této kapitoly.

Kristus je také pokojem, který nám umožňuje mít společenství s Bohem. Nejlepší společenství je spojené s jídlem. Pokud se chceme těšit z toho nejlepšího společenství s Bohem, musíme Mu nabídnout Krista jako Jeho pokrm. Poté v průběhu našeho společenství s Bohem budeme spolu s Bohem užívat Krista tím, že Ho budeme jíst a pít.

Ačkoli je Kristus Božím pokrmem, není Božím pokrmem přímo; Kristus je Božím pokrmem, který Mu předkládáme.

Ale nakonec se Boží pokrm stává i naším pokrmem. Po pečlivé četbě knihy Leviticus uvidíme, že zápalná oběť je úplně a absolutně spálena pro Boží uspokojení. Žádná část zápalné oběti není určena k jídlu pro ty, kdo ji přinesou. Zápalnou oběť však doprovází moučná oběť, jejíž významná část je určena těm, kdo ji přinášejí. To znamená, že když sloužíme Bohu tím, že Mu přinášíme Krista jako Jeho pokrm, Bůh se o nás stará. Zdá se, že Bůh říká: „Vy mi dáváte Můj pokrm a nyní chci s vámi něco z tohoto pokrmu sdílet.“ Tímto způsobem užíváme Krista spolu s Bohem. Když slavíme a hodujeme, Bůh také slaví a hoduje. On hoduje s námi a my hodujeme s Ním. Bůh a my společně hodujeme ve vzájemnosti na všezahrnujícím Kristu.

Zápalná oběť je předobrazem Krista jako Toho, který je jako člověk absolutně odevzdaný Bohu a který uspokojuje Boha. Moučná oběť je předobrazem Krista v Jeho dokonalém, jemném a vyváženém lidství. Litá oběť je předobrazem Krista, který se vylévá pro Boha. Když Kristus umíral na kříži, vyléval sám sebe jako litou oběť Bohu. Oběť za hřích je předobrazem Krista jako naší oběti za hřích, která nás vykoupila Bohu a vyřešila problém našeho hříchu, hříchů a selhání. Když máme Krista jako všechny tyto oběti, můžeme nyní užívat Krista s Bohem. Nejprve užíváme Krista jako Toho, kterého nám dal Bůh. Poté, co jsme získali zkušenost s Kristem, předkládáme Ho Bohu jako Jeho pokrm, a Bůh pak s námi sdílí podíl Krista, kterého jsme Mu přinesli.

Zde bych rád řekl několik dalších slov o prvních čtyřech ze sedmi ročních svátků, od svátku Minutí po svátek Letnic. Svátek Minutí znázorňuje začátek našeho křesťanského života. Kristus se stal Beránkem Božím, který snímá náš hřích a naše hříchy, aby nás Bůh ve své spravedlnosti „minul“. V důsledku toho jsme spaseni, ospravedlněni a znovuzrozeni. Toto je začátek našeho křesťanského života.

Ihned poté, co jsme spaseni, musíme slavit svátek nekvašených chlebů. Být bez kvasu znamená být bez hříchu. Svátek nekvašených chlebů ukazuje, že po našem spasení a znovuzrození musíme žít životem bez hříchu.

V 1. listu Korintským 5,7b-8 Pavel hovoří o svátku Minutí i o svátku nekvašených chlebů. „Vždyť bylo i obětováno naše Minutí – Kristus, svátkujme tedy, ne se starým kvasem, ani s kvasem zlovůle a podlosti, nýbrž s nekvašenými chleby upřímnosti a pravdy“ (Pavlíkův překlad). V rámci tohoto Minutí je Kristus nejen Beránek, ale celé Minutí. Aby mohl být naším Minutím, Kristus byl obětován na kříži pro naše vykoupení a smíření s Bohem. Svátek nekvašených chlebů trval sedm dní, tj. období naznačující úplnost, a to je symbol celého našeho křesťanského života, ode dne našeho obrácení do dne našeho vytržení. Jedná se o dlouhý svátek, který nesmíme slavit s hříchem své staré přirozenosti, starým kvasem, ale s nekvašeným chlebem, jímž je Kristus naší nové přirozenosti jako naše výživa a potěšení. Pouze Kristus je přísun života upřímnosti a pravdy, absolutně čistý, bez příměsi a plný skutečnosti.

Výsledkem křesťanského života je církevní život. Tento výsledek obsahuje několik bodů. Jedná se zejména o Kristovo vzkříšení. Po svátku Minutí a svátku nekvašených chlebů následoval svátek prvotin. Den prvotin byl den, kdy byl Kristus vzkříšen a stal se prvotinou obětovanou Bohu. Podle Nového zákona jsme skrze Kristovo vzkříšení byli my, věřící v Krista, zplozeni jako živé údy, které tvoří Tělo Kristovo. Údy církve vznikly Kristovým vzkříšením a v Kristově vzkříšení.

Ačkoli vytvoření církve začalo Kristovým vzkříšením, zformování církve nastalo až o Letnicích, padesát dní po Pánově vzkříšení. V den Letnic byl vylit Duch Svatý jako všezahrnující Duch rozdílejícího se trojjediného Boha, který prošel procesem, aby byla zformována církev. Duch je uskutečněním vzkříšeného Krista, Krista v jiné formě, protože ve vzkříšení se Kristus stal oživujícím Duchem (1K 15,45). V den Letnic byl Duch, tj. ve skutečnosti samotný Kristus, vylit na údy Krista, které vznikly skrze Jeho vzkříšení. Tímto způsobem byla zformována církev.

Církev byla zformována ze dvou částí – z židovské části a pohanské části. Tyto dvě části církve, které jsou zastoupeny svatými v Jeruzalémě (Sk 2) a svatými v domě Kornéliově (Sk 10), jsou zobrazeny novou moučnou obětí ze dvou chlebů, které se pekly kvašené a byly obětovány Bohu o svátku Letnic (Lv 23,16-17). Skutečnost, že tyto dva chleby byly pečeny s kvasem, ukazuje, že ti, kteří tvoří obě části církve, stále mají hřích (příkladem je případ Ananiáše a Safiry v 5. kapitole Skutků a reptání kvůli jídlu v 6. kapitole Skutků). Přesto tyto dva bochníky vytvořily novou moučnou oběť, která znázorňuje církev jako zvětšení Krista.

Pojďme si nyní shrnout význam těchto čtyř svátků. Svátek Minutí se naplnil v den Kristovy smrti (Mt 26,2.17-19.26-28). Při svátku Minutí jsme byli spaseni, ospravedlněni a znovuzrozeni. Následuje svátek nekvašených chlebů, abychom žili životem bez hříchu. To znamená, že svátek nekvašených chlebů se naplňuje ve věku církve. Svátek prvotin se naplnil v den Kristova vzkříšení (1K 15,20). Svátek Letnic se naplnil padesát dní po Kristově vzkříšení, v den vylití Ducha Svatého (Sk 2,1-4; srv. 1,3). V Kristově vzkříšení v den prvotin vznikly údy Krista, aby mohla být zformována církev. Potom v den Letnic vzkříšený a vyvýšený Kristus vylil sám sebe na své údy v podobě završeného, všezahrnujícího, oživujícího Ducha, aby byla zformována církev. V tom spočívá význam svátků od Minutí po Letnice. V každém z těchto svátků je pokrm pro Boha. Když jsme byli spaseni, stali jsme se Božím pokrmem v Kristu. Jak rosteme v životě, vyrábíme více pokrmu pro Boží uspokojení.

V každém kroku křesťanského života je něco pro Boží uspokojení, protože jsme faktory Jeho uspokojení. Nakonec, v den Letnic, jsou pro Boží uspokojení přineseny dva chleby, které znázorňují dvě části církve.