Studium života v Numeri (# 39)

Poselství Třicáté Deváté

BOJ

(8)

Čtení z Písma: Nu 27,12-23

VII. MOJŽÍŠOVA SMRT A JEHO NÁSTUPCE

V tomto poselství se budeme zabývat Mojžíšovou smrtí a jeho nástupcem.

A. Mojžíšova smrt

V době Numeri 27,12-23 bylo Mojžíšovi sto dvacet let. Protože věděli, že Mojžíš byl velmi starý a mohl kdykoli zemřít, přemýšliví Izraelci museli mít obavy o Boží lid a Boží pohyb uprostřed Jeho lidu. Možná si říkali: „Co se stane, až Mojžíš bude pryč? Kdo bude jeho nástupcem?“

Ve skutečnosti se Izraelci o to nemuseli bát. Mohli se uklidnit a těšit se z Hospodinovy přítomnosti, být si jisti, že On ví všechno a že se o tuto situaci postará. Náš postoj v církevním životě by dnes měl být stejný. Bojíte se o církev? Opravdu si myslíte, že Bůh takové obavy ospravedlňuje? Naše obavy a starosti o církev nemusí být Bohem ospravedlněny. Místo ospravedlnění našich obav možná řekne: „Uklidněte se. Nedělejte si starosti s tímto nepokojem. Vím, co se děje.“

1. Hospodin řekl Mojžíšovi, aby vystoupil do pohoří Abarím a podíval se na zemi

Hospodin řekl Mojžíšovi, aby vystoupil do pohoří Abarím a podíval se na zemi, kterou dal synům Izraele (v. 12). Mojžíš se mohl na zemi jen podívat; neměl dovoleno do ní vstoupit.

2. Mojžíš musel být připojen ke svým praotcům

Hospodin řekl Mojžíšovi: „Až se na ni podíváš, také ty budeš připojen ke svému lidu, tak jako byl připojen tvůj bratr Áron“ (v. 13; 20,24-29). Tento verše neříká, že Mojžíš zemře, ale že bude připojen, doslova shromážděn. Toto připojení k ostatním bylo jako sklizeň. Mojžíš byl „zralý“ a brzy měl být „sklizen“. Toto připojení k ostatním, tato sklizeň, mělo být koncem Mojžíšova života.

3. Mojžíš se vzepřel Božímu slovu

Mojžíš nemohl vstoupit do dobré země, protože se vzepřel Božímu slovu v pustině Sinu a nedosvědčil Jeho svatost pomocí vod před očima Izraele (v. 14; 20,10-13). Mojžíš jednal v rozporu s Boží přirozeností a Boží ekonomií. Kvůli tomuto závažnému selhání ztratil právo vstoupit do kenaanské země. Skutečnost, že Mojžíš nemohl vstoupit do dobré země kvůli tomuto selhání, však neznamená, že nebude v tisíciletém království. Jak ukazuje Matouš 16,28–17,4, Mojžíš bude určitě v království.

Dá se říci, že Mojžíš měl slavný konec? Zdá se, že kvůli jeho selhání nebyl jeho konec slavný. Samozřejmě nebyla žádná oslava. Kvůli jeho selhání nebyl jeho konec slavný, ale jeho služba byla bezpochyby slavná.

B. Mojžíšův nástupce

1. Mojžíš prosil Hospodina, aby ustanovil muže nad pospolitostí Izraele

Mojžíš řekl Hospodinu: „Ať Hospodin, Bůh duchů celého tvorstva, ustanoví nad pospolitostí muže, který by vycházel před nimi a vcházel a který by je vyváděl a přiváděl. Ať není Hospodinova pospolitost jako ovce, které nemají pastýře“ (vv. 16-17). Mojžíš se nezajímal o sebe ani o ztrátu práva na vstup do dobré země. Nebyl to člověk, který se hodně stará o sebe a o svou situaci. Ačkoli byl velmi starý, zajímal se o Boží lid a uvědomoval si, že budou potřebovat pastýře.

2. Hospodin řekl Mojžíšovi, aby vložil ruku na Jozua a ustanovil ho svým nástupcem

a. Jozue byl muž, v němž byl Duch

Hospodin řekl Mojžíšovi, aby vzal Jozua, syna Núnova, muže, v němž je Duch, vložil na něj ruku, postavil ho před velekněze Eleazara a před celou pospolitost a ustanov ho před jejich očima svým nástupcem (vv. 18-19).

b.  Mojžíš vložil na Jozua ze své důstojnosti

„Vlož na něj ze své důstojnosti, aby ho poslouchala celá pospolitost synů Izraele“ (v. 20). Důstojnost v tomto případě znamená čest a slávu.

c. Jozue se měl postavit před kněze Eleazara a ten se pro něj měl před Hospodinem doptávat na rozhodnutí pomocí urím

„Postaví se ovšem před kněze Eleazara a ten se pro něj bude před Hospodinem doptávat na rozhodnutí pomocí urím. Na jeho příkaz budou vycházet a na jeho příkaz budou vcházet, on i všichni synové Izraele s ním, celá pospolitost“ (v. 21). V Exodu 28,30 se hovoří o vložení urím a tumím do náprsníku rozhodnutí, který nosil velekněz. Náprsník obsahoval dvanáct kamenů a na každém kameni bylo jméno jednoho z dvanácti kmenů. V knize Davida Barona „Stará Písma a moderní Žid“ je dodatek obsahující článek o urím a tumím. Podle tohoto článku jména na náprsníku obsahovala osmnáct z dvaceti dvou písmen hebrejské abecedy. Zbývající čtyři písmena byla napsána na části nazvané tumím. Hebrejské slovo „tumím“ znamená „dokonavatelé“ či „doplňovatelé“. Na náprsníku tedy bylo s další častí zvanou „tumím“ všech dvacet dva písmen hebrejské abecedy. Pomocí těchto písmen bylo možné vyjádřit slova a věty.

Navíc, podle tohoto článku, byl urím jakýmsi svítidlem, které bylo vloženo do náprsníku pod dvanáct kamenů. Slovo „urím“ v hebrejštině znamená „světla“ či „osvětlovači“. Tento článek dále říká, že urím se skládal ze dvanácti svítidel, přičemž každé z nich osvětlovalo jeden kámen na náprsníku. Když byly urím a tumím přidány k náprsníku, náprsník se tak stal náprsníkem soudu, rozhodnutí.

Když Bůh přivedl svůj lid do pustiny, mluvil k nim skrze Mojžíše. Bůh s Mojžíšem mluvil tváří v tvář. Ale Jozue, Mojžíšův nástupce, neměl dostávat vedení od Boha prostřednictvím Jeho přímé promluvy, jako tomu bylo v případě, kdy Bůh mluvil s Mojžíšem, ale prostřednictvím urím a tumím na náprsníku, který nosil velekněz. Kdykoli Jozue potřeboval vedení ohledně pohybu lidu, musel jít za veleknězem, který pak dostal vedení od Boha prostřednictvím urím a tumím.

Ačkoli se Jozue stal vůdcem, neměl právo přijímat božské pokyny přímo. Místo toho velekněz dostal Boží pokyny, které pak předal Jozuovi, a ten byl zodpovědný za jejich naplnění. Ačkoli velekněz měl právo přijímat božské pokyny, neměl právo či pravomoc tyto pokyny vykonávat. Pravomoc k výkonu božských pokynů byla dána vůdci, Jozuovi. Lid měl tedy vycházet a vcházet podle pokynů, které byly dány knězi a které prováděl Jozue.

Boží vláda mezi Jeho lidem nebyla záležitost autokracie či demokracie, ale teokracie. Tato božská vláda, tato teokracie, byla vykonávána díky součinnosti velekněze, který dostával Boží pokyny, a vůdce, který tyto pokyny prováděl.

Když Mojžíš vedl lid v pustině, božská vláda nebyla založena na součinnosti dvou lidí, velekněze a vůdce, ale na jedné osobě, na Mojžíšovi. Mojžíš byl vůdce a působil také jako kněz. (Áronova pomoc byla zanedbatelná.) Po Mojžíšovi však božská vláda spočívala na dvou lidech – na veleknězi a vůdci. Tak tomu bylo ve Starém zákoně po generace. Jedinou výjimkou byla doba, kdy David sloužil jako vůdce i jako kněz oblékající efod (vestu nošenou na kněžském rouchu). Když se synové Izraele vrátili ze zajetí, Jóšua byl velekněz a Zerubábel, královský potomek, byl vůdce. Tito dva lidé spolupracovali na vykonávání teokracie, božské vlády.

3. Mojžíš udělal tak, jak mu Hospodin přikázal

Mojžíš udělal tak, jak mu Hospodin přikázal. „Mojžíš udělal tak, jak mu Hospodin přikázal. Vzal Jozua, postavil ho před kněze Eleazara a před celou pospolitost, vložil na něj ruce a ustanovil ho, jak promluvil Hospodin prostřednictvím Mojžíše“ (Nu 27,22-23).