Poselství Třicáté Sedmé

BOJ

(6)

Čtení z Písma: Nu 26,1-65

Bůh stvořil vesmír takovým způsobem, že máme den a noc. Stejný princip platí i pro naši duchovní zkušenost: máme noci a dny. Zkušenost popsaná ve 25. kapitole Numeri byla v oblasti noci, ale ve 26. kapitole vidíme něco, co souvisí s dnem.

V. NOVÝ SOUPIS LIDU

Kapitola 26 je věnována novému soupisu Božího lidu.

A. Po očištění od smilníků a modlářů prostřednictvím rány

Nový soupis ve 26. kapitole proběhl okamžitě po očištění ranou, která dopadla na smilníky a modláře (v. 1a). Selhání ve 25. kapitole bylo největším selháním Božího lidu v pustině. To potvrzuje skutečnost, že při té ráně zemřelo dvacet čtyři tisíc lidí (25,9). Tato rána byla očištěním Božího lidu a toto očištění protříbilo příměs mezi nimi.

Numeri 11,4 (Kral.) hovoří o „přimíšeném lidu“. To ukazuje, že v pospolitosti synů Izraele byla příměs. Nečistí lidé se smísili s Božím lidem.

Protože historie synů Izraele je úplným předobrazem církve, příměs mezi syny Izraele je předobrazem příměsi v církvi. V církevním životě je často nějaká příměs. Dokonce i mezi apoštoly, které vybral Pán Ježíš, byl jeden nečistý – Jidáš. V 5. kapitole Skutků vidíme, že na samém začátku církevního života byla příměs v církvi v Jeruzalémě. Tato příměs je spojená s Ananiášem a Safirou, kteří byli opravdovými věřícími, ale nebyli čistí. Kromě toho se hodně mluví o příměsi v posledním listu, který napsal Pavel, v 2. listu Timoteovi. Někteří, jako kovář Alexandr (1Tm 1,20; 2Tm 4,14-15), Pavla nenáviděli a v nejvyšší míře se proti němu postavili. Mnozí v Asii, kteří byli Pavlem vychováni, se odvrátili od jeho služby (1,15) a spolupracovník Démas Pavla opustil, protože více miloval tento svět (4,10). Zde jde o to, že v Božím lidu je příměs a že Bůh používá selhání a nepokoje mezi svým lidem, aby je očistil.

Po velkém selhání ve 25. kapitole Numeri byli synové Izraele očištěni. Trest v kapitole 25 byl posledním očištěním synů Izraele před jejich vstupem do dobré země. Zdá se, že dvacet čtyři tisíc těch, které zabila rána, zahrnovalo některé z těch, kteří byli odsouzeni za své selhání ve 14. kapitole. Ti, kteří přežili všechna očištění v pustině, obzvláště toto poslední a největší očištění, byli lidé očištění od příměsi. Tito očištění lidé museli být znovu sečteni.

Tento nový soupis znamená určité nahrazení a přeskupení. Bylo nutné nahradit všechny mrtvé v armádě. Kromě toho bylo nutné armádu přeskupit. To ukazuje, že tento nový soupis byl velmi důležitý.

B. V moábských stepích u Jordánu naproti Jerichu

První soupis proběhl v Sínajské pustině (1,1-2). Nový soupis proběhl v moábských stepích u Jordánu naproti Jerichu (26,3.63). To ukazuje, že k novému soupisu došlo u vstupu do dobré země.

C. Za účelem obdržení země do dědictví skrze boj

První soupis sloužil k vytvoření armády (1,3). Druhý soupis proběhl za účelem obdržení země do dědictví (užívání Krista). Účelem nového soupisu byl boj a rozdělení země (26,53). Cílem bylo získat a rozdělit dobrou zemi, aby ji mohli všichni lidé vlastnit a užívat.

Účelem prvního soupisu bylo pouze vytvoření armády, která bude následovat Hospodina, putovat spolu s Ním a bojovat za Jeho království. Lze říci, že první soupis byl zamýšlen jako cesta k dosažení cíle. Záměrem druhého soupisu však bylo dosáhnout vstupu do dobré země. To samozřejmě stále vyžadovalo boj. V našem křesťanském životě musíme vždy bojovat. Abychom mohli bojovat, musíme neustále bdít, modlit se a být jedno s Pánem.

D. Podle domu jejich otců, podle věku a s uznáním autorit

„Učiňte soupis celé pospolitosti synů Izraele od věku dvaceti let výše podle domu jejich otců, všech schopných v Izraeli táhnout s armádou“ (26,2). Zde vidíme, že lidé byli počítáni podle domu svých otců. Aby byl člověk zahrnut do soupisu, nemohl být adoptovaným dítětem – musel se narodit v domě svého otce.

Otcův dům je záležitost života a společenství života. Být členem toho či onoho domu znamená mít a sdílet život tohoto domu. Členové jedné rodiny mají život této rodiny a také se podílejí na společenství této rodiny, což je společenství života.

Život Božího domu a společenství tohoto života jsou odhaleny v Janových spisech. V Janově evangeliu vidíme život Božího domu a v Janových listech vidíme společenství Božích dětí v Otcově domě.

Aby synové Izraele mohli být sečteni, museli být ve společenství života domů svých otců. Soupis tedy byl něčím hlubokým, nikoli povrchním. Byl založen na životě a na společenství života.

Soupis byl proveden také podle věku (zralosti). Izraelec, kterému bylo méně než dvacet let, nemohl být zařazen do počtu. To ukazuje, že na zařazení do počtu bylo nutné růst v životě ke zralosti. Měřítko bylo přísné a vyžadovalo nejen život a společenství života, ale také zralost v životě.

Kromě toho soupis vyžadoval uznání od autorit. Zde vidíme otázku božské autority, zejména delegované autority. Nemůžeme popřít skutečnost, že mezi Božím lidem existuje něco jako delegovaná autorita, tj. Boží autorita delegovaná Jeho představitelům. Takovou delegovanou autoritu vidíme ve Starém i Novém zákoně. Pokud jde o soupis lidu ve 26. kapitole Numeri, delegované autority měly uznat to, co se dělo podle Božích pravidel.

E. Soupis dvanácti kmenů

V Numeri 26,5-51 je ukázán soupis dvanácti kmenů, přičemž celkový součet je 601 730. Při porovnání druhého soupisu s prvním vidíme, že některé kmeny se zmenšily, zatímco jiné kmeny se zvětšily.

1. Od věku dvaceti let výše

Sečtení museli být od věku dvaceti let výše (v. 2). To znamená, že museli být zralí k boji.

2. Byly započítány některé dcery

Verše 33 a 46 ukazují, že započítány byly i některé dcery. Byly započítány, aby mohly obdržet zemi do dědictví.

F. Pravidla pro rozdělení země

Ve verších 52 až 56 vidíme pravidla pro rozdělení země.

1. Podle počtu lidí

„Těmto bude rozdělena země do dědictví podle jmenovitého výčtu. Většímu dáš větší dědictví, menšímu dáš menší dědictví. Každému bude dáno dědictví podle počtu jeho spočítaných“ (vv. 53-54). Tyto verše ukazují, že rozdělení země mezi kmeny proběhlo podle počtu lidí v kmenech. To znamená, že rozdělení země odpovídalo nárůstu života. Ti, kteří měli větší nárůst, měli dostat větší dědictví.

2. Losem, podle jmen svých otcovských pokolení

„Země bude rozdělena losem, podle jmen svých otcovských pokolení obdrží dědictví. Podle losu bylo rozděleno dědictví, mezi většího i menšího“ (vv. 55-56). Rozdělení země losem bylo podle požehnání pod Boží svrchovaností, zatímco rozdělení země podle počtu lidí bylo záležitostí lidské zodpovědnosti. Na jedné straně lidé měli nést zodpovědnost za početní nárůst. Na druhé straně Bůh ustanovil, že země bude rozdělena podle požehnání pod Jeho svrchovaností. Rozdělení země tedy záviselo jak na lidské zodpovědnosti, tak na božské svrchovanosti.

G. Soupis Lévijců

Synové Izraele byli zvláštní lidé, kteří byli odděleni pro Boha, a proto se nepočítali mezi národy. Mezi tímto zvláštním národem byl jeden výjimečný kmen – Lévijci – a tento kmen se nepočítal mezi syny Izraele. Lévijci byli kmenem, který byl nejblíže Bohu a který sloužil Bohu jako náhrada za všechny Izraelce.

Ve verších 57 až 62 vidíme soupis Lévijců, kterým neměl připadnout díl země. „Jejich spočítaných bylo dvacet tři tisíc, všichni mužského pohlaví od jednoho měsíce výše. Nebyli totiž počítáni mezi syny Izraele, protože jim nebylo dáno dědictví mezi syny Izraele“ (v. 62).

H. Ani jeden z nich, kromě Káleba a Jozua, nebyl započítán při prvním soupisu

Ze všech lidí, kteří byli započítáni do druhého soupisu, ani jeden z nich, kromě Káleba a Jozua, nebyl započítán při prvním soupisu. To znamená, že Káleb a Jozue byli započítáni dvakrát. Kromě Káleba a Jozua nikdo z těch, kteří byli zahrnuti v prvním soupisu, včetně Mojžíše a Árona, nebyl zahrnut v druhém soupisu.