Poselství Třicáté Šesté

BOJ

(5)

Čtení z Písma: Nu 25,1-18; 31,2; Zj 2,14b

V tomto poselství se podíváme na to, jak Izrael upadl do smilstva a modlářství. Nejprve bych však rád uvedl přehled klíčových otázek, základních prvků obsažených v kapitolách 20 až 24 knihy Numeri.

Co se týče typologie, těchto pět kapitol předkládá obraz Krista a církve. Ve 20. kapitole je Kristus zobrazen jako udeřená skála, ze které ve vzkříšení vytéká živá voda, aby uspokojila naše potřeby (v. 8). Kristus již byl udeřen, tj. ukřižován, a nemusí být znovu udeřen. Nyní ve vzkříšení přetéká živou vodou, aby uhasil žízeň lidí. Ukřižovaný a vzkříšený Kristus je připraven postarat se o naši potřebu. Dokud máme Krista, Bůh s námi nemá žádný problém a my nemáme žádný problém s Bohem.

V kapitole 21 vidíme další aspekty Krista. Za prvé, Kristus jako bronzový had je naše náhrada (vv. 8-9). Stal se v přirozenosti stejným jako my, kromě toho, že v Něm nebyl žádný hřích. Byl v podobnosti těla hříchu (Ř 8,3), ale neměl hříšnou přirozenost, stejně jako bronzový had měl podobu hada, ale neměl jedovatou přirozenost hada. Protože Kristus přišel v podobnosti těla hříchu, mohl se stát naší náhradou, aby na sobě nesl Boží soud a dokonal vykoupení. Kristus jako naše náhrada vyřešil nejen vnější problém hříchů, ale také vnitřní problém naší hříšné přirozenosti. Poté, co tyto problémy vyřešil svým ukřižováním, ve vzkříšení se stal pramenem, studnou (Nu 21,17) tryskající živou vodou, tj. završeným Duchem připraveného trojjediného Boha. Ve své zkušenosti musíme tuto studnu kopat (v. 18). Pokud kopeme studnu, staneme se šlechtici a předáky. Navíc, jak je vidět ve 33. kapitole Numeri, Kristus je konečným cílem naší cesty, naší zemí odpočinku. Kristus je tedy naše náhrada, naše studna a naše země odpočinku. Když Krista užíváme jako naši zemi odpočinku, nic nám nechybí a nemáme žádný nedostatek.

23. a 24. kapitola Numeri obsahuje čtyři průpovědi, které řekl Bileám, pohanský prorok. Tyto průpovědi odhalují mnohé o církvi a čtvrtá průpověď odhaluje něco o Kristu.

Nejprve se podívejme na to, co je v těchto průpovědích ukázáno ve vztahu k církvi. „Je to lid, který bude přebývat odděleně, mezi národy nebude počítán“ (23,9b). Z toho vyplývá, že církev tvoří oddělení lidé, zvláštní lidé, kteří jsou posvěcení pro Boha. Církev není smíchaná se světem, ale je oddělená. „Nepatříť na nepravosti v Jákobovi, aniž hledí na přestoupení v Izraeli“ (23,21a). To ukazuje, že v Božích očích je církev dokonalá, není v ní žádná nepravost. Církev je dokonalá, protože je v Kristu. „Jak krásné jsou tvé stany, Jákobe, tvé příbytky, ó Izraeli!“ (24,5, B21). To ukazuje, že církev má krásný vzhled. V první průpovědi tedy vidíme, že církev má zvláštní postavení, ve druhé průpovědi, že církev je v Božích očích dokonalá, a ve třetí průpovědi, že církev má krásný vzhled.

Čtvrtá Bileámova průpověď obsahuje proroctví o Kristu (24,17). Církev, která je posvěcená, dokonalá a krásná, je církev, která je plná Krista. Církev může být svatá, dokonalá a krásná, protože církev má Krista. Kristus je obsahem církve. Kristus je utvářejícím prvkem církve a všech částí církve. V církvi jako novém člověku je Kristus všemi a ve všech (Ko 3,10-11).

Kristus, o kterém se zmiňuje proroctví v Numeri 24,17, není pozemský Kristus, ale nebeský Kristus. On je Hvězda, která vychází z Jákoba, a Žezlo, které povstává z Izraele. Z církve vychází Kristus, který je Hvězda, a tato Hvězda je Žezlo. To znamená, že nebeský Kristus je autoritou v tomto vesmíru. Dnes je Kristus naší Hvězdou, ale v budoucnu bude Žezlem – Tím, který má univerzální autoritu.

V prorockých Bileámových průpovědích vidíme nejen určité aspekty Krista a církve, ale také mnoho aspektů bohatství spojeného s církví. Církev má něco „jako rohy divokého tura“ (23,22; 24,8). To ukazuje, že církev je vítězná. Církev je také přirovnána ke lvu a lvici (23,24; 24,9). To je další náznak toho, že církev je vítězná. Numeri 24,6-7 hovoří o „vinoucích se údolích“, „zahradách podél řeky“ a „vodě, která plyne z věder“. To ukazuje, že církev je jako zahrada, že církev má údolí a že v církvi je hojnost vody.

List Efeským je nebeská kniha o církvi, ale nevidíme v ní ty aspekty církve, které jsou uvedeny v Bileámových průpovědích ve 23. a 24. kapitole knihy Numeri. List Efeským neříká, že církev je zahrada podél řeky a že v církvi voda plyne z věder. List Efeským navíc neukazuje, že církev má údolí a že v církvi jsme lvy a lvicemi. V církvi jsou lvi, kteří mohou pohltit nepřítele. Dokonce i Moáb si uvědomil, že Boží lid je jako býk, který spásá polní zeleň (Nu 22,4). Pokud uvidíme církev, jak je odhalena v knize Numeri, nebudeme církví opovrhovat a nebudeme se na ni dívat spatra.

Na první pohled je Numeri pouze historickou knihou o putování Izraele v pustině. Hlubokým obsahem této historie však není nic jiného než Kristus a církev.

Když jsme tedy uviděli obraz Krista a církve předložený v Numeri 20–24, podívejme se nyní na verše 25,1-18.

D. Izrael upadl do smilstva a modlářství

Numeri 23,21 (Kral.) říká, že Bůh neviděl nepravost v Jákobovi. Ve 25. kapitole Numeri však vidíme záznam o nepravosti Izraele. Tato nepravost zahrnuje dvě odporné věci: smilstvo, které ničí osobu Bohem stvořeného člověka, a modlářství, které uráží božskou osobu Boha. Podle Bible jdou smilstvo a modlářství ruku v ruce. Kde je smilstvo, tam je modlářství. Příkladem toho je římskokatolická církev. V Novém zákoně je katolická církev přirovnána k Jezábel, smilné ženě (Zj 2,20). V katolické církvi je navíc modlářství. Například G. H. Pember ve své knize „Velká proroctví“ upozorňuje, že do katolicismu vstoupil i Buddha pod jménem svatý Josafat. V katolickém kalendáři je uveden světec jménem Josafat, jehož příběh je v podstatě totožný s Buddhovým příběhem.

Balák nebyl schopen porazit Izrael vojenskými nebo politickými prostředky. Také nedokázal porazit Izrael pomocí náboženství. Proto pod vlivem Bileáma (Zj 2,14) přivedl Izrael k tomu, aby upadl do smilstva a modlářství. Balák a Bileám se pravděpodobně spojili ve spiknutí proti Izraeli, přičemž Bileám byl Balákovým poradcem a učil Baláka, jak nastražit kámen úrazu pro svatý, dokonalý a krásný Boží lid. Iniciátorem spiknutí byl Bileám a Balák to provedl. Pozitivní vlastnosti Izraele byly anulovány skutečností, že upadl do smilstva a modlářství. Izrael již nebyl svatý, dokonalý a krásný; místo toho se stal smilným a modlářským lidem.

1. Izraelci začali smilnit s moábskými ženami a spřáhli se s Baal-peórem

„Když pobýval Izrael v Šitímu, začal lid smilnit s moábskými ženami. Ty volaly lid k obětem svým bohům a lid jedl a klaněl se jejich bohům. Izrael se spřáhl s Baal-peórem“ (Nu 25,1-3a). Z těchto veršů je zřejmé, že ti, kdo se dopustili smilstva, se spřáhli s Baalem, bohem smilstva. Došlo tedy ke spojení smilstva a modlářství. Uctívači Baala byli smilníci a sváděli ostatní k tomu, aby s nimi páchali smilstvo a uctívali modlu smilstva. To byla zlá rada Bileámova (31,16).

2. Narazili na nástrahu položenou Balákem, kterého učil Bileám

Zjevení 2,14 mluví o učení Bileáma, „který učil Baláka položit nástrahu před syny Izraele, aby jedli maso obětované modlám a smilnili“. Bileám učil Baláka, jak používat modlářství a smilstvo jako nástrahu pro Izrael.

3.  Hospodin vzplanul proti Izraeli hněvem

„Hospodin vzplanul proti Izraeli hněvem“ (Nu 25,3b). Přikázal Mojžíšovi, aby vzal všechny předáky lidu a pověsil je před Hospodinem na slunci (v. 4). Být pověšen na slunci bylo velkou veřejnou hanbou. Mojžíš pak nařídil izraelským soudcům, aby zabili ty muže, kteří se spřáhli s Baal-peórem (v. 5). Kromě toho při té ráně zemřelo dvacet čtyři tisíc lidí (v. 9).

4. Hřích Zimrího a svatá žárlivost Pinchasova

Numeri 25,6-15 vypráví o hříchu Zimrího a svaté žárlivosti Pinchasově. Zimrí se dopustil smilstva s Midjánkou (vv. 6.14-15). Kněz Pinchas, který měl svatou žárlivost pro Boha, je oba zabil (vv. 7-8). Nebyla to zákeřná vražda, která byla zákonem zakázána. Naopak, šlo o posvěcené zabití – zabití posvěcené Bohem. Ve verších 10 až 13 vidíme, že Hospodin Pinchase za toto posvěcené zabití odměnil. Odměnou byla smlouva trvalého kněžství pro Pinchase a jeho potomstvo.

5. Hospodinova pomsta na Midjáncích

V Numeri 25,16-18 a 31,2 vidíme Hospodinovu pomstu na Midjáncích za klam, kterým svedli Izraelce.

V Bileámových proroctvích jsou všechna tvrzení o Izraeli velmi pozitivní. Ihned po těchto proroctvích přichází kapitola, která ukazuje, jakým druhem lidí byli synové Izraele ve své přirozenosti. Boží pohled na Izrael, odhalený v Bileámových průpovědích, je zcela pozitivní. Skutečná situace a stav Izraele však byly nesmírně negativní. Ve skutečnosti byli synové Izraele lidmi smilstva a modlářství.

Bible poskytuje úplný obrázek o aspektech a stavech Božího lidu, který ukazuje, kdo jsme v Adamovi a kdo jsme v Kristu. 25. kapitola knihy Numeri odhaluje, kdo jsme ve své adamovské přirozenosti – lidé smilstva a modlářství. Z hlediska naší adamovské přirozenosti jsme hodni pouze toho, abychom byli zabiti a pověšeni na slunci. Bůh je žárlivý a Jeho žárlivost plane proti nám. Ve své planoucí žárlivosti neušetří nic z adamovské přirozenosti.

Kapitoly 22 až 25 ukazují jasný pohled na Izrael. V Božích očích byl tento lid nebeský, ale z hlediska jejich skutečné přirozenosti byli padlí a hříšní. Věřící jsou dnes ve stejné situaci. Na jedné straně jsme v Kristu nádherní; na druhé straně jsme sami o sobě lidmi smilstva a modlářství, jejichž osudem je Boží soud.