Studium života v Numeri (# 29)

POSELSTVÍ DVACÁTÉ DEVÁTÉ

PUTOVÁNÍ

(14)

Čtení z Písma: Nu 20,2-13.24; 27,12-14; 1K 10,4.6

VIII. Další selhání

Ve 20. a 21. kapitole Numeri se synové Izraele dopustili dalších selhání. V tomto poselství se podíváme na selhání zaznamenané ve 20. kapitole, která ukazuje některé úžasné body božského zjevení.

A. Pře o vodu

V Numeri 20,2-13 vidíme, že lid se přel o vodu. Během putování synů Izraele pustinou byl velkým problémem nedostatek vody. Celkový počet činil více než dva milióny lidí a měli hodně dobytka. Najít vodu pro všechny tyto lidi a jejich dobytek představovalo vážný problém. Protože pospolitost neměla vodu, lidé „se shromáždili proti Mojžíšovi a Áronovi“ (v. 2).

1. Lid se přel s Mojžíšem zlými slovy

Ve své při o vodu (20,2-13) se lidé přeli s Mojžíšem zlými slovy. „Lid se přel s Mojžíšem. Říkali: Kéž bychom zahynuli, když zahynuli naši bratři před Hospodinem! Proč jste přivedli Hospodinovo shromáždění do této pustiny, abychom tady zemřeli my i náš dobytek? Proč jste nás vyvedli z Egypta, abyste nás přivedli na toto zlé místo? Není to místo zrna a fíků, vinné révy a granátových jablek, ani zde není voda na pití!“ (vv. 3-5). Tito svářící se lidé věřili, že by pro ně bývalo lepší, kdyby zemřeli podle Božího soudu v 16. kapitole, než aby žili v pustině bez vody. V tu chvíli promluvili výmluvně. Rád bych věděl, proč projevili svou výmluvnost v řeči, ale ne v modlitbě. Místo pře s Mojžíšem se lidé měli modlit.

2. Mojžíš a Áron odešli od shromáždění ke vchodu do stanu setkávání a padli na tvář

„Mojžíš a Áron odešli od shromáždění ke vchodu do stanu setkávání a padli na tvář“ (v. 6a). Mojžíš a Áron se nedokázali s touto situací vypořádat, a tak šli k Bohu. Neřekli ani slovo, ale jednoduše padli na tvář i „ukázala se jim Hospodinova sláva“ (v. 6b).

3. Hospodin Mojžíšovi přikázal, aby vzal hůl a spolu s Áronem před zrakem lidu promluvil ke skále, aby vydala vodu

„Hospodin promluvil k Mojžíšovi: Vezmi hůl, svolej pospolitost, ty i tvůj bratr Áron, a promluvte před jejich zrakem ke skále a vydá vodu. Vyvedeš jim vodu ze skály a dáš napít pospolitosti i jejich dobytku“ (vv. 7-8). Skála je předobraz Krista (1K 10,4b) a voda je předobraz Ducha (1K 10,4a).

4. Mojžíš vzal hůl, nazval lid vzpurníky, dvakrát udeřil svou holí do skály a vyšlo množství vody

Mojžíš vzal hůl před Hospodinem a s Áronem svolali shromáždění před skálu (Nu 20,9-10a). Tehdy Mojžíš řekl lidu: „Teď poslyšte, vy vzpurníci. Copak vám máme vyvést vodu z této skály?“ (v. 10b). Po těchto slovech „Mojžíš pozvedl ruku, dvakrát udeřil svou holí do skály i vyšlo množství vody a napila se pospolitost i jejich dobytek“ (v. 11). Mojžíš se mýlil slovem i skutkem. Bezpochyby se na syny Izraele rozhněval a možná se dokonce rozlítil. Kdykoli se hněváme a přestáváme se ovládat, snadno se dopustíme chyby. V takových okamžicích můžeme, stejně jako Mojžíš, mluvit i jednat nesprávně.

Bible říká, že Mojžíš byl „velmi pokorný muž, více než všichni lidé, kteří byli na povrchu země“ (12,3). Jako pravý Boží muž padl na tvář před Bohem, aniž by cokoli řekl. Opravdu se něco naučil od Boha. Přesto se takový pokorný člověk rozhněval na syny Izraele. Bůh mu řekl, aby vzal hůl a promluvil ke skále, aby vydala vodu. Mojžíš měl shromáždit pospolitost před skálou a říci: „Chvála Pánu! Bůh je dobrý a milostivý. Jistě se o nás stará. Potřebujete vodu a Bůh vám dodá vodu. Musíme jen promluvit ke skále a voda poplyne.“ Jak úžasné by to bylo, kdyby Mojžíš řekl něco takového! Avšak Mojžíš ve svém hněvu řekl lidem: „Vy vzpurníci.“ Mojžíš se neodvážil nic říct Bohu, ale když vyšel z Boží přítomnosti k lidu, promluvil k nim v hněvu. Potom dvakrát udeřil svou holí do skály. Nemusel do skály udeřit ani jednou, natož dvakrát. Skála již byla udeřena v Exodu 17 a Bůh Mojžíšovi neřekl, aby do ní znovu udeřil. Místo toho Bůh Mojžíšovi řekl, aby ke skále promluvil. Ačkoli byl Mojžíš věrným Božím služebníkem, v Numeri 20 udělal chybu, kvůli které ztratil právo vstoupit do zaslíbené dobré země.

5. Bůh Izraelce zaopatřil manou a vodou, aby uspokojil jejich oprávněné potřeby, aniž by je trestal, ale jako trest jim poslal křepelky, aby ukojil jejich tělesnou žádostivost

V Exodu 16,14-18 a 17,5-6 Bůh Izraelce zaopatřil manou a vodou, aby uspokojil jejich oprávněné potřeby, aniž by je trestal. Ale v 11. kapitole Numeri jim jako trest poslal křepelky, aby ukojil jejich tělesnou žádostivost (vv. 4.18-20.31-34). V Exodu 16 a 17 se Bůh na lid nehněval. Když potřebovali jídlo, Bůh jim poslal manu, protože jídlo je nutností. Stejně tak, když potřebovali vodu, další nezbytnost, rád je zaopatřil živou vodou z udeřené skály. V 11. kapitole Numeri však lidé začali projevovat tělesnou žádostivost. Jelikož se nejednalo o nutnou nezbytnost, Bůh se na ně rozhněval a ve svém hněvu a jako soud jim poslal křepelky. Vidíte rozdíl mezi těmito dvěma situacemi? Když synové Izraele obtěžovali Boha kvůli něčemu nezbytnému, Bůh se neurazil, ale urazil se, když začali být žádostiví. Ve 20. kapitole Numeri se lid začal přít, protože neměli vodu. Protože voda byla nutnost, Bůh se na ně nehněval. Zásobování lidu vodou bylo ve skutečnosti Jeho zodpovědností.

6. Mojžíš nedosvědčil Boží svatost, když se rozhněval na izraelský lid a dvakrát udeřil do skály

Mojžíš nedosvědčil Boží svatost, když se rozhněval na izraelský lid a dvakrát udeřil do skály. Rozhněvaný Mojžíš nesprávně reprezentoval Boha před Jeho lidem v Jeho svaté přirozenosti. Když dvakrát udeřil do skály, nesprávně reprezentoval Boha v Jeho jednání. Proto Bůh Mojžíše a jeho bratra potrestal tím, že jim nedovolil vstoupit do dobré země (20,12-13.24; 27,12-14).

Ve 20. kapitole Numeri se Bůh na lid nehněval, ale Mojžíš se na ně hněval. Šel k Bohu a obrátil se k Němu, ale neodvážil se nic říct. V tomto se Mojžíš zachoval správně, protože bychom se neměli modlit, když jsme rozhněvaní. V tomto ohledu musíme mít na paměti, jak se modlil Elijáš v 1. knize Královské 19,14. Elijáš ve své modlitbě řekl: „Velmi jsem horlil pro Hospodina, Boha zástupů, protože synové Izraele opustili tvou smlouvu, zbořili tvé oltáře a tvé proroky zabili mečem. Zůstal jsem já sám, a také mně usilují o život, aby mi jej vzali.“ Když Pavel odkazoval na tuto modlitbu, řekl, že Elijáš si stěžoval Bohu na Izrael (Ř 11,2). Když si Elijáš stěžoval, ve skutečnosti lid obviňoval. Na základě epizody s Mojžíšem v Numeri 20 a s Elijášem v 1. knize Královské 19 jsme dospěli k závěru, že musíme být opatrní, když se modlíme k Bohu za Jeho lid.

„Hospodin však řekl Mojžíšovi a Áronovi: Protože jste mi nevěřili a nedosvědčili jste moji svatost před očima synů Izraele, proto nepřivedete toto shromáždění do země, kterou jsem jim dal“ (20,12). Bůh obvinil Mojžíše a Árona, že Mu nevěří a nedosvědčují Jeho svatost před očima lidu. Protože se rozhněval, když se Bůh nehněval, Mojžíš nesprávně reprezentoval Boha. Ve svém hněvu si Mojžíš možná pomyslel, že nastal čas, aby Bůh vyhladil lid. Bůh si však uvědomoval, že problém ve 20. kapitole Numeri byl způsoben tím, že lid měl žízeň. Stejně jako se matka nehněvá na dítě, které pláče, protože má žízeň, a místo toho dítě utěší, tak se i Bůh nehněval na svůj žíznivý lid, ale naopak se ujal zodpovědnosti, aby je zaopatřil vodou.

Podle Božího pohledu ve 20. kapitole Numeri nebylo na Božím lidu nic špatného. Tato situace byla podobná situaci v kapitolách 23 a 24. Balák najal Bileáma, aby zlořečil Izraeli, ale místo kletby zaznělo požehnání. Bileám nemohl proklínat toho, koho Bůh neproklel (23,8), a řekl: „Nepatříť na nepravosti v Jákobovi, aniž hledí na přestoupení v Izraeli“ (v. 21, Kral.). Ve verši 24,5 (B21) pak Bileám řekl: „Jak krásné jsou tvé stany, Jákobe, tvé příbytky, ó Izraeli!“ Z Mojžíšova pohledu ve 20. kapitole bylo mezi Božím lidem mnoho problémů a nepravostí, ale z Božího pohledu mezi nimi nebyly žádné problémy ani nepravosti. To znamená, že ačkoli byl Mojžíš obvykle jedno s Bohem, v tomto případě byl mezi ním a Bohem velký rozpor.

Při řešení problému s vodou se Mojžíš mýlil. Byl Božím představitelem a zastával pozici, ve které zastupoval Boha, ale v tomto případě reprezentoval Boha před lidmi nesprávně. V tu chvíli se Bůh nehněval. Naznačuje to skutečnost, že řekl Mojžíšovi, aby promluvil ke skále, aby z ní vytékala voda. Ale Mojžíš byl uražený a situaci nedokázal tolerovat. Shromáždil pospolitost, rozhněval se na lid a řekl: „Teď poslyšte, vy vzpurníci.“ Když Mojžíš takto promluvil k lidu, nesprávně reprezentoval Boha. Svými chybnými slovy učinil Boha obyčejným; to znamená, že nedosvědčil svatost Boha, neoddělil Boha od všech ostatních bohů. Proto, když se Bůh obrátil k Mojžíšovi ve 12. verši, jako by říkal: „Mojžíši, zastupoval jsi Mě nesprávně. Vytvořil jsi v lidech nesprávný dojem ze Mě. Ve svém hněvu jsi na ně zapůsobil dojmem, že se na ně hněvám, když jsem se nehněval. Nedosvědčil jsi Mou svatost. Nevyjádřil jsi Mě jako Toho, který je odlišný a oddělený od všech ostatních bohů. Nepředstavil jsi Mě lidem jako Boha, který je plný slitování a milosti.“ Bůh, kterého Mojžíš zastupoval, se nehněval; proto ani Mojžíš, Boží představitel, neměl být rozhněvaný.

V 10. verši Mojžíš nazval lid vzpurníky. Ve 24. verši Bůh řekl Mojžíšovi a Áronovi: „Vzepřeli jste se mému příkazu při Vodách sváru.“ Jako by zde Bůh říkal: „To vy jste Mě neposlechli. Místo abyste udělali, co jsem vám řekl, udělali jste něco jiného. Lidé Mi nespílali. Neudělali nic špatného. Jednoduše potřebovali vodu a pouze já jim mohu poskytnout vodu. Lidé se ničeho nedopustili tím, že měli žízeň, a nevzbouřili se proti Mně. Vy jste je odsoudili jako vzpurníky, ale přitom jste se vy vzepřeli Mému slovu.“

V Exodu 32 Mojžíš zastupoval Boha správně. Skutečnost, že se lid klaněl zlatému teleti, v nejvyšší míře urazila Boha, který řekl Mojžíšovi: „Díval jsem se na tento lid. Hle, je to lid tvrdé šíje. Nyní mě nech, abych vzplanul hněvem proti nim a skoncoval s nimi. Tebe však učiním velkým národem“ (vv. 9-10). Když to Mojžíš uslyšel, začal se modlit k Bohu a řekl: „Proč vzplanul tvůj hněv proti tvému lidu, který jsi vyvedl z egyptské země velkou silou a mocnou rukou? Proč by měli Egypťané říkat: Se zlým úmyslem je vyvedl, aby je pobil v horách a vyhubil je z povrchu země. Odvrať se od svého planoucího hněvu a lituj zla vůči svému lidu“ (v. 11-12). Zdánlivě se Mojžíš vzepřel Božímu slovu, ale ve skutečnosti jeho modlitba potěšila Boží srdce. V tomto případě reprezentoval Boha správně, ale ve 20. kapitole Numeri zapomněl dosvědčit Boží svatost a reprezentoval Ho nesprávně.

Zkušenost Mojžíše ve 20. kapitole Numeri je pro nás důležitou lekcí v dnešním církevním životě. Musíme se naučit, že zejména když nás urazí svatí v církvi, neměli bychom přicházet k Bohu s cílem obviňovat Jeho lid. Pokud ve svých modlitbách obviňujeme Boží lid, urazíme Boha. Stejně jako se urazí matka, když někdo obviňuje a kritizuje její dítě, tak se urazí Bůh, když obviňujeme a kritizujeme Jeho lid. Buďte opatrní, když se obracíte k Pánu kvůli Jeho lidu. Možná si myslíte, že svatí nejsou tak dobří, a začnete je obviňovat před Bohem. To Boha jistě urazí.

Jeden z důležitých bodů odhalených ve 20. kapitole Numeri je, že Boží přirozenost je svatá. Být svatý znamená být odlišný, oddělený od všech ostatních. Bůh je svatý a liší se od všech falešných bohů. Falešní bohové se na lidi snadno rozhněvají, ale pravý Bůh nikoli. Bůh nemá takovou přirozenost. Ve své přirozenosti je plný slitování, milosti, lásky a soucitu. Neurazí se, když se Jeho lid kvůli nedostatku vody začne přít. I když je nucen svůj lid potrestat, trestá je šetrně. Například Kóracha pozřela, pohltila země, ale jeden z Kórachových potomků se stal svatým mužem a žalmistou. To ukazuje, že Bůh je ve svém soudu šetrný.

Neměl bychom v lidech vytvářet špatný dojem z Boha, kterému sloužíme. Abychom takový špatný dojem nevytvářeli, musíme být opatrní, když nás urazí někteří svatí v našem městě. Neměli bychom se na ně hněvat nebo jít k Bohu, abychom si na ně stěžovali. Pokud si stěžujeme na svaté, Bohu se může zdát, že je obviňujeme a že nedosvědčujeme Jeho svatost. Neměli bychom být unáhlení, když mluvíme o těch, kdo nás urazili. Naopak, když zastupujeme Boha, musíme se naučit vždy ctít Jeho svatou přirozenost. To znamená dosvědčovat Jeho svatost. Vše, co říkáme a děláme ve spojitosti s Božím lidem, musí být v naprostém souladu s Jeho svatou přirozeností. Jinak se svými slovy a skutky vzepřeme Bohu a urazíme Ho.

Z vnitřního hlediska má Bůh svou přirozenost a z vnějšího hlediska má Bůh svou správu, svou ekonomii, svůj způsob jednání. Boží slovo k Mojžíšovi, aby promluvil ke skále, aby vydala vodu, bylo slovem, které odpovídalo Boží správě a sloužilo Jeho ekonomii. Když tedy rozhněvaný Mojžíš jednal nesprávně, porušil principy Boží ekonomie. Mělo by to být pro nás varováním, abychom se nedrželi svého hněvu, ale uváděli do praxe Pavlovo slovo z listu Efeským 4,26: „Slunce ať nezapadá nad vaším hněvem.“

Mojžíš se provinil jak vůči Boží svaté přirozenosti, tak vůči Jeho božské ekonomii. Nesprávně zastupoval Boha a porušil principy Boží ekonomie. Kvůli tomu, ačkoli měl důvěrný vztah s Bohem a může být považován za Božího přítele, ztratil právo vstoupit do dobré země.

Budeme-li opatrní v tom, jak mluvíme o Božím lidu, když jsme uraženi, pomůže nám to zůstat v Božím království. V tomto ohledu doporučuji, abyste přemýšleli o tom, co se říká v Matoušovi 18,1-35, kde vidíme, že nejlepší způsob, jak se zachovat v Božím království, je odpouštět druhým. Neměli bychom ostatní svaté urážet nebo pohoršovat. Kdykoli jsme uraženi nebo pohoršeni, musíme odpustit. Pokud umíme druhé jen odsuzovat a nechceme jim odpustit, ocitneme se v potížích. V církevním životě je zapotřebí odpuštění.

Odpustit znamená zapomenout. Dejme tomu, že v rodině mezi manžely není obvyklé odpouštět a zapomínat na urážky. Místo odpuštění se navzájem odsuzují a místo zapomínání si věci navzájem připomínají. Takové manželství pravděpodobně nebude mít dlouhého trvání. I když bude trvat dlouho, bude postrádat radost a štěstí. Pokud chcete mít radostný manželský život, musíte si odpouštět a zapomínat vzájemná provinění.

Církevní život musí být životem odpuštění. Pokud jde o Bibli, musíme mít dobrou paměť, ale pokud jde o pochybení druhých, naše paměť musí být špatná. To nás zachová v církevním životě. Jinak budeme o svatých říkat mnoho negativních věcí, a nakonec církevní život opustíme. Kvůli církevnímu životu a v církevním životě potřebujeme odpouštějícího ducha. Pak místo toho, abychom svaté odsuzovali, budeme zapomínat na jejich chyby a provinění.

Mojžíš udělal ve 20. kapitole Numeri tu chybu, že neměl ohledně Božího lidu pozitivní a příjemný pocit. To způsobilo, že v zastupování Boha udělal vážnou chybu. Nedosvědčil svatého Boha v Jeho přirozenosti a nezachoval Boží slovo v Jeho ekonomii. Mým břemenem v tomto poselství je jednoduše poukázat na tuto důležitou lekci, které se musíme naučit z Mojžíšova selhání, když se lid začal přít o vodu.

Všichni si musíme uvědomit, že církevní život je velmi choulostivý a citlivý a že každý bratr a každá sestra v církvi jsou stejně choulostiví a citliví. Někdy druhé urazíme, protože nemáme na paměti, že církevní život a svatí jsou choulostiví a citliví. Možná si myslíme, že ten či onen bratr je velmi dobrý a že ho nikdo nemůže urazit. Takový bratr může být dobrý po mnoho let, ale protože je choulostivý a citlivý, najednou ho může někdo urazit, a tak přestane mít pozitivní pocit ohledně církevního života. Takové případy nám připomínají, že se musíme naučit mít neustálé vědomí choulostivosti a citlivosti všech svatých v církevním životě.

Ve 20. kapitole Numeri Bůh nezasáhl, aby ospravedlnil Mojžíše, ale aby ospravedlnil svůj lid. Možná to pro Mojžíše bylo velkým překvapením, protože si pravděpodobně nemyslel, že Bůh ospravedlní ty, které on považoval za vzpurníky. Ale přesně to Bůh udělal. V této kapitole jako by říkal: „Mojžíši, vzepřel ses Mému slovu. Můj lid neudělal nic špatného – mýlíš se ty.“

Po prostudování 20. kapitoly Numeri se můžeme naučit, jak se chovat, když se s námi druzí přou v církevním životě. Lid řekl Mojžíšovi: „Kde najdeme vodu? Proč jsi nás vyvedl z Egypta a přivedl nás na takové místo? Není to místo, kde se nachází zrna, fíky, vinné révy a granátová jablka.“ Po takovém sváru mezi lidmi a Mojžíšem měl Mojžíš přijít k Hospodinu a říci: „Pane, co mám dělat v souvislosti s potřebou Tvého milovaného lidu?“ V této kapitole jako by Bůh říkal Mojžíšovi: „Nemusíš nic dělat. Vezmi hůl, jdi a promluv ke skále, aby vydala vodu k napojení Mého lidu i jejich dobytka.“ Pak měl Mojžíš chválit Hospodina a jednoduše promluvit ke skále, aby vydala vodu. Pokud dnes budeme řešit svár Božího lidu tímto způsobem, církevní život bude slavný.

Existuje jasná souvislost mezi knihou Numeri a 1. listem Korintským. Když Pavel psal 1. list Korintským, pravděpodobně si uvědomil, že dějiny Izraelců jsou předobrazem církevního života. V 1. listu Korintským 5,7 (Pavlík) mluví o Minutí: „Bylo i obětováno naše Minutí – Kristus.“ Dále ve verši 10,6 mluví o synech Izraele v pustině a říká: „Tyto věci se však staly jako předobrazy nás.“ V 11. verši pak říká: „Oněm se pak všechny tyto věci přihodily jako předobrazy a byly popsány k napomenutí nás.“ Z toho jasně vyplývá, že se musíme poučit z putování synů Izraele. To, co se stalo jim, se může stát i nám.

Poučení, které si musíme vzít z Mojžíšova selhání ve 20. kapitole Numeri, je, že musíme být velmi opatrní, když mluvíme o Božím lidu. Možná si myslíme, že máme pravdu a že ostatní se mýlí. Bůh však může zasáhnout do situace a neospravedlnit nás, ale ty, které odsuzujeme.

V 1. listu Korintským 4,3-5 vidíme Pavlův postoj k posuzování druhých i k posuzování druhými. „Pro mne je pramálo důležité, zda mě posuzujete vy nebo lidský soud [dosl.: lidský den]. Ale ani já sám sebe neposuzuji. (…) Ten, kdo mne posuzuje, je Pán. Proto nic nesuďte předčasně, dokud nepřijde Pán, který osvítí i věci skryté ve tmě a zjeví úmysly srdcí. A tehdy se každému dostane pochvaly od Boha.“ „Lidský den“ ve 3. verši je současný věk, ve kterém soudí člověk, oproti Pánovu dni (1K 3,13), což je budoucí věk, období království, ve kterém bude soudit Pán. Nyní, v lidský den, je to člověk, kdo vynáší soud, ale v den Pánův bude soudit Pán. Dnes v církevním životě nesmíme druhé odsuzovat, ale měli bychom jim odpouštět a zapomínat na jejich provinění. Neuchovávejte si ve své paměti seznam pochybení ostatních lidí. Připomínat si provinění je riskantní, protože může způsobit, že ztratíte své právo prvorozenství k užívání Krista jako dobré země.

Mým záměrem při tomto Studiu života v Numeri není vyučovat Bibli pouze doktrinálně. Doufám, že z toho, co zde bylo řečeno na základě 20. kapitoly Numeri, obdržíme všichni nějaké světlo a zjevení, které nám pomůže v našem současném, praktickém křesťanském životě i církevním životě. Na základě předobrazu v této kapitole se můžeme naučit ctít Boží přirozenost a Boží správu mezi Jeho lidem. Pokud se naučíme tuto lekci, budeme opatrní, abychom o Božím lidu nemluvili negativně.