Studium života v Numeri (# 25)

POSELSTVÍ DVACÁTÉ PÁTÉ

PUTOVÁNÍ

(10)

Čtení z Písma: Nu 17

V 17. kapitole Numeri vidíme Boží potvrzení. Předtím, než se budeme zabývat touto otázkou, bych rád doplnil pár slov o potomcích Kórachových.

Soudě podle toho, co bylo řečeno v 16. kapitole Numeri, se zdá, že zahynula celá Kórachova rodina, včetně dětí. Nicméně Numeri 26,11 říká, že synové Kórachovi nezemřeli. Buď se tohoto spiknutí a vzpoury nezúčastnili nebo poslechli Mojžíšovo slovo ve verši 16,26, odstoupili od stanu svého otce, a tak unikli tragédii, ke které došlo, když se země otevřela a pohltila Kóracha a jeho pospolitost.

V 1. knize Paralipomenon 6,33-37, která zaznamenává Samuelův rodokmen, je řečeno, že Samuel byl Kórachovým potomkem. Kórach se snažil získat vyšší postavení v kněžství. Nepodařilo se mu to a stal se vzpurníkem. Jeden z jeho potomků se však stal knězem, nikoli bojem o moc, ale díky tomu, že byl zasvěcen jako nazír. (Viz poselství 8–10 o nazírském posvěcení.) Samuel byl nejen knězem, ale také velkým prorokem.

Kromě toho, jak ukazuje název Žalmu 88, tento žalm napsal Héman, potomek Kórachův a vnuk Samuelův (1Pa 6,33). Héman byl nejen žalmista, ale také zpěvák v chrámu podle Davidova uspořádání.

Na tom, že Bůh ušetřil Kórachovy potomky, můžeme vidět Jeho milosrdenství. Jeden z Kórachových potomků se stal velkým prorokem a měl podíl na kněžské službě. Další se stal jedním ze žalmistů, autorem jednoho z nejlepších žalmů, chrámovým zpěvákem a hudebníkem. Na historii zaznamenané ve Starém zákoně tedy můžeme vidět, že Bůh je vůči některým přísný, ale vůči jiným milosrdný. To, zda zakusíme Jeho milosrdenství, nebo Jeho přísnost, závisí na tom, jak se chováme.

E. Boží potvrzení

V 17. kapitole Numeri se hovoří o Božím potvrzení. Boží potvrzení vždy doprovází Jeho soud. Boží soud a Boží potvrzení tedy od sebe nelze oddělit. Boží soud je ve skutečnosti jistou formou potvrzení. Soud je však spojen hlavně s něčím negativním, zatímco potvrzení je spojeno s něčím pozitivním. Negativní stránkou je, že v 16. kapitole Bůh soudil Kóracha, Dátana, Abírama a další vzpurníky, nejen včetně dvě stě padesáti předáků shromáždění, ale také Kórachovy pospolitosti. Při vykonání tohoto soudu Bůh uplatnil svou spravedlnost. V 17. kapitole Bůh učinil další krok – pozitivním způsobem potvrdil Árona a Mojžíše, představitele své autority.

1. Po vykonání soudu Bůh přikázal, aby dvanáct holí bylo uloženo před svědectvím

Po vykonání soudu Bůh přikázal, aby dvanáct holí bylo uloženo před svědectvím (Desaterem přikázání v truhle), které bylo předobrazem Krista a místem, kde se Bůh setkával se svým lidem (vv. 16-22). To znázorňuje, že vše musí být přivedeno do Boží přítomnosti, aby Bůh mohl objasnit skutečnou situaci tím, že všemu lidu řekne pravdu skrze své potvrzení. Hůl v typologii znázorňuje autoritu (srv. 1K 4,21). V 17. kapitole Numeri hole představovaly předáky dvanácti kmenů (v. 17) a Áronova hůl představovala kmen Lévi (v. 18).

Hospodin řekl: „I stane se, že hůl muže, kterého vyvolím, vypučí a zbavím se reptání synů Izraele, kteří proti vám reptali“ (v. 20). Hůl je kus mrtvého dřeva. Tento kus dřeva byl nejen odřezán, ale také byl mrtvý a vysušený. A přece tento mrtvý a vyschlý kus dřeva vypučel. Pupen je něco organického, něco spojeného se životem. Božím úmyslem bylo, aby vypučení mrtvé hole skoncovalo s reptáním lidu.

Hole měly být uloženy před Bohem ve stanu setkávání po celou noc. Té noci se Áron pravděpodobně dobře nevyspal. Nejspíš myslel na svou hůl a přemýšlel, zda vypučí. Pro Árona to jistě byla temná noc. Někdy Bůh pro své potvrzení způsobí, že musíme projít temnou nocí, tmavým tunelem.

2. Áronova hůl vypučela

Mojžíš musel být prvním člověkem, který uviděl pučící hůl. „Příštího dne se stalo, že když Mojžíš vešel do stanu svědectví, hle, Áronova hůl za dům Léviho vypučela, vydala květ, květ rozkvetl a dozrály mandle“ (v. 23). Jaký to byl zázrak! Áronova mrtvá, vyschlá hůl vypučela. Jednalo se o organický zázrak.

Mojžíš vynesl všechny hole ke všem synům Izraele a oni to viděli (v. 24). Text říká, že každý si vzali svou hůl, aniž by cokoli řekli a aniž by chválili Hospodina za Jeho potvrzení.

3. Áronova pučící hůl byla vrácena před svědectví

a. Jak Bůh přikázal Mojžíšovi

Áronova pučící hůl byla vrácena před svědectví (v. 25). To se stalo podle toho, jak Bůh přikázal Mojžíšovi (v. 26).

b. Aby se zachovala jako znamení synům vzpoury

Áronova pučící hůl se měla zachovat jako znamení synům vzpoury, aby přestalo jejich reptání před Bohem a nezemřeli (v. 25). Verš 20 říká, že reptání bylo proti Mojžíšovi, ale verš 25 říká, že reptání bylo proti Bohu.

V 17. kapitole Numeri vznikla dvě znamení jako důsledek vzpoury synů Izraele. Jedno znamení bylo negativní: bylo vyrobeno z kadidelnic těch, kteří byli souzeni (vv. 1-5). Druhé znamení bylo pozitivní: vzniklo vypučením Áronovy hole. Pučící hůl byl vložena do truhly spolu s dvěma dalšími předměty – skrytou manou a Božím svědectvím, tj. zákonem. Všechny tři předměty jsou předobrazy Krista. Pučící hůl, skrytá mana a Boží svědectví, tj. zákon – to vše znázorňuje Krista. Na tom můžeme vidět, že všechno, co se ve Starém zákoně stalo z pozitivní strany, bylo spojené s Kristem.

Áronova pučící hůl není předobrazem mrtvého Krista, nýbrž vzkříšeného Krista, pučícího Krista, který lidem dává život. Z Krista vždy proudí život, aby oživil druhé. Kristus je největší pučící hůl ve vesmíru. I dnes nadále pučí a my jsme toho součástí, plodem, mandlemi, které vzešly z Jeho pučení.

4. Vzpurná povaha izraelského lidu byla odhalena až do konce

Vzpurná povaha izraelského lidu byla odhalena až do konce. Po Božím potvrzení skrze Áronovu pučící hůl řekli: „Hle, skonáme, zahyneme, všichni zahyneme. Každý, kdo by se jen přiblížil k Hospodinovu příbytku, zemře. Což opravdu dočista zahyneme?“ (vv. 27-28). To ukazuje, že i poté, co viděli Boží soud a potvrzení, lidé nebyli podmaněni. Země se otevřela, aby pohltila Kóracha a jeho pospolitost, oheň sestoupil od Boha, aby strávil dvě stě padesát předáků, a rána způsobila smrt čtrnácti tisíc sedmi set lidí v jednom dni. Všechny tyto události byly zázraky z negativní strany. Následujícího dne Bůh vykonal zázrak nikoli velkého, ale malého měřítka, který způsobil, že Áronova hůl vypučela, rozkvetla a dokonce přinesla zralé mandle. Bylo to něco zcela pozitivního, spojeného s milosrdenstvím a milostí, bez myšlenky na soud. Jednalo se o potvrzení, které ukázalo, kdo a co je z Boha a na Boží straně. Všichni měli být přesvědčeni a podmaněni, ale izraelský lid stále mluvil k Mojžíšovi slova vzpoury.

Není divu, že tito synové Izraele nemohli vstoupit do zaslíbené země. Ve své vzpouře zašli příliš daleko. Někteří vzpurníci řekli Mojžíšovi a Áronovi: „Osobujete si příliš!“ (16,3, B21). Mojžíš jim řekl totéž: „Osobujete si příliš, Leviho synové!“ (16,7, B21). Ve skutečnosti to byli vzpurníci, kteří si osobovali příliš, ale obvinili Mojžíše a Árona z toho, že si osobovali příliš. Odsuzovali Mojžíše a Árona za to, čeho se sami dopustili. Podobné věci se opakovaly po generace, když ctižádostiví lidé falešně obviňovali ostatní ze ctižádostivosti. V 16. a 17. kapitole Numeri Boží soud a potvrzení jasně ukázaly, že to byli vzpurníci, nikoli Mojžíš a Áron, kdo zašel příliš daleko.

Jak odhaluje 17. kapitola, tato epizoda skončila tím, že potrestaný lid nebyl podmaněn. Proto je dokonce Bůh odmítl a ponechal je sobě samým. Pokud bychom tam byli a mohli bychom v této situaci něco udělat, pravděpodobně bychom lid podrobili dalšímu trestu za jejich vzpurná slova. Ale Bůh byl Bůh a neudělal nic. Mojžíš a Áron také nic neudělali. Jednoduše nechali tyto lidi, ať zůstanou, jací jsou. Je dobré, že v typologii je obsažen takový obraz.

Neočekávejte, že uvidíte konec nepokojů. Každá „bouře“ samozřejmě skončí. V dějinách nedošlo k jediné nekonečné bouři. Ačkoli konkrétní bouře skončí, lidé, kteří se této bouře zúčastnili, možná nezastaví svou vzpouru.

Vzpurnou povahou v člověku je samotný Satan. Satan byl vzpurníkem, je vzpurníkem a jeho vzpoura neskončí, dokud nebude uvržen do ohnivého jezera (Zj 20,10). Možná se nepodrobí ani tehdy, až bude v ohnivém jezeře. Nezapomeňte, že tento vzpurník je v nás a sami nemáme možnost ho porazit. Pouze jediná osoba, Ježíš Kristus, Syn Boží a Syn člověka, dokáže porazit toho Zlého a již ho porazila (He 2,14).

Musíme být neustále ostražití, bdít a modlit se. Máme nejen Ďábla jako vnějšího nepřítele, ale také Satana jako vnitřního odpůrce. Musíme pamatovat na slova, která řekl Pán Ježíš Petrovi: „Šimone, Šimone, hle, Satan si vás vyžádal, aby vás vytříbil jako pšenici“ (L 22,31). Při jedné příležitosti Petr řekl Pánu, že je Kristus, Syn živého Boha, a Pán ho pochválil a řekl, že je blahoslavený od Otce (Mt 16,16-17). Ihned poté Pán Ježíš Petra pokáral a nazval ho Satanem (Mt 16,23). Během velmi krátké doby se člověka, kterého blahoslavil Otec, zmocnil Ďábel a dokonce se stal Satanem. Protože padlé lidské bytosti jsou v této situaci, neměli bychom očekávat, že vzpurná povaha člověka skončí. Tomu není konec.

Když se Pavel chystal na mučednickou smrt, napsal ve svém posledním listu Timoteovi, že ho všichni v Asii opustili (2Tm 1,15). Takový je smutný, ponurý obraz v 2. listu Timoteovi. Přesto Pavel vítězil (2Tm 4,17-18). Zdůraznili jsme skutečnost, že i po Božím soudu a potvrzení synové Izraele nadále promlouvali slova vzpoury. 17. kapitola Numeri vykresluje smutný obraz v souvislosti s touto vzpourou. Když vidíme tento obraz, můžeme pouze uctívat Boha a klanět se Mu jako Pánu.