Studium života v Numeri (#21)

PUTOVÁNÍ

(6)

Čtení z Písma: Nu 14,11-45

V tomto poselství se nejprve budeme dále zabývat selháním synů Izraele v tom, že nevěřili Bohu (vv. 11-38). Potom uvidíme, že se dopustili další chyby, když přestoupili Boží slovo (vv. 39-45). S ohledem na tyto věci musím říci něco vážného.

4. Bůh si zošklivil syny Izraele

Kvůli jejich selhání u Kádeše si Bůh zošklivil izraelský lid (14,11-38). Bůh přivedl syny Izraele na hranici dobré země a synové Izraele mohli snadno překročit hranici a vejít do země. Bůh však znal jejich srdce a vyzkoušel je. Nařídil vyslat dvanáct zvědů, aby prozkoumali zemi (13,1-2). Podle Deuteronomia 8,2 to Bůh učinil záměrně, aby je vyzkoušel. Tato zkouška je cele odhalila.

Naše víra je možná velmi slabá a malá, téměř nicotná. Protože taková může být naše situace, musíme se naučit pokořit před Bohem, vyznat slabost své víry a požádat Boha, aby nám odpustil. Takového ducha musíme mít před Bohem. Jak však ukazují slova synů Izraele, nezajímali se o Boha, ale pouze o sebe. Jejich pocity nebyly zaměřeny na Boha, ale na sebe.

Dnes, po třech a půl tisíci letech, můžeme na základě četby biblického textu pochopit, že ačkoli na první pohled Bůh přivedl lid do dobré země pro jejich vlastní potřebu, ve skutečnosti se tak stalo, aby se naplnil, uskutečnil Boží věčný plán, který se plně zaměřuje na všezahrnujícího Krista. To je z pozitivního hlediska.

Z negativního hlediska Bůh má stále nepřítele, Satana. Na první pohled je to člověk, kdo se zmocnil země a uchvátil ji; ve skutečnosti uchvatitelem není člověk, ale Satan. To je důvod, proč Pán Ježíš v Matoušovi 6,10 řekl, abychom se modlili za Otcovu vůli na zemi, jako je v nebi. To ukazuje, že Boží vůle na zemi se dosud neuskutečnila. Co se týče vykonání Boží vůle, v nebi není žádný problém, ale na zemi je problém. Proto se musíme modlit, aby se Boží vůle stala na zemi, jako je v nebi.

V době Exodu byla celá země okupována pohany, které ovládala ruka Satanova. Ani nejmenší část země stvořené Bohem nebyla pod Boží kontrolou. Synové Izraele byli v Egyptě, ale Egypt nebyl jejich zemí. Museli najít zemi a Bůh ji pro ně připravil. Před stovkami let Bůh řekl jejich praotci Abrahamovi, že jeho potomkům dá kenaanskou zemi (Gn 13,14-17). Bůh ve skutečnosti chtěl, aby se Abrahamovi potomci zmocnili této dobré země pro Jeho záměr.

Když zvědové prozkoumávali zemi, zjistili, že tam žijí synové Anákovi – zvláštní lidé, které Bible nazývá nefilím neboli obři (Nu 13,33). Původ nefilím je uveden v 6. kapitole Genesis. Stručně řečeno, 6. kapitola Genesis vypráví, že když člověk padl do té míry, že se stal tělem (v. 3), padlí andělé sestoupili na zem, aby si brali lidské dcery (vv. 1-2.4). V důsledku těchto smíšených manželství se rodili obři – nefilím. Bůh tuto směs nemohl tolerovat. Kvůli tomuto smíšení lidského rodu s padlými anděly Bůh zničil celý lidský rod potopou. Následně stejná smíšená rasa, nefilím, směs padlých andělů a padlého člověka, žila v kenaanské zemi. Bůh tedy přikázal synům Izraele, aby se této země zmocnili a zničili všechno, co tam žije, aby lidský rod mohl být očištěn (Dt 7,1-2).

Synové Izraele to však nevěděli. Nemysleli na Boha, ale na své vlastní zájmy. O Boha se vůbec nestarali, starali se jen o svou vlastní bezpečnost, svůj vlastní pokoj a svou vlastní existenci. Nevyznali svou slabost ani se nepokořili před Bohem. Nakonec urazili Boha natolik, že se Mu zošklivili. To, co udělali, bylo v Jeho očích naprosto odporné.

Jako lidé se musíme starat o svůj každodenní život, o svou práci, o svou bezpečnost a o své zajištění. Ale nesmíme zapomínat, že za scénou se skrývá Boží nepřítel, Satan, a že skutečným problémem, který dnes existuje na zemi, není to, co se děje mezi Bohem a člověkem, ale to, co se děje mezi Bohem a Satanem. Pokud nám tedy záleží pouze na své existenci, zajištění, bezpečnosti, pokoji a budoucnosti, můžeme se stát v Božích očích nelibostí.

Dnes jsou někteří věřící velmi zaměřeni na sebe: starají se o své zajištění a hmotné požehnání, ale nedbají na Boží záměr. Takoví křesťané věří v Ježíše Krista pouze pro svůj vlastní prospěch; ani v nejmenším nepomýšlejí na Boží zájmy na zemi a v tomto vesmíru.

Jsme samozřejmě Boží děti a Bůh je pro nás. Ale pro koho jsme my? Někteří křesťané vůbec nemyslí na Boží zájmy, na Boží prospěch či na Boží utrpení. Myslí a mluví jen o sobě a o svém zajištění. Mezi světskými lidmi je dnes zajištění velikou modlou. Dělají vše pro to, aby se zajistili. Kvůli svému zajištění pilně studují a tvrdě pracují. Někteří se dokonce i bojí Boha a věří v Krista, aby se zajistili.

Proč se synové Izraele v Numeri 13 a 14 zošklivili Bohu? Znelíbili se Mu, protože se tolik zaměřovali na sebe. Ve všem a v každém ohledu byli zaměřeni na sebe, nikoli na Boží zájmy. Kdyby jen trochu pomysleli na Boží zájmy, řekli by: „Bože, protože jsi k nám byl tak dobrý, jednoduše Tě milujeme. Rádi bychom obětovali svou budoucnost, svou bezpečnost, své zajištění, svou existenci a všechno pro Tvůj záměr. Zapomínáme na svůj prospěch. Dbáme jen o to, aby se uskutečnil Tvůj záměr. Ve Tvém zájmu půjdeme a zmocníme se země.“

Péče o Boha a Jeho zájmy vytváří víru. Když jsme velmi zaměřeni na sebe, je pro nás těžké mít víru v Boha. Pokud však zaujmeme pozici, že jsme pro Boha a že pro Jeho zájmy jsme ochotni riskovat vše – svou budoucnost, svou rodinu, ba dokonce svůj život –, spontánně se v nás vytvoří víra.

Na nás všechny musí hluboce zapůsobit skutečnost, že sami o sobě jsme slabí a nemáme žádnou víru. Kdo se mezi námi může chlubit, že má víru? Víra je z Boha, víra je v Bohu a víra pochází od Boha. Chceme-li mít víru, musíme se naučit dbát na Boží zájmy, a ne na svůj prospěch. Světští lidé se denně starají o své vlastní zajištění a prospěch, ale my musíme na dbát na Boha a Jeho zájmy. Historie ukazuje, že ti, kteří se starali o Boha a nemysleli na svůj vlastní prospěch, se stali lidmi víry, a někteří dokonce i velikány víry.

a. Bůh je chtěl pobít morem a z Mojžíše udělat větší národ, nežli jsou oni

Zhnusený izraelským lidem je Bůh chtěl pobít morem a z Mojžíše udělat větší národ, nežli jsou oni (Nu 14,11-12).

b. Mojžíš se za ně modlil podle Božího slova

Mojžíš se za ně modlil podle Božího slova, a to na základě toho, že Hospodin je pomalý k hněvu a hojný v milosrdenství, odpouští vinu a přestoupení (vv. 13-19). Mojžíš byl bohočlověkem; znal Boha. Proto se nemodlil podle svých představ, ale podle Božího pojetí, podle toho, jaký je Bůh a co Bůh slibuje. Mojžíš se s Bohem nehádal, ale modlil se k Bohu. Mojžíšova modlitba, ve které řekl, že Hospodin je pomalý k hněvu a hojný v milosrdenství, odpouští vinu a přestoupení, zavázala Boha jednat podle toho, co řekl a jaký je.

c. Bůh jim na Mojžíšovu modlitbu odpustil

Bůh lidu odpustil na Mojžíšovu modlitbu (v. 20), nicméně jejich nevěra vedla k určitým negativním důsledkům (vv. 21-38).

1) Bůh nedovolil, aby ti, kteří proti Němu reptali, uviděli dobrou zemi a vstoupili do ní

Bůh nedovolil, aby ti, kteří proti Němu reptali, uviděli dobrou zemi a vstoupili do ní. Naopak, jejich mrtvoly, s výjimkou Káleba a Jozua, měla padnout v pustině (vv. 22-30.32).

2) Bůh přivede do země jejich malé děti

Lidé řekli, že jejich malé děti se stanou kořistí Kenaanců a nefilím. Ale Bůh řekl: „Vaše malé děti, o nichž jste řekli, že se stanou kořistí, ty tam přivedu a poznají zemi, kterou jste vy pohrdli“ (v. 31).

3) Oni a jejich děti byli tuláky v pustině po čtyřicet let

Vzbouřenci a jejich děti byli tuláky v pustině po čtyřicet let, aby za každý den, kdy prozkoumávali zemi, jeden rok nesli své viny (vv. 33-34).

4) Ti muži, kteří se vrátili se zlou zprávou, zemřeli ranou od Hospodina

Ti muži, kteří se vrátili se zlou zprávou a podnítili celou pospolitost k reptání proti Mojžíšovi, zemřeli ranou od Hospodina (vv. 36-38). Ačkoli se proti Bohu vzbouřil celý národ, Bůh nezničil celý lid – zabil deset mužů, kteří vzpouru podnítili.

E. Přestoupili Boží slovo

V Numeri 14,39-45 vidíme, že lidé znovu selhali, když přestoupili Boží slovo.

1. Izraelský lid velmi truchlil a řekl, že vytáhnou na to místo, o kterém Hospodin mluvil

Když izraelský lid vyslechl Mojžíšova slova, velmi truchlil (v. 39). Potom časně zrána vstali, vystoupili na vrchol pohoří a řekli: „Vytáhněme na to místo, o kterém Hospodin mluvil. Ano, zhřešili jsme“ (v. 40). Jejich slova ukazují, že nebyli jen vzpurní, ale také tvrdohlaví lidé.

2. Mojžíš jim to zakázal

Mojžíš jim to zakázal, protože Hospodin nebyl v jejich středu a protože se odvrátili od následování Boha (vv. 41-43). Lid skutečně opustil Boha. Putování z Egypta nebylo jejich putováním, ale putováním truhly. Z Egypta následovali truhlu, která byla ztělesněním Boha (předobraz trojjediného Boha v Jeho vtělení, když se ztělesnil v Kristu), ale od té chvíle Boha opustili a už Ho nechtěli následovat. Stejný princip lze uplatnit i dnes na naše následování Pána. Když se vzbouříme proti Pánu, opustíme Ho a už Ho nenásledujeme. Jak strašlivá situace!

3. Lid si troufal vystoupit na vrchol pohoří

Lid si troufal vystoupit na vrchol pohoří, ale truhla Hospodinovy smlouvy ani Mojžíš se nepohnuli ze středu tábora (v. 44). Lid se měl pohnout, pouze když se pohnula truhla. Ale když jim Bůh řekl, aby se pohnuli, odmítli. Nyní si troufali vyrazit sami.

4. Z pohoří sestoupili Amálekovci a Kenaanci a porazili je

„Tu sestoupili Amálekovci a Kenaanci, kteří v tom pohoří bydleli, a pobíjeli je a rozháněli je až po Chormu“ (v. 45). V Kenaanu žilo nejméně sedm kmenů, ale pouze tyto dva kmeny vyšly bojovat proti izraelskému lidu. V rámci biblické typologie Amálekovci znázorňují padlé tělo; znázorňují padlé, tělesné lidi. První válkou vedenou syny Izraele po vyjití z Egypta byla válka proti Amálekovi (Ex 17,8-16). Kenaanci znázorňují lidské bytosti, které se spojily se zlými duchy, se satanskou mocí temnoty v ovzduší.

Dějiny Izraele musíme číst jako náš příběh. Bez Božího slitování a milosti bychom byli stejní jako oni. Proto musíme být velmi ostražití. Neměli bychom si myslet, že dotýkat se církve, církevního života, cesty církve nebo půdy církve je nějaká maličkost. Naše vlastní historie posledních dvaceti sedmi let ukazuje, že dotýkat se Boží cesty, tj. církve, není maličkost. Bez církve se Bůh nemůže pohnout kupředu. Ve Starém zákoně byli Boží cestou synové Izraele. Kdyby Bůh s nimi nemohl uskutečnit svůj záměr, neměl by na zemi žádnou cestu. Dnes je Boží cestou církev. Proto dotýkat se církve, říkat o církvi něco zlého či dobrého, je vážná věc. Očekávám, že všichni dostaneme velké požehnání, když se dotkneme Boží cesty, kterou je Tělo Kristovo. Ať už je situace jakákoli, musíme udržovat správný postoj ve správném duchu a stát na správné půdě, abychom se dotkli církve, žili církevním životem, mluvili o církvi a viděli záležitosti týkající se církve. Tehdy se nám dostane velkého požehnání a naše požehnání se stane požehnáním pro ostatní.