Kapitola Devátá

BABYLON A JEHO ZNIČENÍ (ZJEVENÍ 17,1–20,6)

Zjevení 17,1–19,4 by mělo být považováno za jednu kapitolu, spíše než za tři samostatné kapitoly. Zjevení 18,1-3 je pokračováním a rozvojem dřívějších veršů, protože verš 18,3 mluví o třech věcech: (1) „Z vášnivého vína jejího smilstva pily všechny národy“, což je zmiňováno pouze v kapitole sedmnácté (17,2); (2) „A obchodníci země zbohatli z moci jejího zhýralého přepychu“, což je zmiňováno pouze v kapitole osmnácté (18,11-15); a (3) „I králové země s ní smilnili“, což je zmiňováno v kapitole sedmnácté i osmnácté (17,2; 18,9).

Zjevení 16,19 mluví o velikém městě, Babylonu, zatímco Zjevení 14,8 mluví o velikém Babylonu. Kdyby se jednalo o jediné odkazy na Babylon, bez kapitol 17 a 18 bychom nemohli jasně poznat, co znamenají. V kapitolách 17 a 18 jsou dva Babylony: jeden je veliký Babylon a druhý je veliké město, Babylon.

Slovo Babylon pochází ze slova Bábel. Podle Genesis 10–11 byl Bábel město, které v Šineáru postavil Nimrod, člověk, který spoléhal na svou vlastní sílu pro svou ochranu. Genesis 11,1-4 zaznamenává počátek bábelské věže. Jméno města bylo nazváno Bábel, neboť tam Bůh zmátl jejich řeč a rozptýlil je po celém povrchu země (v. 9). Bábel neboli Babylon znamená zmatek.

Bábel byl také místem modloslužby, která je Bohu odporná. Město neustále rostlo a svého vrcholu dosáhlo v době Nebúkadnesara. V té době Bůh vydal Izraelce, kteří se proti Němu vzbouřili, do rukou babylonského krále Nebúkadnesara. V té době žil Daniel. Jednoho dne Nebúkadnesar dostal sen a Danielův výklad mu pomohl, aby sen pochopil. V tomto snu zlatá hlava veliké sochy znázorňuje Babylon při jeho vzestupu. Později byl Babylon zničen Médskem a Persií (stříbrné paže) a město zpustlo. Následně byly říše Médska a Persie zničeny Řeckem (bronzové břicho). Potom řeckou říši zničila Římská říše (železné nohy). Prvním královstvím byl Babylon a posledním byla Římská říše. Všechna čtyři království pronásledovala Židy. První tři říše pominuly, ale vliv Římské říše trvá dodnes, ačkoliv se ještě neukázalo deset prstů u nohou. Dnes jsou Židé stále pod vládou Římské říše (protože Anglie je nadále součástí Římské říše). Babylon silně uctíval modly a nenáviděl Židy do té nejvyšší míry. Stejně se chovala i Římská říše.

Řím bylo nejen politické město, ale také středisko náboženství. Na začátku období církve byl v Římě největší počet křesťanů, a přece Řím křesťany nejvíce nenáviděl. Ve 4. století císař Konstantin přijal křesťanství a povzbuzoval lidi, aby se za odměnu ke křesťanství připojili. V té době přijal křesťanství za státní náboženství. V té době se také politické centrum přesunulo z Říma do Konstantinopole. Řím byl pod vládou Konstantinopole až do roku 700. Nakonec sněm, který svolal císař Leon III. v Konstantinopoli (r. 725), rozhodl, že klanění se modlám je heretické, a tudíž nezákonné. Řím se tomuto rozhodnutí vzepřel a oddělil se od Konstantinopole. Od té doby je církev rozdělena na východořímské náboženství (řecká pravoslavná církev) a západořímské náboženství (dnešní římskokatolická církev). Východní církev postupně slábla, zatímco římskokatolická církev sílila. Později, když byla římskokatolická církev u moci, byli mnozí věrní křesťané, kteří milovali Pána, zabiti.

Zjevení 17 a 18 ukazuje, že římská církev bude zakoušet zdar, který přesahuje vše, co kdy bylo zaznamenáno, a že její moc nesmírně naroste. Až přijde Antikrist, vztyčí svůj vlastní obraz, aby se mu lidé klaněli. Proto Antikrist spolu s deseti králi zlikvidují římskou církev. Avšak i poté, co skončí náboženský Řím, politická Římská říše bude nadále existovat a jejím středem bude Středozemní moře. Po tříapůlletém velkém soužení Bůh zničí politický Řím.

Proč tedy kapitoly 17 a 18 neodkazují přímo na Řím, a místo toho zmiňují Babylon? Důvodem je, že Jan žil pod nadvládou Římské říše. Kdyby odkazoval přímo na Řím, kniha by nemohla být zveřejněna. To neznamená, že Jan se bál psát otevřeně, ale že Duch Svatý to zamýšlel zachovat ve skrytu. Aby však lidé nepovažovali Babylon za historický Babylon, Duch Svatý ve Zjevení 17,5 říká: „Tajemství, Babylon, ten veliký.“ Za prvé, slovo „tajemství“ naznačuje, že se musí vykládat duchovně, spíše než doslovně. Například, kdyby Zjevení 11,8 výslovně zmínilo Jeruzalém, tato kniha by narazila na odpor Židů. Proto Jan píše v duchovních náznacích. Za druhé, Jan nenapsal Babylon, nýbrž „Babylon, ten veliký“, z čehož vyplývá, že tento Babylon musí být mnohem větší než fyzický, historický Babylon. Když tyto kapitoly čteme tímto způsobem, uvědomujeme si, že Babylon zde není starověký Babylon, ale Řím.

Jak víme, že zde zmiňovaný Babylon je Řím? Z následujících důvodů:

(1) Pouze jediné město na světě je postaveno na sedmi horách; totiž město Řím. V dějinách je Řím známý jako město sedmi pahorků. To odpovídá Zjevení 17,9.

(2) Slovo „padlo“ ve Zjevení 17,10 ukazuje, že ti, kteří jsou zmiňováni v tomto verši, neskončili dobře. Někteří byli zavražděni a někteří spáchali sebevraždu. Když Jan psal tuto knihu, král, který „je“, byl nepochybně římský císař v té době.

(3) Kromě Římské říše nebylo žádné jiné království, které vládlo nad králi země. To je naplnění Zjevení 17,18.

V čem spočívá podobnost mezi Babylonem a Římem?

(1) Babylon jako první napadl židovskou svatou zem a vstoupil do svatyně. Později totéž udělal Řím.

(2) Babylon znamená zmatek a Řím byl plný zmatku. Smíchal stát s církví, církev se světem, zákon s milostí, lidské tradice s Božím slovem, pohany s křesťany, židovství s křesťanstvím, Boží zaslíbení církvi s Božím zaslíbením Židům, tělesné věci s duchovními věcmi, pozemské věci s nebeskými věcmi, věci, které mají být v současnosti odmítány, se slávou budoucí a tak dále. Řím byl centrem všech druhů směsice a byl naprosto chaotický.

(3) Svědectví církevních otců také uznává, že Řím byl Babylon. Tertulián řekl, že Babylon byl Řím. Jeroným prohlásil: „Když jsem žil v Babylonu a bydlil uvnitř hradeb šarlatové smilnice a měl svobodu Říma, začal jsem pracovat na díle o Duchu Svatém, které navrhuji připsat biskupovi tohoto města.“ Augustin řekl: „Babylon je dřívější Řím a Řím je pozdější Babylon.“

(4) Někteří známí římskokatoličtí autoři jako Robert Bellarmine, Cesare Baronius, Jacques Bossuet atd., také uznávali, že Babylon odkazuje na Řím. Podle Bellarmina, když Jan psal knihu Zjevení, pokaždé, když napsal „Babylon“, měl na mysli Řím.

Jedna výkladová škola tvrdí, že Babylon se jednoduše vztahuje na politickou stránku Říma, nikoliv na stránku náboženskou, ale to je omyl. Jestliže se to vztahuje pouze na politickou stránku Říma, potom by město mělo padnout pouze jednou. Proč Zjevení 14,8 říká, že město padlo, a potom to Zjevení 16,19 říká znovu? Kromě toho, k pádu ve Zjevení 14,8 dochází před postavením obrazu šelmy, před tříapůlletým obdobím. Avšak pád ve Zjevení 16,19 se odehrává v době sedmé misky, která následuje po postavení obrazu šelmy. Tento dvojí pád se tedy musí týkat dvojí stránky Babylonu. Jednou je náboženská stránka Říma. (Po náboženské stránce Babylon znamená zmatek.) Tou druhou je politická stránka Říma. (V hebrejštině slovo pro „Řím“ znamená domýšlivý, ten, kdo vyvyšuje sebe a povyšuje se proti Bohu.)

„Tajemství, Babylon, ten veliký“ odkazuje na náboženský Babylon. Důvody jsou následující:

(1) Zjevení 17,1 říká: „[Veliká smilnice], která sedí na mnohých vodách.“ Žena zde znázorňuje Řím. Město Řím však nebylo postaveno na mnohých vodách (Římem protéká pouze jediná řeka). Žena zde tedy nemůže odkazovat na politický Řím.

(2) Zjevení 17,9 říká: „Sedm hor, na nichž ta žena sedí.“ Je pravda, že město Řím bylo postaveno na sedmi pahorcích, ale pokud město sedmi pahorků znázorňuje politický Řím, žena nemůže také znázorňovat politický Řím, neboť město nemůže sedět na jiném městě. Tato žena tedy musí být náboženský Řím, který spočívá na politickém Římu.

(3) Zjevení 17,6 říká: „Velice jsem užasl, když jsem ji uviděl.“ Pokud tato žena znázorňuje politický Řím, co je zde k úžasu? Žena vede k úžasu, protože znázorňuje náboženský Řím. (To, že lidé jiných náboženství pronásledují křesťany, není nic k úžasu, ale je k úžasu, že křesťany pronásleduje římská církev.)

(4) Smilstvo ve Zjevení 17,2 se vztahuje na věroučné, nikoliv fyzické smilstvo. Jelikož hmotné město nemůže páchat smilstvo, musí zde být znázorněn náboženský Řím.

(5) Jestliže politický Řím vládne nad králi země, jistě nemůže zároveň páchat smilstvo s králi země. Proto Zjevení 17,2 musí odkazovat na náboženský Řím.

Níže jsou uvedeny důvody, proč Babylon také odkazuje na politický Řím:

(1) Podle Zjevení 17,16 je osudem této ženy, že bude zcela spálena ohněm šelmou (Antikristem) a deseti rohy (deseti podřízenými králi). Ale Zjevení 18,8 zmiňuje Boží soud na ní. Proto Zjevení 17,16 odkazuje na náboženskou stránku a Zjevení 18,8 na politickou stránku.

(2) Zjevení 18,7 říká: „Neboť si ve svém srdci říká: ‚Jsem královna‘, ale Zjevení 17,16 ukazuje, že žena již byla odmítnuta Antikristem a deseti králi. Jak může Zjevení 18,7 tvrdit, že je stále královna? Jedna žena tedy musí odkazovat na náboženský Řím a druhá na politický Řím.

(3) Kapitola 17 používá do značné míry symboly, avšak druhá část kapitoly 18 je převážně doslovná. To je důvod, proč v kapitole 17 anděl musí podávat Janovi vysvětlení, protože je plná znamení. Avšak druhá polovina kapitoly 18 nepotřebuje další vysvětlování, protože neobsahuje znamení.

(4) Poté, co Zjevení 8,13 zmiňuje třikrát „běda“, následuje přesně trojí běda. Jelikož Zjevení 18,2 zmiňuje dvakrát „padl“, mělo by se jednat o dva pády. Jeden musí být pád politického Říma a druhý musí být pád náboženského Říma.

(5) V knize Zjevení jsou dva Jeruzalémy, jeden na zemi a druhý v nebesích. Stejně tak jsou v této knize dvě stránky Říma, politický a náboženský. Politický Řím se liší od náboženského Říma, ale nelze je od sebe oddělit.

I. VELKÁ SMILNICE A ŠELMA, NA KTERÉ SEDÍ (ZJEVENÍ 17,1-18)

A. Zjevení 17,1

„Tu přišel jeden ze sedmi andělů, kteří měli těch sedm misek, a promluvil se mnou: ‚Pojď, ukážu ti soud nad tou velikou smilnicí, která sedí na mnohých vodách.‘“

Jedná se o události, které se odehrávají po vylití sedmi misek. Je úžasné, že jeden ze sedmi andělů, kteří měli těch sedm misek, také ukazuje Janovi ženu Beránkovu ve Zjevení 21,9. To se hodí ke Zjevení 17,1, protože Bůh zjeví ženu Beránkovu až poté, co bude souzena smilnice. „Mnohé vody“ jsou „lidé a zástupy, národy a jazyky“ (17,15). Tato smilnice sedí na mnohých lidech, zástupech, národech a jazycích. To znamená, že vliv římské církve zasahuje celý svět. Římská církev se často nazývá matkou a paní všech církví.

Proč Bůh říká, že je to smilnice? Protože se stýká a míchá se světem. Otvírá společenství mezi svatými do té míry, že zahrnuje i světské lidi. A tak získává světský požitek a světskou slávu. Je solí, která ztratila chuť. Smilnice je žena, která páchá smilstvo a není vdaná. Cizoložnice je žena, která páchá cizoložství poté, co se provdala. Když ji Bůh označuje za smilnici, je jasné, že nikdy neuznal žádný vztah mezi římskou církví a Kristem. Protože prostitutka smilní, než se provdá, a smilnice páchá smilstvo před manželstvím, tak římská církev nezachovala své panenství pro Krista.

Je to „veliká smilnice“. Nebyla by veliká, kdyby následovala principy v Matoušovi 5–7. Měla být jen malým stádcem na zemi (L 12,32) a vydávat svědectví, že svět je vzpurný a Kristus přichází, aby jej soudil. Velikost, o které se zde mluví, je přesně ta velikost, o které prorokoval Pán v Matoušovi 13,32. Genesis 1,12 říká: „Zeleň vysévající semeno podle svého druhu a stromoví nesoucí ovoce… podle jeho druhu“, ale v Matoušovi 13 z byliny vyrostl strom. To je velikost „veliké smilnice“. Papež byl dokonce větší než králové. Zatímco králové mohli vládnout pouze tělu člověka, papež vládl duši i duchu člověka. Navíc vládl také králům. Papež byl tedy větší než králové. To není správný stav církve na zemi.

B. Zjevení 17,2

„Se kterou smilnili králové země a vínem jejího smilstva se opili obyvatelé země.“

Podle původního řeckého textu se v kapitole 17 používá slovo „smilstvo“, spíše než cizoložství. Smilnice páchá smilstvo, zatímco cizoložnice se dopouští cizoložství. Cizoložství je hřích člověka, který je v manželství, zatímco smilstvo je hřích, kterého se dopouští ten, kdo v manželství není. Z toho vyplývá, že od začátku do konce Bůh nikdy neuznává žádný vztah s římskou církví.

„Se kterou smilnili králové země.“

(1) Římská církev je ochotná pokřtít každého, kdo se chce nechat pokřtít, aby se zalíbila králům země. Tímto způsobem velmi lacině kupčí s principy Krista a svatého Božího Slova.

(2) Církev ztotožnila své hranice s hranicemi státu, a tak z křesťanství učinila státní římské náboženství. Každý, kdo se narodil jako římský občan, mohl být křesťanem. Původně byly hranice církve menší než hranice státu, ale církev se troufale učinila stejně velikou, jako je stát.

(3) Církev uzavřela spojenectví s politikou tím, že nad sebe postavila císaře a vládní představitele. A především, římská církev jako první spáchala hřích smilstva, tj. přinesla náboženství světským lidem skrze autoritu císaře. To se stalo nejen za Římské říše, ale také v mnoha jiných národech. Výsledkem nebylo nic víc než prázdné označení.

„Se kterou smilnili králové země“ ukazuje, že měla přímý poměr s králi země. „Vínem jejího smilstva se opili obyvatelé země“ ukazuje, že měla nepřímý poměr s obyvateli země. „Víno jejího smilstva“ označuje její heretické nauky. Svými heretickými naukami způsobila, že obyvatelé země ztratili svůj směr a opili se. Nauky římské církve na jedné straně povzbuzují lidi, aby se stali křesťany, když říká, že pokud darují určitou částku a vyznají své hříchy před knězem, bude jim odpuštěno. Na druhé straně římská církev neučí lidi, jak vést posvěcený život. Spíše jim dovoluje, aby nadále užívali veškerá světská požehnání, a tak víno jejího smilstva opilo všechny lidi na zemi. Světští lidé nedokážou žít bez náboženství a římská církev nejvíce odpovídá jejich vkusu. Na jedné straně římská církev nedbá na duchovní skutečnost, a přece na druhé straně prostřednictvím různých náboženských obřadů přináší lidem citovou útěchu i naději do budoucnosti.

Takový byl stav římské církve a v budoucnosti bude stejným způsobem oživena. Například v Číně jsou nejméně dva milióny členů římské církve, zatímco tam není více než tři sta nebo čtyři sta tisíc protestantů. Jakmile se člověk stane členem římské církve, zůstává jím až do smrti. Zatímco v minulém roce hlavní denominace ve Spojených státech nezískaly ani jednoho člena, římská církev jich získala milióny. Někteří členové jedné denominace v Anglii chtějí návrat k římské církvi, zatímco někteří anglikáni chtějí zavést různé rysy římské církve do svých oficiálních modliteb. Téměř to bylo schváleno parlamentem.

C. Zjevení 17,3

„A odnesl mne v [d]uchu do pustiny. Tu jsem uviděl ženu, sedící na šelmě šarlatové barvy, plné rouhavých jmen, mající sedm hlav a deset rohů.“

„Pustina“ zde může být vykládána duchovně, protože země byla původně pustinou (Ž 107,33). Také může být vykládána doslovně, protože město Řím je obklopeno pustinou. „Žena, sedící na šelmě šarlatové barvy.“ Šelma zde na jedné straně označuje Římskou říši, protože „sedm hlav a deset rohů“ jsou části Římské říše. Na druhé straně označuje Antikrista, protože ačkoliv je Antikrist osmou hlavou, zahrnuje v sobě brutalitu sedmi hlav a pravomoc deseti rohů. V Božích očích je Antikrist pouze šelmou, ale žena je smilnicí. Žena není brutální či iracionální jako šelma; spíše je racionální, ale padlá smilnice.

„Žena, sedící na šelmě šarlatové barvy“, označuje skutečnost, že římská církev je spojená s Římskou říší a vykonala skrze ni obrovské množství zla. Například, pokud nějaký představitel státu urazil kněze, papež mohl nařídit, aby se v tom místě nekonaly mše. Tímto způsobem mohl podnítit lid, aby se postavil proti onomu úředníkovi. Římská církev žádnou situaci neřešila otevřeně; místo toho jednala prostřednictvím Římské říše. Moc této ženy tedy dosahovala tam, kam dosahovala moc šelmy, protože žena sedí na šelmě.

Šelma má šarlatovou barvu, stejně jako drak. Z toho vyplývá, že šelma pochází z draka a je svou podobou jedno s drakem.

„Rouhavá jména“ se liší od rouhavých slov. Mít „rouhavá jména“ znamená nazývat se jmény, která jsou obvykle určená Bohu. Všichni římští císaři se prohlašovali za bohy.

D. Zjevení 17,4

„Ta žena byla oděna purpurem a šarlatem a ozdobena zlatem, drahými kameny a perlami; ve své ruce měla zlatou číši plnou ohavností a nečistot svého smilstva.“

„Purpur“ je v Římské říši barvou urozených. Podobně se v Číně používala žlutá barva za staré dynastie Čchin. Všichni členové římského senátu nosili na své hrudi široký purpurový pás. Dále všichni gladiátoři nosili kolem pasu tenký purpurový proužek. Stejně jako čínský císař usedal na trůn oblečený ve žlutém, tak byl římský císař oděn purpurem. „Ta žena byla oděna purpurem.“ Z toho vyplývá, že obdržela světskou slávu (srv. L 16,19, kde se bohatý člověk oblékal do purpuru).

Purpur není primární barvou, ale vzniká smícháním modré a červené. Modrá je nebeská, ale červená je pozemská. (Edóm v Genesis 25,30 znamená „červený“ i „pozemský“). Purpurová barva tedy znázorňuje smíchání nebeských věcí s pozemskými věcmi.

Římská církev také často používá šarlatovou barvu. Když pan Barnes psal knihu o Zjevení, zeptal se jednoho člověka z Říma, jaká je tam nejnápadnější barva. Odpověď zněla, že šarlatová. „Šarlat“ je zvláštní barvou papeže a biskupů, a mezi biskupy jsou kardinálové. Jejich roucha, klobouky, ponožky, kočáry atd. – to vše má šarlatovou barvu. Co se týče papeže, dokonce i jeho spodní prádlo, nádoby a oblečení jeho tělesné stráže má šarlatovou barvu. Kdykoliv papež vychází mezi lidi, lidé jej vítají tím, že ulice vyzdobí šarlatovou barvou.

„Ozdobena zlatem, drahými kameny a perlami.“ To vše jsou materiály, které znázorňují Boží pravdu. Římská církev se ozdobuje těmito poklady navenek. (Zlato, drahé kameny a perly mají také svůj doslovný význam. Porovnejte s 1. listem Petrovým 3,3 a 1. listem Timoteovým 2,9.) Na jedné straně římská církev staví mnoho dobrých věcí na odiv navenek, ale na druhé straně není správná před Bohem.

„Ve své ruce měla zlatou číši plnou ohavností.“ Nemá na hlavě korunu, protože není císařem. Nemá v ruce žezlo, protože nemá autoritu. Zlatá číše plná ohavností je její jedinou mocí, kterou láká a svádí lidi na scestí. Její úspěšné získávání lidí nebylo zapříčiněno přímou autoritou, ale svodem.

V Římské říši měli talíře zobrazující ženu, která měla ve své ruce zlatou číši s nápisem „Sedím na Univerzu“. Zdá se, že Římané nevědomky přiznávali, že touto ženou je římská církev.

E. Zjevení 17,5

„A na svém čele měla napsané jméno: ‚TAJEMSTVÍ, BABYLON, TEN VELIKÝ, MATKA SMILNIC A OHAVNOSTÍ ZEMĚ.‘ “

Ačkoliv se jedná o tajemství, je napsáno na čele, a tak lze toto tajemství vidět. To znamená, že máte-li oči k vidění, uvidíte skutečný význam tohoto tajemství.

Bůh ustanovil Jeruzalém za středisko bohoslužby (náboženské), stejně jako za středisko Jeho správy nad celou zemí (politické). Chyba římské církve však spočívá v jejím tvrzení, že Bůh vzbudil Řím, aby nahradil Jeruzalém, a tak se stal politickým i náboženským centrem. Řím se v současné době zmocnil pozice, kterou bude mít Jeruzalém v tisíciletém království.

Ačkoliv „smilnice… země“ nejsou ta veliká smilnice, musíme si položit otázku, zda vzešly či nevzešly z římské církve. Státní církev je malá smilnice. Například anglikánská církev je státní církví v Anglii. Proto musí být anglikánská církev malou smilnicí. V Anglii biskupy církví ustanovuje král. Každý, kdo chce vznést žalobu proti biskupovi, musí tak učinit před králem. Zavedení jakéhokoliv obřadu v církvi musí stejně tak projít hlasováním v parlamentu. Až poté může církev obřad přijmout.

Malými smilnicemi jsou nejen státní církve (které svým systémem připomínají římskou církev), ale malou smilnicí je i každá církev, která je spojená se světem a jejíž chování je stejně zkažené jako chování římské církve. (Vezměte si například takové přijímání lidí do členství církve, nikoliv na základě znovuzrození, ale na základě jejich ochoty finančně přispívat. Dále si vezměte takové přijímání lidí k Večeři Páně, nikoliv na základě toho, zda daný člověk je či není spasený, ale na základě toho, zda je členem církve. V členství církve jsou dále zahrnuta i nemluvňata pokřtěná pokropením a členové sdružení YMCA. To vše jsou příklady chování smilnice!)

„MATKA SMILNIC A OHAVNOSTÍ ZEMĚ.“ Ve Starém zákoně se slovo „ohavnost“ vždy váže k modlářství (Dt 7,25-26). Římská církev je svým modlářstvím proslulá. Uctívá Marii, anděly, apoštoly a množství světců. Římská církev se oddělila od Konstantinopole kvůli tomu, že trvala na modloslužbě.

F. Zjevení 17,6

„Uviděl jsem tu ženu zpitou krví svatých a krví Ježíšových svědků. Velice jsem užasl, když jsem ji uviděl.“

To znamená, že vše, co tato žena udělala v minulosti, se zopakuje i v budoucnosti, ale s větší intenzitou a krutostí. Povšimněte si, že se zde neříká, že tato žena prolila krev svatých nebo že prolila krev Ježíšových svědků. Spíše se zde říká, že byla „zpitá“ jejich krví. To znamená, že nezabíjí svaté přímo. Místo toho, stejně jako Pavel, který se radoval ze Štěpánovy smrti, římská církev zabíjí svaté nepřímo skrze moc Římské říše. Římská církev podněcuje perzekuce, ale Římská říše je ta, která je ve skutečnosti provádí.

Slovo „svatí“ zde zahrnuje také Židy. V budoucnosti budou také Židé pronásledováni římskou církví. Ti, kteří svědčí pro Ježíše, také utrpí škodu.

Jan užasl, že takové pronásledování křesťanů se děje ze strany takzvaných křesťanů. Není snad podivuhodné, že ti, kteří se nazývají věřícími v Krista, pronásledují ty, kteří věří v Krista?

Zjevení 17,1-6 popisuje vidění, které Jan spatřil. Od 7. verše začíná vysvětlení tohoto vidění od anděla. Verše 8-13 by se tedy měly vykládat doslovně.

G. Zjevení 17,7

„Anděl mi řekl: ‚Proč jsi užasl? Já ti řeknu tajemství té ženy a šelmy, která ji nese a má sedm hlav a deset rohů.‘ “

To nám jasně říká, že anděl Janovi odhalí tajemství sedmi hlav a deseti rohů.

H. Zjevení 17,8

„Šelma, kterou jsi viděl, byla a není; má vystoupit z bezedné propasti a jít do záhuby; a ti, kdo bydlí na zemi a jejich jméno není zapsáno od založení světa v knize života, užasnou, až uvidí, že ta šelma byla a není, a opět přijde.“

Šelma, kterou anděl ukazuje Janovi, má historii o čtyřech obdobích: (1) „byla“, (2) „není“, (3) „má vystoupit“ a (4) má „jít do záhuby“.

Šelma popisovaná v této knize v některých případech označuje Římskou říši a v jiných případech Antikrista. Zde označuje člověka, a nikoliv Římskou říši. Důvody jsou následující:

(1) Tato šelma byla. Jak můžeme říci, že Římská říše byla?

(2) Tato šelma není. Jak můžeme říci, že Římská říše v Janově době nebyla?

(3) Tato šelma vystupuje z bezedné propasti. Bezedná propast je místo, kde jsou drženi duchové. Jak můžeme říci, že Římská říše vystupuje z bezedné propasti?

(4) Tato šelma půjde do záhuby. Jak můžeme říci, že Římská říše půjde v budoucnosti do pekla?

Jelikož tato šelma neoznačuje Římskou říši, musí označovat Antikrista.

„Byla.“ To ukazuje, že se jedná o člověka, který žil na zemi před Janovou dobou.

„A není.“ To znamená, že v Janově době byl tento člověk již mrtvý a nebyl na světě. Slovo „není“ je použito v Genesis 42,36-38 a odkazuje na smrt.

„Má vystoupit z bezedné propasti.“ To ukazuje, že nyní není zde, ale v bezedné propasti. To, že „vystoupí z bezedné propasti“ znamená, že ožije.

„Má… jít do záhuby.“ To se vztahuje k tomu, že nebude moci zůstat na zemi navěky; nebude vládnout navěky. Jeho koncem bude ohnivé jezero (Zj 19,20; 20,10).

Skutečnost, že šelma „byla, není a má vystoupit“, ukazuje, že se jedná o napodobeninu Boha, „který jest a který byl a který přichází“ (Zj 1,4). Lidé „užasnou, až uvidí, že ta šelma byla a není, a opět přijde“. Tento úžas bude mít za výsledek, že se budou šelmě klanět (13,12). Pouze ti, které si Bůh vyvolil, budou Bohem uchráněni před tímto pokušením; pouze ti, jejichž jména jsou zapsána v knize života, budou Bohem uchráněni před uctíváním šelmy.

I. Zjevení 17,9

„Zde je třeba mysli, která má moudrost: Těch sedm hlav je sedm hor, na nichž ta žena sedí.“

Podobná slova jsou ve Zjevení 13,18. Avšak „moudrost“ ve Zjevení 13,18 rozumí „číslu šelmy“, zatímco ve Zjevení 17,9 „mysl, která má moudrost“, rozumí „hlavám“ šelmy. Potřebujeme moudrost od Boha, abychom porozuměli. „Sedm hlav“ má dvojí význam: (1) označují místo a (2) označují osoby.

(1) Když označují místo, „sedm hlav“ je sedm hor. Hora je hlava země a ukazuje na moc (Nu 21,20; Jr 2,6; Am 1,2; 9,3).

Dr. Woodworth prohlásil: „Řím se v Janově době obvykle nazýval městem sedmi pahorků.“ Při čtení mnohých básní římských básníků zjišťujeme, že mnozí z nich označují Řím za „město sedmi pahorků“. Někteří uvádějí, že ještě pět set let po Janovi římští básníci nazývali Řím „městem sedmi pahorků“. Na zlaté římské minci je vyražena žena sedící na sedmi pahorcích. Dále, na mincích ražených v době vlády římského císaře Vespasiána, je město Řím zobrazené, jak je postavené na sedmi pahorcích, se dvěma postavami u jeho základů a řekou Tiber, která teče v popředí.

Básník Horatius mluvil o „bozích, kteří s přízní hledí na sedm pahorků“. Jiný básník Tibulus napsal: „Býčkové, krmte se travinou sedmi pahorků.“

Jména sedmi pahorků jsou následující: Aventin, Esquilin, Caelius, Kapitol, Palatin, Kvirinál a Viminál.

(2) Když se jedná o osoby, „sedm hlav“ označuje sedm králů, neboť králové jsou hlavami lidí. Hory, jako hlavy země, existují neustále a současně, zatímco osoby, jako hlavy lidí, existují dočasně a postupně, tj. jedna hlava přichází po odchodu jiné. Izajáš 7,8-9 ukazuje hlavu země i hlavu lidí: „Neboť hlavou Aramu je Damašek a hlavou Damašku Resín.“ Zde vidíme, že slovo „hlava“ označuje jak hlavní město, tak osobu.

J. Zjevení 17,10

„A je sedm králů: pět jich padlo, jeden je, další ještě nepřišel; a až přijde, musí zůstat jen nakrátko.“

Bratří považují sedm králů za sedm politických systémů, ale to je proti principu Písem. Důvody jsou následující:

(1) Sedm králů je zmíněno ve vysvětlujících slovech anděla; nemohou být tedy vykládáni dále.

(2) Bible nikdy nesymbolizuje politický systém prostřednictvím krále. Nenajdeme to ani v nekřesťanských spisech.

(3) Král již vypovídá o politickém systému (monarchie či konstituční monarchie). Jak může král symbolizovat jiný typ politického systému?

(4) Ačkoliv někteří rozdělili Římskou říši na sedm různých politických systémů, sedm králů následuje jeden po druhém, zatímco sedm politických systémů nenásleduje po sobě; jsou nesouvisející, povstávají a padají v různých dobách a jsou přerušované.

(5) Jestliže sedm králů označuje sedm politických systémů, co potom označuje deset králů? Neznamenalo by to snad, že deset králů musí také označovat deset politických systémů? Pokud ano, bylo by v Římě sedmnáct politických systémů?

(6) Verš 9 říká, že každá ze sedmi hlav, na kterých ta žena sedí, je horou. Není možné, aby některé hlavy byly horami, zatímco jiné nikoliv. Stejně tak všech sedm králů musí být králi.

(7) V Bibli slovo „hlava“ vždy označuje osobu. Jak můžeme říci, že označuje politický systém? „Čtyři hlavy“ v Danielovi 7,6 označují čtyři krále, nikoliv čtyři systémy. Proč by kniha Zjevení použila sedm králů jako symboly sedmi politických systémů?

(8) Jestliže králové představují politické systémy, potom by z vlády Konstantina mělo být křesťanství považováno za další systém. Zjevení 12,3 však říká, že sedm hlav je na drakovi, což znázorňuje, že všechny hlavy jsou od Satana. Můžeme snad říci, že křesťanství je také od Satana?

Někdo může kriticky namítnout: „Řím měl dvanáct císařů, přičemž Domicián v době Janově byl tím dvanáctým. Jak někdo může tvrdit, že Řím měl pouze sedm králů?“ Těmto lidem odpovídáme otázkou: Jak mohlo existovat pouze sedm církví? Samozřejmě, že sedm církví pouze zastupuje všechny církve.

Někdo možná namítne, že i kdyby sedm králů zastupovalo krále v římských dějinách, jak můžeme vědět, kteří z dvanácti císařů patří mezi těchto sedm? Můžeme to zjistit z následujících bodů:

(1) Zjevení 13,1 říká: „A na svých hlavách jména urážející Boha.“ Všech sedm králů se tedy muselo prohlašovat za božstvo a nutit lidi, aby se jim klaněli jako božstvu.

(2) Slovo „padlo“ ve Zjevení 17,10 odkazuje na jejich náhlou smrt (srv. Sd 3,25; 2S 1,19.25.27). Všech sedm králů tedy muselo zemřít náhlou smrtí. Před Janem bylo pět císařů: Julius Caesar (první císař), Tiberius, Caligula, Claudius a Nero. Těchto všech pět císařů se prohlašovalo za božstva a nutilo lidi, aby se jim klaněli jako božstvům. Každý z nich spáchal sebevraždu nebo byl zavražděn.

Šestý byl Domicián. Ten žil ještě v době Janově. Také se prohlašoval za boha a také byl zavražděn.

Sedmý je ten, který „ještě nepřišel“. Bible nám neříká, za jak dlouho po šestém králi přijde ten sedmý. Říká nám pouze to, že sedmý král zůstane na zemi „jen nakrátko“ (Zj 17,10). Nakonec bude zabit (13,3.14). Doba mezi šestým a sedmým králem je období, v němž vládne náboženský Řím. Doba mezi prvním a pátým králem a doba mezi sedmým a osmým králem je obdobím, kdy vládne politický Řím. V té době je náboženský Řím nahrazen politickým Římem.

Poté, co byl Sidkijáš odveden do babylonského zajetí, nastalo období, kdy nebyl žádný král v Izraeli. Toto období trvalo až do narození Krista. Stejně tak je po pádu Římské říše určité časové období, než se ukáže Antikrist.

Až přijde Antikrist, celý svět bude připraven. Jakmile se na scéně objeví Antikrist, bude schopen během tří a půl roku vykonat mnoho věcí, protože sedmý král v té době bude připraven.

K. Zjevení 17,11

„A šelma, která byla a není, je tím osmým; je z těch sedmi a jde do záhuby.“

Tento verš musíme číst ve spojení se Zjevením 17,8. Verš 8 mluví o čtyřech obdobích historie šelmy. Verš 11 mluví o čtyřech stadiích historie šelmy, které jsou následující: (1) byla, (2) není, (3) je z těch sedmi a (4) jde do záhuby.

Jelikož první, druhé a čtvrté období v Zjevení 17,11 chronologicky odpovídá prvnímu, druhému a čtvrtému období ve Zjevení 17,8, třetí období z verše 11 musí také odpovídat třetímu období z verše 8. Bude tedy muset vystoupit z bezedné propasti.

Zde se říká, že na jedné straně je tím osmým a že na druhé straně je z těch sedmi. Kromě toho, vystupuje z bezedné propasti. Musí to být tedy jeden ze sedmi, který ožije, aby se stal osmým.

Který ze sedmi to je?

(1) Není to sedmý, protože sedmý ještě nepřišel na svět (17,10), ale byl na světě předtím (v. 8).

(2) Není to šestý, protože šestý byl v době Janově ještě na světě. Podle proroctví tento na světě v době Janově „není“ (v. 11).

Jelikož to není sedmý ani šestý, může to být pouze jeden z prvních pěti. Který z těch pěti to je? Na základě Zjevení 13,18 můžeme říci, že to musí být Nero.

Zjevení 17,8 nám říká o pozemském postavení, které v budoucnosti zaujme Antikrist, zatímco verš 11 nám říká o jeho královském postavení.

Sedmý je předchůdce Antikrista, zatímco osmý přijde v oživeném těle sedmého. Osm je číslo vzkříšení, ale toto vzkříšení se liší od Pánova vzkříšení. Pán je samotné vzkříšení, zatímco tento vstane skrze oživení mrtvoly.

Když byl Pán na zemi, Židé si zvolili živého císaře místo živého Krista. Dokonce i poté, co Kristus vstal z mrtvých, lidé Jej stále nepřijímali. Budoucí Antikrist bude vzkříšený císař a lidé si zvolí tohoto vzkříšeného císaře místo vzkříšeného Krista.

L. Zjevení 17,12

„Těch deset rohů, které jsi viděl, je deset králů, kteří královskou moc ještě nepřijali, ale pravomoc jako králové mají přijmout na jednu hodinu spolu s šelmou.“

„Sedm hlav“ je sedm králů a také „deset rohů“ je deset králů. Mezi hlavami a rohy jsou však určité rozdíly:

(1) Rohy rostou na hlavě. Rohy tedy musejí být menší. Hlava je celá Římská říše, zatímco rohy jsou vazalští králové pod mocí Říma. Jinými slovy, jsou to podřízení králové Římské říše.

(2) V jednu chvíli je vždy jedna hlava, všechny hlavy následují jedna po druhé, ale rohy jsou všichni králové ve stejnou chvíli.

(3) Ze sedmi hlav se pouze jedna dosud neobjevila, zatímco všech deset rohů se teprve objeví.

 „Kteří královskou moc ještě nepřijali.“ To znamená, že v době Janově ještě nepřijali své království. Těchto deset přijme pravomoc ve stejnou chvíli, kdy přijme svou pravomoc šelma, ten osmý král.

Mnozí tvrdí, že deset králů označuje deset království. Je to nepřesné z následujících důvodů:

(1) Otázka deseti králů byla vysvětlena anděly; nemůže být již dále vykládána.

(2) Jestliže slovo „králové“ ve Zjevení 17,12 změníme na království, nebude to dávat smysl.

(3) Jelikož šelma je člověk, deset králů musí být také lidé.

Těchto deset králů se liší od ostatních „králů země“ (v. 2):

(1) „Králové země“ jsou na zemi před příchodem deseti králů, a zatímco deset králů vládne, králové země zůstávají.

(2) „Králové země“ vždy udržovali svazek s velikou smilnicí, ale těchto deset králů nikdy nebylo s velikou smilnicí v žádném svazku. Těchto deset králů ve skutečnosti velikou smilnici nakonec zničí (17,16).

M. Zjevení 17,13

„Ti budou mít stejný úmysl a svou sílu a moc dají šelmě.“

„Ti“ se vztahuje na deset králů. Někteří tvrdí, že šelma zde označuje papeže. To nemůže být pravda, protože žádných deset králů nedalo svou moc papežovi. Někteří tvrdí, že šelma zde označuje jednoho z římských císařů. Ale i to je neodůvodněné, protože deset králů nikdy nedalo svou moc žádnému z římských císařů.

Deset králů dá svou moc šelmě, protože uvidí, jak šelma vstává z mrtvých, budou ji považovat za nadčlověka a uvidí působení zlých duchů. Poté, co Kristus zemřel a vstal z mrtvých, sestoupil Duch Svatý a zformoval církev. Až Antikrist zemře a vstane z mrtvých, zlí duchové se pokusí napodobit zmíněné působení a přimějí deset králů, aby dali svou moc šelmě.

N. Zjevení 17,14

„Ti budou válčit s Beránkem, ale Beránek je přemůže, protože je Pán pánů a Král králů, a ti, kteří jsou s ním, jsou povolaní, vyvolení a věrní.“

Podle textového pořádku máme tento verš před veršem 16. Ale podle faktického pořádku verš 16 nastane před veršem 14. Zjevení 19,11 je podrobným vylíčením války ve Zjevení 17,14. Vlastní válka je zachycena ve Zjevení 19,11-21. Ačkoliv mnozí následují Beránka, Tím, kdo vítězí, je Beránek sám. Je to ostrý meč, který vychází z Beránkových úst, a moc Jeho nohou, co přemáhá nepřítele a šlape po něm. Nejsou to Jeho následovníci, kteří přemáhají nepřítele. Beránek nepřemáhá nepřítele svou mocí, ale svou pravomocí, autoritou. Vítězí, protože je Král králů a Pán pánů. To vypovídá o autoritě, nikoliv o moci.

Beránka doprovázejí tři skupiny lidí: povolaní, vyvolení a věrní. Tyto tři skupiny lidí stojí v opozici vůči veliké smilnici. Ti, kteří následují Beránka, musejí být povolaní. Povolání je založeno na vlastním rozhodnutí Boha. Původně vyvolení předcházelo povolání, ale zde povolání přichází před vyvolením. Proto vidíme, že se jedná o vyvolení, výběr z věřících. Pán říká, že je mnoho povolaných, ale málo vyvolených (Mt 22,14), podle pořádku ve Zjevení 17,14. Vysvětluje to Žalm 89,20. Izraelci již byli vyvoleni, ale Bůh z vyvolených Izraelců vybral Davida. To ukazuje, že spasení lidé tvoří jednu skupinu (všichni povolaní jsou spasení), zatímco vítězní věřící tvoří jinou skupinu (ty, kteří jsou podle Božího srdce). Ti, kteří následují Beránka, nejsou pouze povolaní a vyvolení, ale také věrní. Být věrný znamená nestarat se jen sám o sebe, ale starat se o Pánův úmysl.

O. Zjevení 17,15

„Ještě mi řekl: ‚Vody, které jsi viděl, kde ta smilnice sedí, jsou lidé a zástupy, národy a jazyky.‘ “

Tento verš vysvětluje význam „vod“. Jelikož smilnice je tajemství, znamení, a není vykládána doslovně, vody musejí být také tajemství, znamení, a neměly by se vykládat doslovně. Jsme-li uspokojeni Kristem, nebudeme sedět na vodách. Jestliže společenství svatých otevřeme světu, budeme sedět na vodách.

Kniha Zjevení nám říká, že žena sedí na třech místech:

(1) Na šelmě (17,3). To vypovídá o jejím spojení s Římskou říší.

(2) Na sedmi horách (v. 9). To vypovídá o tom, že za své středisko bere Řím.

(3) Na vodách (v. 15). To vypovídá o její moci zasáhnout celý svět.

Proč je někdy nazývána „smilnicí“ a jindy je nazývána „ženou“? Slovo „žena“ ukazuje na její poměr s Římem, zatímco slovo „smilnice“ ukazuje na její poměr s Kristem. Politicky vzato je žena a nábožensky vzato je smilnice.

P. Zjevení 17,16

„Těch deset rohů, které jsi viděl, i ta šelma budou nenávidět smilnici a učiní ji zpustlou a nahou, budou jíst její maso a spálí ji v ohni.“

Deset králů a šelma smilnici nenávidí. Nemají v nenávisti ženu, protože žena, město Řím (17,18), je jejich královstvím. Nenávidí smilnici, protože smilnice podle jména nadále patří ke Kristu.

V knize Zjevení šelma na jedné straně označuje Řím a na druhé straně Antikrista. Ve Zjevení 17,16 označuje Antikrista. Nyní víme, že Antikrist je vzkříšený Nero. Když byl Nero na zemi, krutě pronásledoval křesťany. Až vstane z mrtvých, jak by mohl dovolit, aby Řím patřil Kristu? Proto první, co udělá, je, že zničí velikou smilnici. Nenávidí smilnici ze dvou důvodů:

(1) Chování smilnice je příliš zlé. Ačkoliv svědomí světských lidí dosud nebylo osvíceno Bohem, nedokážou tolerovat počínání římské církve. Její chování zahrnuje: (a) učení, že chléb se stává skutečným tělem Krista poté, co jej kněz požehná, (b) čtení Bible vyhrazené jen pro kněží, (c) praxe zpovědi před kněžími, (d) inkvizice, (e) posílání kacířů před občanskou vládu, (f) prodávání odpustků a tak dále. Proto i pohané pohrdají její hrubostí, zkažeností a chamtivostí.

(2) Smilnice je nenáviděna i pro své dobro. V římské církvi jsou mnohé pravdy, jako například, že Bůh je trojjediný a že Ježíš je Syn Boží, narozený z Marie. Dále, římská církev uznává Pánovu smrt, vzkříšení a nanebevstoupení. Podle jména stále patří ke Kristu. Proto je nenáviděna.

Deset králů a šelma se s ní vypořádají následujícími způsoby:

(1) „Učiní ji zpustlou.“ To může znamenat, že Vatikán, kde sídlí papež, se stane pustým místem.

(2) „Učiní ji… nahou.“ Jestliže to vyložíme doslovně, vztahuje se to na materiální ztrátu. Jestliže to vyložíme duchovně, může to znamenat odhalení jejích tajemství.

(3) „Budou jíst její maso.“ Jestliže to vyložíme doslovně, znamenalo by to jedení jejího masa. Jestliže to vyložíme duchovně, může to znamenat zabíjení významných postav či katolíků.

(4) „Spálí ji v ohni.“ Doslovný význam není těžký k pochopení.

„Králové země“ jsou jejími dobrými přáteli. Ale když ji vidí trpět, pouze nad ní pláčou a naříkají; nepomohou jí (Zj 18,9-10). Sedmý král je také její přítel; je však přítelem pouze dočasným a ani on jí nemůže pomoci. Antikrist se stává jejím úhlavním nepřítelem.

Q. Zjevení 17,17

„Neboť Bůh dal do jejich srdcí, aby uskutečnili jeho úmysl, jednali jednomyslně a dali šelmě svou královskou moc, dokud nebudou dokonána Boží slova.“

To se pravděpodobně stane poté, co bude odstraněna smilnice. To může být doba, kdy přijde království Antikrista.

R. Zjevení 17,18

„A ta žena, kterou jsi viděl, je veliké město, které má královskou moc nad králi země.“

Žena zde označuje Řím, protože v době Janově měl pouze Řím královskou moc nad králi země.

II. MATERIÁLNÍ (POLITICKÝ) BABYLON (ZJEVENÍ 18,1-24)

A. Zjevení 18,1

„Potom jsem uviděl jiného anděla sestupovat z nebe: měl velikou pravomoc a země byla ozářena jeho slávou.“

To je Kristus sám. Kromě Krista nikdo jiný nemůže mít takovou pravomoc či ozářit zemi svou slávou.

B. Zjevení 18,2

„Zvolal mocným hlasem: ‚Padl, padl veliký Babylon a stal se příbytkem démonů, vězením všech nečistých duchů a vězením každého nečistého a nenáviděného ptáka.‘ “

Bůh zničil náboženskou část Babylona prostřednictvím šelmy a deseti rohů (17,16). Nyní sám Pán sestoupí, aby zničil město Řím; proto zaznívá tak veliké prohlášení. Bylo o tom prorokováno ve Starém zákoně. (Slovo „běsi“ v Izajášovi 13,21 se v Septuagintě překládá „ďáblové“. Ačkoliv Izajáš 34,13-15 mluví o podmínkách v idumejské zemi, velmi se to podobá tomu, co je popisováno ve Zjevení 18,2.)

C. Zjevení 18,3

„Neboť z vášnivého vína jejího smilstva pily všechny národy, i králové země s ní smilnili a obchodníci země zbohatli z moci jejího zhýralého přepychu.“

Tento verš mluví o třech věcech:

(1) „Všechny národy.“ Všechny národy pily z vína jejího smilstva (srv. 17,2), což odkazuje zejména na náboženskou stránku Říma.

(2) „Králové země.“ Smilnili s ní (srv. 17,2; 18,9), což se dotýká jak římského náboženství, tak města.

(3) „Obchodníci země.“ Zbohatli z moci jejího přepychu (srv. 18,15), což se vztahuje zejména na stránky římského obchodu.

Poslední část verše 18,3 ukazuje Boží postoj vůči komerci. V novém nebi a nové zemi pravděpodobně již nebude žádná komerce. Komerce zde prosperuje snad kvůli hojnosti přepychu. V Božích očích není dobré, když obchodníci opatřují lidem přepych a práci pro svůj vlastní zisk.

D. Zjevení 18,4

„Tu jsem uslyšel jiný hlas z nebe, který říkal: ,Vyjděte z ní, můj lide, abyste neměli účast na jejích hříších a nedostali z jejích ran.‘ “

„Jejích“ se vztahuje jak na město Řím, tak na římské náboženství. Poté, co Bůh vylije svou sedmou misku, nastanou blesky a zemětřesení (16,17-18). Tehdy si Bůh připomene veliké město Babylon a začnou padat veliké kroupy (16,19.21). Kapitola 17 nám říká, že Babylon je veliká smilnice, protože má na čele napsáno: „TAJEMSTVÍ, BABYLON, TEN VELIKÝ.“ Také zjevuje jeho historii, příchod Antikrista v budoucnosti a jeho konec. Kapitola 18 nám říká, že veliký Babylon padl.

Ačkoliv nyní zaznívá příkaz „Vyjděte z ní“, je adresován těm, kteří jsou ve velikém Babylonu ve Zjevení 17,5, protože v rámci náboženského Babylona jsou také ti, kteří skutečně patří Pánu.

E. Zjevení 18,5

„Neboť její hříchy dosáhly až k nebi a Bůh se rozpomenul na bezpráví, které činila.“

Tento verš odpovídá Zjevení 16,19. Oba verše říkají, že Bůh si připomněl veliký Babylon. Kapitola 17 říká pouze to, že Bůh zničí náboženskou část, zatímco kapitola 18 říká, že bude zničen celý veliký Babylon.

Pokaždé, když si Bůh připomene nějaký hřích, okamžitě trestá. Když si Bůh vzpomíná, vzpomíná si jasně; když Bůh zapomíná, zapomíná úplně.

F. Zjevení 18,6

„Odplaťte jí, jako i ona odplatila vám; a odplaťte jí dvojnásobně podle jejích skutků! Do číše, kterou namíchala, namíchejte jí dvojnásob.“

Tím se naplňují slova z listu Římanům 2,6-9. Je slovo „dvojnásob“ v rozporu se slovním spojením „každému podle jeho skutků“? Může to znamenat, že jsou dva časy zúčtování.

„Do číše, kterou namíchala.“ Bůh bude soudit město Řím i za jeho hříchy spojené s náboženskou stránkou.

G. Zjevení 18,7

„Nakolik oslavila sebe a užila hýření, tolik jí dejte trýzně a žalu. Neboť si ve svém srdci říká: ‚Jsem královna, nejsem vdova a jistě mne nepotká žal.‘ “

Církev neoslavuje sebe; místo toho oslavuje Krista. Nejen že Řím jedná opačně; také užívá hýření.

H. Zjevení 18,8

„Proto v jednom dni přijdou její rány: smrt, žal a hlad, a bude spálena ohněm. Protože silný je Pán Bůh, který ji soudí.“

Kde je trýzeň, je také žal. Bůh ji trýzní, aby způsobil žal.

„Pán Bůh“ je Boží jméno ve Starém zákoně. Bůh se tedy vrací do svého starozákonního postavení.

I. Zjevení 18,9

„I budou nad ní plakat a bít se v prsa králové země, kteří s ní smilnili a hýřili, až uvidí dým z jejího požáru.“

Králové země nemají sílu k tomu, aby ženě pomohli. Tento soud je Božím skutkem a oni s tím nic nenadělají. Ve Zjevení 17,16 je spálena smilnice a zde ve Zjevení 18,9 je spáleno také město.

J. Zjevení 18,10

„Z hrůzy nad její trýzní budou stát zdaleka a budou říkat: ‚Běda, běda, ty veliké město Babylone, ty mocné město, neboť v jedné hodině přišel tvůj soud.‘ “

„Běda, běda.“ To budou říkat králové. „Běda, běda“, je v této kapitole třikrát, ve verších 10, 16 a 19.

K. Zjevení 18,11

„A obchodníci země nad ní pláčou a truchlí, protože už nikdo nekoupí jejich zboží.“

Mnozí lidé tvrdí, že Řím kvůli své zeměpisné poloze nemůže být střediskem obchodování, ale povšimněte si, co je řečeno ve verši 11. Toto město není střediskem dovozu a vývozu. Pouze nakupuje, neprodává, protože tam Antikrist žije v přepychu.

L. Zjevení 18,12-13

„Náklady zlata a stříbra, drahokamů a perel, kmentu, purpuru, hedvábí a šarlatu, všechny druhy vonného dřeva a veškeré předměty ze slonoviny a všeliké předměty ze vzácného dřeva, mědi, železa a mramoru, skořici, indické koření, voňavky, mast a kadidlo, víno a olej, mouku a obilí, dobytčata a ovce, koně a vozy, otroky i lidské duše.“

Je zde zmíněno sedm druhů zboží: (1) vzácné materiály; (2) látky; (3) nádoby; (4) koření; (5) lahůdky; (6) ovce, koně a vozy a (7) otroci a lidské duše. Otroci a lidské duše lze překládat jako těla a duše. Jedno známé úsloví říkalo: „Z toho, co vlastní Babylon, je na prvním místě zlato a na posledním místě duše.“

M. Zjevení 18,14

„Ovoce, po kterém toužila tvá duše, od tebe odešlo, všechen lesk a nádhera se ti ztratily a lidé je již nikdy více nenaleznou.“

V tomto verši je jí připomenuta její minulost.

N. Zjevení 18,15-16

„Obchodníci s těmito věcmi, kteří jejím prostřednictvím zbohatli, se ze strachu před její trýzní postaví zdaleka, budou plakat a truchlit a říkat: ‚Běda, běda, město veliké, kterés bylo oblečeno do kmentu, purpuru a šarlatu, ozdobeno zlatem, drahokamy a perlami.‘ “

„Běda, běda.“ Tentokrát to říkají obchodníci. Porovnejte to se Zjevením 17,4; tyto dva verše se navzájem doplňují.

O. Zjevení 18,17

„Neboť v jedinou hodinu bylo zpustošeno tak veliké bohatství. Každý kormidelník, každý, kdo se plaví při pobřeží, námořníci a všichni, kdo pracují na moři, se postavili zdaleka.“

„Neboť v jedinou hodinu… bylo zpustošeno.“ Jedná se o pokračování předchozího verše.

P. Zjevení 18,18-19

„A křičeli, když viděli dým jejího požáru: ‚Které město je podobno tomu velikému městu?‘ A nasypali si prach na hlavu a v pláči a truchlení volali: ‚Běda, běda, to město veliké, v němž všichni, kdo měli lodě na moři, zbohatli z jeho bohatství, a v jedinou hodinu bylo zpustošeno!‘ “

„Běda, běda.“ Tentokrát to říkají kormidelníci, všichni pasažéři na lodích a námořníci.

„V jedinou hodinu.“ Tento výraz je v knize Zjevení zmíněn třikrát: (1) králi (18,10), (2) obchodníky (v. 17) a (3) kormidelníky, všemi pasažéry na lodích a námořníky (v. 19).

Q. Zjevení 18,20

„Raduj se nad ní nebe a svatí, apoštolové i proroci, protože Bůh nad ní vynesl soud za to, jak jednala s vámi.“

„Svatí“ mohou více označovat lidi Starého zákona; „apoštolové“ křesťany; a „proroci“ účastníky druhých Letnic.

R. Zjevení 18,21

„Tu jeden silný anděl zvedl kámen, podobný velkému mlýnskému kameni, hodil jej do moře a řekl: ‚Takto s prudkostí bude zavržen Babylon, to veliké město, a nikdy více nebude nalezen.‘ “

Ačkoliv nevíme, jak Bůh zničí Babylon, je možné, že to bude prostřednictvím zemětřesení, protože Zjevení 16,19 připomíná veliký Babylon po velikém zemětřesení. Kdekoliv nastane zemětřesení, obvykle dochází k požárům; králové země a obchodníci tedy zdaleka uvidí dým z požáru, ale nebudou umět pomoci (18,9).

S. Zjevení 18,22-24

„Nikdy se již v tobě neozve hlas harfeníků, zpěváků, pištců a trubačů, nikdy už v tobě nebude žádný mistr jakéhokoliv řemesla, nikdo již v tobě neuslyší zvuk mlýnského kamene, nikdy už v tobě nezasvitne světlo lampy, nikdo už v tobě nezaslechne hlas ženicha a nevěsty. Neboť tvoji obchodníci byli velmožové země a tvými kouzly byly svedeny všechny národy. V něm byla nalezena krev proroků a svatých a všech zabitých na zemi.“

Slova „nikdy už“ či „nikdo již“ se v těchto verších objevují šestkrát (vv. 21b-23). Zjevení 18,23b-24 udává tři důvody (ve skutečnosti se jedná o hříchy) pro Boží soud nad Babylonem:

(1) „Neboť tvoji obchodníci byli velmožové země.“

(2) „Tvými kouzly byly svedeny všechny národy.“

(3) „V něm byla nalezena krev… všech zabitých na zemi.“

Chybou dnešní komerce je, že místo aby vyvažovala bohatství, láká lidi svody. Proto je hříšná. Kouzla odkazují na komunikaci s démony. V budoucnosti se Řím může stát střediskem takových aktivit. Řím také bude na předním místě v prolévání lidské krve.

III. CHVÁLA V NEBI (ZJEVENÍ 19,1-6)

Zjevení 19,1-6 je pokračováním Zjevení 18,24.

A. Zjevení 19,1

„Potom jsem uslyšel něco jako mocný hlas velikého zástupu v nebi, který říkal: ‚Haleluja! Záchrana, sláva i moc náleží našemu Bohu.‘ “

„Potom“ znamená po úplném zničení Babylona. Tento „veliký zástup“ zahrnuje všechny spasené (nejen ty, kteří byli spaseni během období milosti).

Haleluja v hebrejštině znamená „Chvála Pánu“. Proč „Haleluja“? Protože nyní přišla záchrana, sláva i moc.

B. Zjevení 19,2

„Protože pravé a spravedlivé jsou jeho soudy, neboť odsoudil tu velikou smilnici, která zničila zemi svým smilstvem, a potrestal krev svých otroků, která je na jejích rukou.“

„Protože pravé a spravedlivé jsou jeho soudy.“ To odpovídá „spravedlivým a pravdivým [pravým]“ soudům ve Zjevení 15,3. Jsou „pravé“, protože Bůh soudí podle skutečné situace; jsou „spravedlivé“, protože Bůh soudí podle správné metody. Verše, které následují, citují Boží soud nad náboženským Římem (velikou smilnicí) jako důkaz, že Bůh je spravedlivý.

C. Zjevení 19,3

„A řekli podruhé: ‚Haleluja! Její dým vystupuje na věky věků.‘ “

Dým z Říma přirozeně ustane, ale jeho trest bude trvat na věky věků.

D. Zjevení 19,4

„A těch čtyřiadvacet starších a ty čtyři živé bytosti padli na kolena a poklonili se Bohu sedícímu na trůnu se slovy: ‚Amen. Haleluja.‘ “

Jedná se o poslední zmínku ohledně čtyřiadvaceti starších a čtyř živých bytostí v Bibli. Nejprve veliký zástup v nebi řekne: „Haleluja!“ (19,1); potom se k nim připojí čtyřiadvacet starších a čtyři živé bytosti a řeknou: „Amen. Haleluja!“ To ukazuje, že se liší od velikého zástupu v nebi. Veliký zástup v nebi mluví o spasení, slávě, moci a tak dále, z čehož jasně vyplývá, že je zahrnuta církev. To ukazuje, že čtyřiadvacet starších nereprezentuje církev. Od této chvíle již čtyřiadvacet starších není zmiňováno, protože v tuto chvíli odstoupili ze svého úřadu.

E. Zjevení 19,5

„A od trůnu vyšel hlas, který říkal: ‚Chvalte našeho Boha všichni jeho otroci a vy, kdo se ho bojíte, malí i velcí.‘ “

Toto je poslední zmínka o trůnu (ten se liší od velikého bílého trůnu). Trůn je v Božím chrámu. Zde je pouze chrám, ale žádné město. V novém nebi a nové zemi bude pouze město, ale žádný chrám. Proto se po verši 5 již neobjevuje zmínka o trůnu.

„Hlas“ je hlasem Pána Ježíše, protože ve Zjevení 5,6 je Beránek „uprostřed trůnu“.

„Všichni jeho otroci“ jsou lidé v církvi, protože kniha Zjevení zdůrazňuje zodpovědnost jednotlivců v církvi před Bohem. „Ti, kdo se bojíte“, jsou Židé a pohané, kteří se Ho bojí.

„Chvalte našeho Boha.“ To Pán říká vždy (viz He 2,12).

F. Zjevení 19,6

„A uslyšel jsem jakoby hlas velikého zástupu a jakoby zvuk mnohých vod a jakoby zvuk silných hromů: ‚Haleluja, ujal se kralování Pán, náš Bůh, ten Všemohoucí.‘“

„Hlas velikého zástupu“ je hlas mnohých lidí; „zvuk mnohých vod“ je nepřetržitý hlas; a „zvuk silných hromů“ je vážný hlas.

Slovo „kralování“ v původním textu naznačuje, že již kraloval. „Pán, náš Bůh, ten Všemohoucí“ byl vždy Králem, ale Jeho kralování se projevilo až nyní.

IV. SVATBA BERÁNKOVA A BERÁNKOVA SVATEBNÍ HOSTINA (ZJEVENÍ 19,7-10)

A. Zjevení 19,7

„Radujme se a jásejme a vzdávejme mu slávu, protože přišla svatba Beránkova a jeho žena se připravila.“

Kdo je „jeho žena“? Nemůže to být církev z následujících důvodů:

(1) Veliký zástup ve Zjevení 19,1 zahrnuje zachráněné pohany, zachráněné Izraelce a samozřejmě církev. Církev je zahrnuta ve velikém zástupu, který proklamuje slova ve Zjevení 19,7. Jelikož to prohlašuje církev, „jeho žena“ musí označovat někoho jiného.

(2) Matouš 25,1-13 mluví o celé církvi, ale pouze pět moudrých panen je způsobilých k účasti na hostině.

(3) Žena zde se liší od nevěsty zmiňované v Pavlových listech. Nevěsta, o které mluví Pavel, je oděna Kristem, zatímco žena zde je oděna svými spravedlnostmi. V Pavlových listech je Kristovou nevěstou církev jako celek. Ve Zjevení je každá církev viděna samostatně, a proto je zdůrazněna zodpovědnost církve před Bohem. V Pavlových listech je církev přijatá v Kristu, ale ve Zjevení je církev přijatá pro své chování. V Pavlových listech všichni, kdo jsou v církvi, patří Kristu, zatímco ve Zjevení se církev dělí na spasené a na vítěze.

Pět rozumných panen v Matoušovi 25,1-13 se pouze účastní hostiny; nejsou nevěsta.

Žena Beránkova se skládá z vítězných věřících. Tato žena není nikdo jiný než Nový Jeruzalém (Zj 21,9-10).

Bůh je nyní ve svém chrámu a hlasy chvály od lidí znějí také v chrámu. Během tisíciletí chrám postupně ztratí své místo. V tisíciletí budou vítězové králi ve městě a kněžími v chrámu. (Protože nadále budou hříchy, nadále bude zapotřebí kněží.) Ale v novém nebi a nové zemi již žádný chrám nebude.

Někteří z církve se zúčastní svatební hostiny (například pět rozumných panen) a někteří se nebudou moci zúčastnit (například pět pošetilých panen).

B. Zjevení 19,8

„A bylo jí dáno, aby si oblékla zářivě čistý kment. Tím kmentem jsou [spravedlnosti] svatých.“

Žena je symbolem Nového Jeruzaléma. „A bylo jí dáno“ se vztahuje na odměnu. „Zářivě“ znamená bílý, což je v kontrastu s tím, co má na sobě smilnice ve Zjevení 17,4. „Čistý“ je stejné slovo, které je použité ve Zjevení 19,14.

„Tím kmentem jsou [spravedlnosti] svatých.“ V původním textu je slovo pro „spravedlnosti“ stejné jako v Izajášovi 64,5: „naše spravedlnosti“.

„Svatých.“ Tito svatí jsou ti, kteří budou žít v Novém Jeruzalémě. Být nevěstou je dočasné, ale být ženou je od začátku do konce. Tak je tomu i s Novým Jeruzalémem. Nový Jeruzalém je Beránkova nevěsta v tisíciletí a Beránkova žena v novém nebi a nové zemi.

Křesťané musejí být rozděleni na spasené věřící a vítězné věřící, protože pouze vítězní věřící budou mít díl v novém městě v tisíciletí. Avšak v novém nebi a nové zemi budou mít spasení i vítězové rovnou účast.

„Svatí“ v knize Zjevení zahrnují nejen křesťany, ale také Židy.

Šat nevěsty je dočasný; pouze vítězní věřící mají spojitost s nevěstou.

Zdá se, že svatba Beránkova je poprvé, kdy se otevřou brány města, aby vešli vítězní věřící. V tuto chvíli pět pošetilých panen vejít nemůže.

C. Zjevení 19,9

„A řekl mi: ‚Napiš: Blahoslavení, kdo jsou pozváni k Beránkově svatební hostině.‘ Ještě mi řekl: ‚Toto jsou pravá Boží slova.‘ “

Tento verš nám jasně ukazuje, že někteří jsou pozváni (jako pět rozumných panen) a že ti jsou blahoslavení. Toto město je nevěsta Beránkova a pouze ti svatí, kteří jsou pozváni a mají své spravedlnosti jako svůj šat, mohou užívat slávu a krásu města. (Tyto spravedlnosti také jsou samotnou slávou a krásou tohoto nového města.) Okoušejí předchuť veškeré slávy a krásy tohoto města.

„Toto jsou pravá Boží slova.“ To se objevuje ještě dvakrát, ve Zjevení 21,5 a 22,6. Je to napsáno proto, abychom věnovali zvláštní pozornost tomu, co právě bylo řečeno. Někteří lidé si myslí, že být vytržen je podružnost; avšak pouze ti, kteří se zúčastní svatby Beránkovy, budou mít účast na království. Ti, kteří nejsou pozváni, nemohou mít účast na království. Tato svatební hostina musí být něčím, co je určeno pouze pro vítězné věřící. To odpovídá zaslíbení ve Zjevení 3,20, protože Zjevení 3,20 i 19,9 mluví o večeření.

D. Zjevení 19,10

„Padl jsem mu k nohám, abych se mu poklonil. Ale on mi řekl: ‚Varuj se toho! Jsem spoluotrok tvůj a tvých bratrů, kteří mají Ježíšovo svědectví. Bohu se pokloň! Ježíšovo svědectví je [d]uch proroctví.‘ “

Andělé jsou služebníci Boží, stejně jako my. Je velikým pokušením klanět se stvořenému. „Duch proroctví“ je „duchové proroků“ v 1. listu Korintským 14,32, protože proroci jsou ti, kdo prorokují.

V. VÁLKA U HARMAGEDONU (ZJEVENÍ 19,11-21)

A. Zjevení 19,11

„A uviděl jsem otevřené nebe, a hle, bílý kůň, a ten, kdo na něm seděl, se jmenoval Věrný a Pravý; spravedlivě soudí a bojuje.“

Svatba Beránkova skončila a Pán přichází na zem se svým lidem. „Věrný a Pravý“ jsou Pánova jména vzhledem k Jeho druhému příchodu a zjevují Jeho vztah ke světu. V kapitole 1 má církev vidět věci z Pánova pohledu.

B. Zjevení 19,12

„Jeho oči byly jako plamen ohně a na hlavě měl mnoho diadémů; má napsané jméno, které nezná nikdo než on sám.“

„Diadémy“ či koruny jsou zde na sobě jedna vrstva za druhou bez konce; proto může mít na hlavě mnoho korun. „Jméno“ zde je zvláštní jméno. Pán slibuje vítězům v církvi v Pergamu jméno, které žádný člověk nezná (Zj 2,17). Proto i zvláštní jméno, které dostává Pán, musel také dostat od Boha.

C. Zjevení 19,13

„Je oblečen do pláště zbroceného krví a jeho jméno je Slovo Boží.“

„Je oblečen do pláště zbroceného krví.“ Šat není zbrocený krví v nebesích, ale na zemi během boje. Jedná se o popis války u Harmagedonu; odpovídá tomu, co je zaznamenáno v Izajášovi 63,1-6.

Výraz „Slovo Boží“ používá pouze Jan, což ukazuje, že knihu Zjevení napsal Jan.

D. Zjevení 19,14

„A vojska, která jsou v nebi, jela za ním na bílých koních, oblečená do bělostného čistého kmentu.“

Ti, kdo následují Beránka, jsou ti samí, kteří jsou povolaní, vyvolení a věrní ve Zjevení 17,14. V tuto chvíli je rozhodnuto o postavení každého křesťana. Pouze ti, kteří jsou pozvaní na Beránkovu svatební hostinu, mohou vstoupit do království, protože:

(1) Nevěsta je oděná spravedlnostmi svatých.

(2) Spravedlnosti svatých jsou slávou a krásou nového města.

(3) Všichni, kteří jsou pozvaní na Beránkovu svatební hostinu, musejí mít „spravedlnosti svatých“. Všichni, kteří sestoupí s Pánem, jsou ti, kteří byli pozváni na Beránkovu svatební hostinu. A tak všichni, kteří vstoupí do království, byli pozváni na Beránkovu svatební hostinu.

(4) Pán řekl: „Až do onoho dne, kdy jej budu pít nový v Božím království“ (Mk 14,25). To ukazuje, že večeře se koná v království.

(5) Večeření ve Zjevení 3,20 odpovídá hostině ve Zjevení 19,9.

(6) Pozvání se liší od večeření. Pouze ti, kteří jsou pozváni, mohou mít účast na večeři.

(7) „Blahoslavení“ ve Zjevení 19,9 odpovídá „blahoslavenému“ ve Zjevení 20,6.

(8) V království je Nový Jeruzalém nevěstou. V novém nebi a nové zemi je Nový Jeruzalém ženou Beránka. Avšak ve Zjevení 21,9 stále nese podobu nevěsty.

E. Zjevení 19,15

„Z jeho úst vychází veliký ostrý meč, aby jím bil národy; bude je pást železnou berlou. On bude šlapat lis vína planoucího hněvu Všemohoucího Boha.“

Tento verš zmiňuje tři věci, které dělá Pán:

(1) „Z jeho úst vychází veliký ostrý meč.“ To je slovo, které vychází z Jeho úst.

(2) „Bude je pást železnou berlou.“ To je v této knize zmíněno třikrát: zde, ve verši 2,27 a ve verši 12,5. Na začátku království Pán rozdrtí všechny nepřátelské autority.

(3) „Bude šlapat lis vína planoucího hněvu Všemohoucího Boha.“ To odpovídá Zjevení 14,17-20 a Izajášovi 63,1-6.

F. Zjevení 19,16

„Na plášti a na svém boku má napsáno jméno: Král králů a Pán pánů.“

Protože jede na koni, zvláštní odkaz je učiněn na Jeho bok.

G. Zjevení 19,17-18

„A uviděl jsem jednoho anděla, jak stojí ve slunci. Mocným hlasem zvolal na všechny ptáky, letící prostředkem nebe: ‚Pojďte, shromážděte se k veliké Boží hostině, abyste jedli těla králů a těla vojevůdců a těla silných, těla koní i těch, kdo na nich sedí, těla všech, svobodných i otroků, malých i velikých.‘ “

Svatební hostina Beránkova je pro ty, kdo jsou pozvaní, zatímco veliká Boží hostina je pro ptáky, letící prostředkem nebe.

H. Zjevení 19,19-20

„A uviděl jsem šelmu a krále země i jejich vojska shromážděná, aby rozpoutali válku proti tomu, jenž seděl na koni, a proti jeho vojsku. Ale šelma byla zajata a s ní falešný prorok, který před ní činil znamení, jimiž svedl ty, kdo přijali cejch šelmy a kdo se klaněli jejímu obrazu; ti dva byli za živa uvrženi do ohnivého jezera, hořícího sírou.“

Zde se mluví o osudech šelmy a falešného proroka.

(1) Verše 11-16 mluví o tom, jak Pán bude bojovat a zvítězí.

(2) Verše 17-18 mluví o tom, jak ptáci jedí maso poražených.

(3) Verše 19-20 mluví o konci šelmy a falešného proroka.

Falešný prorok dělal tři věci. (1) činil zázraky před šelmou, (2) sváděl ty, kdo přijali cejch šelmy, a (3) sváděl ty, kdo se klaněli obrazu šelmy.

Měli bychom věnovat pozornost slovům „za živa“. Odpovídá to tomu, co jsme vysvětlili ohledně Zjevení 13,11-18. Šelma i falešný prorok jsou vzkříšeni, a protože jejich těla nemohou zemřít dvakrát, jsou uvrženi za živa do pekla.

I. Zjevení 19,21

„Ostatní byli zabiti velikým mečem, který vyšel z úst toho, jenž seděl na koni. A všichni ptáci se nasytili jejich těly.“

Takový je konec těch, kteří následují šelmu. Křesťané, kteří věrně následují Pána, budou užívat slávu o tisíc let dříve než obyčejní křesťané. Stejně tak ti, kteří věrně následují Antikrista, dostanou trest o tisíc let dříve než ostatní lidé.

VI. SPOUTÁNÍ SATANA (ZJEVENÍ 20,1-3)

A. Zjevení 20,1-2

„Uviděl jsem, jak z nebe sestupuje anděl, který měl klíč od bezedné propasti a ve své ruce veliký řetěz. Zmocnil se draka, toho dávného hada, jenž jest Ďábel a Satan, na tisíc let jej spoutal.“

Zjevení 9,1 říká, že klíč od jícnu bezedné propasti je dán Satanovi, kterým pak udělá dvě věci: (1) způsobí, že dva lidé budou vzkříšeni, a (2) způsobí, že kobylky budou škodit lidem.

Jako výsledek války v nebi je Satan svržen na zem. Nyní je uvržen od bezedné propasti jako výsledek toho, že Pán je Král králů a Pán pánů. Boží vítězství je na základě autority; Jeho slovo má autoritu.

B. Zjevení 20,3

„A uvrhl do bezedné propasti. A zamkl a zapečetil ji nad ním, aby již nesváděl národy, dokud se nedovrší těch tisíc let. Potom musí být ještě na krátký čas rozvázán.“

Někdo se může ptát, proč drak není okamžitě uvržen do ohnivého jezera. Bible říká: „A jako je lidem uloženo jednou zemřít a potom bude soud“ (He 9,27) a „Mzdou hříchu je smrt“ (Ř 6,23). Drak podle těla nikdy nezemřel. Avšak protože bezedná propast je používána jako žalář mrtvých duchů, uvěznit tam draka je jako provést jej smrtí.

Jakmile je zapečetěna, útěk je nemožný (Da 6,17).

Existují snad tři důvody, proč bude drak uvězněn na tisíc let a pak propuštěn: (1) aby se ukázalo, že drak nebude nikdy činit pokání, (2) aby se zjevily neodhalené hříchy člověka, a (3) protože to Bůh chce udělat.

VII. TISÍCILETÉ KRÁLOVSTVÍ (ZJEVENÍ 20,4-6)

A. Zjevení 20,4

„A spatřil jsem trůny a ty, kteří se na ně posadili, a byl jim svěřen soud; uviděl jsem také duše těch, kteří byli sťati pro Ježíšovo svědectví a pro Boží slovo, i ty, kteří se nepoklonili šelmě ani jejímu obrazu a nepřijali její cejch na čelo ani na ruku. I ožili a kralovali s Kristem tisíc let.“

Tři druhy lidí kralují s Pánem.

(1) Vítězové, tj. ti, kteří sedí na trůnech (20,4a). To, že jim je svěřen soud, znamená, že obdrží království (Da 7,10.18.22). (Dnes, podle Bible, by žádný křesťan neměl pracovat jako soudce, magistrátní úředník a podobně.)

(2) Mučedníci uplynulých dvou tisíc let. To jsou duše pod oltářem při otevření páté pečetě. Zemřeli mučednickou smrtí pro Pánovo svědectví v uplynulých dvou tisíciletích. Vzkříšeni jsou lidé, nikoliv duchové.

(3) Mučedníci během soužení. To jsou ti, kteří se nepoklonili šelmě ani jejímu obrazu a nepřijali její cejch na čelo ani na ruku.

„Ožili a kralovali.“ Zde musíme věnovat pozornost dvěma věcem:

(1) Tito lidé nejsou vzkříšeni v době Zjevení 20,4. Jejich vzkříšení je zde pouze zmíněno jako dovětek. Jan v tuto chvíli nevidí jejich vzkříšení; pouze vidí, že ožili.

(2) Zde zmiňovaní živí lidé nejsou pouze vzkříšení, ale také ti, kteří jsou vytrženi za živa, protože nemůžeme říci, že s Pánem budou kralovat pouze ti, kteří jsou vzkříšeni z mrtvých. Ačkoliv těch, kteří jsou vytrženi za živa, nemusí být mnoho, budou také kralovat s Pánem.

Vzkříšení z mrtvých je zmiňováno v 1. knize Královské 17,22, 2. knize Královské 13,21 a Zjevení 1,18. Druhý list Timoteovi 2,11-12 mluví o umření, žití a kralování s Pánem.

B. Zjevení 20,5-6

„Ostatní mrtví neožili, dokud se těch tisíc let nedovršilo. To je první vzkříšení. Blahoslavený a svatý, kdo má podíl na prvním vzkříšení; nad těmi druhá smrt nemá pravomoc, nýbrž budou kněžími Božími a Kristovými a budou s ním kralovat tisíc let.“

„První vzkříšení“ není nutně jednorázové vzkříšení; ani obecně neoznačuje nějaké vzkříšení. Zahrnuje v sobě všechna „nejlepší“ vzkříšení, k nimž dojde před tisíciletím.

Slovo „to“ ve verši 5 zahrnuje dvě věci zmíněné ve verši 4, tj. žití a kralování. První vzkříšení je „nejlepší“ vzkříšení. Nejlepší vzkříšení znamená ožít a kralovat. Jelikož verš 4 obsahuje dvě slovesa – „ožili a kralovali“, slovo „to“ ve verši 5 se musí vztahovat na žití a kralování. To se nazývá první vzkříšení. Toto vzkříšení je odměna a je to vzkříšení i kralování s Pánem na tisíc let.

„Druhá smrt“ neznamená pouze zemřít; spíše to znamená jít na určité místo utrpení. To je v kontrastu s prvním vzkříšením. První vzkříšení je potěšení ze slávy. Na prvním vzkříšení mají účast nejen ti, kdo jsou vzkříšeni z mrtvých, ale i ti, kteří jsou vytrženi za živa. Je to proto, že doba prvního vzkříšení je čas odměny, čas odplaty (L 14,14; 20,34-36).

V listu Filipským 3,11 Pavel nedoufal, že bude vzkříšen z mrtvých (protože všichni mrtví lidé budou určitě vzkříšeni), ani nedoufal ve vzkříšení ducha (protože vzkříšení ducha přijímáme při znovuzrození). Pavel místo toho doufal, že se mu dostane „mimořádného vzkříšení“, které je to nejlepší vzkříšení, o němž se mluví ve Zjevení 20,5, tj. kralování s Pánem.

Přečtěte si znovu listu Filipským 1,23-25. V 1. kapitole Pavel mluvil o žití; nechtěl zemřít. Jak potom mohl mluvit o naději ve vzkříšení z mrtvých v kapitole 3? V listu Filipským 3,20-21 jasně řekl, že očekával Pánův návrat. Jeho nadějí tedy bylo, že bude kralovat s Pánem.

Pojem vzkříšení z mrtvých v Bibli zahrnuje vzkříšení z mrtvých, ale hlouběji se také vztahuje na kralování s Pánem.

V Bibli jsou dva pojmy, které se od sebe trochu liší:

(1) „Vzkříšení z mrtvých“ ukazuje na vzkříšení před tisíciletím a vztahuje se na kralování s Pánem po tisíc let.

(2) „Vzkříšení mrtvých“ ukazuje na vzkříšení po tisíciletí.

„Ostatní mrtví“ samozřejmě zahrnují nespasené hříšníky.

„Blahoslavený“ v Novém zákoně lze překládat jako „šťastný“. Ti, kteří jsou dnes šťastní, nejsou nutně svatí, zatímco ti, kteří jsou svatí, mohou být dnes stěží šťastní.

První vzkříšení má trojí požehnání:

(1) „Nad těmi druhá smrt nemá pravomoc.“ Druhá smrt je ohnivé jezero. Ti, kteří nemají účast na prvním vzkříšení, budou muset projít utrpením druhé smrti. Někteří křesťané budou v budoucnosti kázněni a potrestáni (Mt 18,34-35). První list Tesalonickým 4,5-6 říká, že ti, kteří se provinili vůči bratrům, budou potrestáni. Lukáš 12,4-5 nabádá lidi, aby měli bázeň před Bohem, protože On má pravomoc uvrhnout někoho do pekla. Můžeme vidět, že peklo bude mít pravomoc nad určitými druhy křesťanů. V Janovi 15,6 můžeme vidět, že ratolesti, které nezůstávají v Pánu (vinné révě), dostanou trest.

Někdo možná namítne, že Bible říká, že když je člověk spasen, nikdy nezahyne; proč se zde tedy říká, že některým křesťanům ublíží druhá smrt (Zj 2,11)? Důvodem je, že je snadné některé verše špatně pochopit. Jedná se o níže uvedené verše:

(a) „Nespatří smrt na věčnost“ (J 8,51-52). V původním textu je „Na věčnost nespatří smrt“; „Neokusí smrti na věčnost“ má být „Na věčnost neokusí smrti“.

(b) „Nezahynou na věčnost“ v Janovi 10,28 je v původním textu „Na věčnost nezahynou“.

(2) „Budou kněžími Božími a Kristovými.“ Kněz je ten, kdo se přibližuje k Bohu. Tento druh lidí bude obzvláště blízko Bohu, protože budou mít důvěrný vztah s Bohem a Kristem. Dnes jsme všichni kněží; proto se všichni můžeme přibližovat k Bohu. Ale v tisíciletém království budou kněžími Božími a Kristovými pouze ti, kteří mají účast na prvním vzkříšení.

Áron mohl být knězem pouze díky tomu, že jeho hůl rozkvetla. Rozkvetlá hůl znázorňuje vzkříšení. Vyvolený kněz je zjeven skrze vzkříšení (Nu 17,6-10).

Všechen izraelský lid se stal kněžími, když opustili Egypt (Ex 19,6). Ale později někteří kvůli uctívání zlatého telete selhali a Bůh si za kněží vybral kmen Áronův.

Zde se vítězové stávají kněžími, protože je zde ještě potřeba přimlouvat se za druhé.

„Budou… kněžími Kristovými“, protože v té době bude Kristus uctíván tolik, jako je uctíván samotný Bůh.

(3) „A budou s ním kralovat tisíc let.“ Ve Starém zákoně žádný král nemohl být knězem a žádný kněz nemohl být králem. Ale zde je skupina lidí, kteří jsou kněžími i králi. Jako kněží se přibližují k Bohu; jako králové panují nad zemí. Pouze ti, kteří trpěli, mohou kralovat s Pánem a těšit se s Ním ze slávy.

Tento verš mluví pouze o skutečnosti kralování. Neříká, jak vítězové kralují, protože kralování je zde nebeské.