Kapitola Sedmá

PRVOTINY, ŽEŇ A SKLIZEŇ HROZNŮ (ZJEVENÍ 14,1-20)

I. PRVOTINY (ZJEVENÍ 14,1-5)

A. Zjevení 14,1

„A uviděl jsem, hle, Beránek stál na hoře Sión a s ním sto čtyřicet čtyři tisíce těch, kdo mají na svých čelech napsáno jméno jeho i jméno jeho Otce.“

Je zde hora Sión nebeská, či pozemská? Není to pozemská hora z následujících důvodů:

(1) V té době bude pozemský Sión ještě v rukou pohanů (11,2).

(2) Zjevení 14,3 jasně říká, že tito lidé byli vykoupeni ze země. Díky tomu si můžeme uvědomit, že nestojí na pozemské hoře Sión.

(3) Na základě posledních dvou vět ve Zjevení 14,4 a na základě Exodu 23,19 víme, že prvotiny nejsou ponechány na poli. Jakmile dozrají, jsou přineseny do Božího domu. (Totéž říká Exodus 34,26.) Jelikož sto čtyřicet čtyři tisíce jsou prvotiny, neměly by být ponechány na poli, které znázorňuje svět (Mt 13,38), ale měly by být přineseny na nebeskou horu Sión, což je Nový Jeruzalém.

(4) Zjevení 14,3 říká, že stojí „před trůnem, před těmi čtyřmi živými bytostmi a před [čtyřiadvaceti] staršími“. Víme, že čtyři živé bytosti a čtyřiadvacet starších jsou všichni v nebi.

(5) Ti, kteří jsou popsáni ve Zjevení 14,1-5, jsou prvotiny. To je v souladu se záležitostí žně ve verších 14-16. Jestliže se žeň odehrává v nebi, neměly by snad o to více být prvotiny v nebi?

(6) Není rozumné předpokládat, že se toto odehrává v té době na zemi, protože Pán Ježíš nepřichází na zem až do 19. kapitoly.

Kdo jsou ty sto čtyřicet čtyři tisíce? Je to stejná skupina lidí jako sto čtyřicet čtyři tisíce ve Zjevení 7,4? Sto čtyřicet čtyři tisíce ve Zjevení 7,4 a sto čtyřicet čtyři tisíce zmiňované zde jsou dvě různé skupiny lidí, protože:

(1) Skupina zmiňovaná ve Zjevení 7,4 je vybrána z Izraelců; skupina ve Zjevení 14,1 je vykoupena ze země (v. 3) a vykoupena z lidí (v. 4).

(2) Pečeť, kterou dostává skupina ve Zjevení 7,4, se liší od pečetě, kterou dostává tato skupina. V prvním případě se jedná o „pečeť živého Boha“ (7,2). Jedná se o pojem používaný ve Starém zákoně. V tomto případě je pečetí jméno Beránka a jméno Otce. Toto jméno má spojitost s církví; tato skupina lidí tedy musí být spjata s církví.

(3) Ti ve Zjevení 7,4 jsou „otroky našeho Boha“ (v. 3), zatímco ti ve Zjevení 14,1 jsou děti Boží (na základě slova „Otec“ na konci verše 1).

(4) V knize Zjevení, vždy, když Pán nazývá Boha Otcem, je to ve spojitosti s církví (1,6; 2,27; 3,5.21), nikdy ve spojitosti s Izraelci.

(5) Ti ve Zjevení 14,1 jsou spjati s Beránkem. (Stojí s Beránkem, mají Beránkovo jméno a patří Beránkovi.) Ale v kapitole 7 je Pán pouze andělem, když se vrátil do postavení posla ze Starého zákona.

(6) Píseň, kterou zpívají ve Zjevení 14,1, je „nová píseň“ (v. 3), zatímco ve Zjevení 7,4 mohou zpívat pouze starou píseň.

(7) Ve Zjevení 14,1 jsou panicové (v. 4), ale mezi Izraelci byl takový stav otázkou prokletí. (Exodus 23,26; Deuteronomium 7,14; 1. Samuelova 2,5 a Žalm 113,9 ukazují, že rození dětí je požehnání a že nemít děti je prokletí. Soudců 11,38-39 ukazuje, že panenství bylo oplakáváno.)

(8) U sto čtyřiceti čtyř tisíc ve Zjevení 7,4 a sto čtyřiceti čtyř tisíc ve Zjevení 14,1 je použit neurčitý člen. To ukazuje, že tyto dvě skupiny sto čtyřiceti čtyř tisíc jsou různí lidé.

Sto čtyřicet čtyři tisíce ve Zjevení 14,1 jsou zvláštní skupina lidí v církvi; není to celá církev.

(1) Jelikož číslo sto čtyřicet čtyři tisíce ve Zjevení 7,4 by mělo být vykládáno doslovně, číslo ve Zjevení 14,1 by také mělo být vykládáno doslovně.

(2) Kdyby číslo sto čtyřicet čtyři tisíce ve Zjevení 14,1 nemělo být vykládáno doslovně, neměli bychom jak vyložit všechna ostatní čísla v knize Zjevení.

(3) Sto čtyřicet čtyři tisíce jsou prvotiny (v. 4). Nikdo nemůže říci, že celá církev je prvotinami.

(4) Není skutečností, že by celá církev byla panici.

(5) Jsou to ti, kteří jsou vytrženi na horu Sión před velkým soužením (před promluvou tří andělů ve verších 6-11).

(6) Zjevení 14,5 ukazuje, že se liší svou přirozeností. Je fakt, že ne každý znovuzrozený křesťan má tuto přirozenost. Jsou to vítězové, povolaní, v Boží církvi. (V této skupině jsou Jan i Petr.) Na základě Zjevení 14,1 vidíme, že tato skupina lidí je spojená s Beránkem.

B. Zjevení 14,2

„A uslyšel jsem hlas z nebe jako zvuk mnohých vod a jako zvuk velikého hromu. A hlas, který jsem uslyšel, byl jako hlas harfeníků, hrajících na své harfy.“

Tento „hlas z nebe“ je hlasem sto čtyřiceti čtyř tisíc. Je melodický jako „hlas harfeníků“, majestátní jako „zvuk velikého hromu“ a hřmotný jako „zvuk mnohých vod“.

C. Zjevení 14,3

„Zpívali novou píseň před trůnem, před těmi čtyřmi živými bytostmi a před staršími. Nikdo se nemohl naučit té písni než těch sto čtyřicet čtyři tisíce vykoupených ze země.“

Pouze tito mohou zpívat novou píseň. Všichni křesťané jsou koupeni, ale tito jsou jako první koupeni zpět domů. Všichni křesťané jsou vykoupeni, ale tito jsou jako první vykoupeni zpět domů.

D. Zjevení 14,4

„To jsou ti, kteří se neposkvrnili se ženami, jsou to panici. To jsou ti, kteří následují Beránka, kamkoli jde. Ti byli vykoupeni z lidí jako prvotiny Bohu a Beránkovi.“

Tento verš dvakrát říká: „To jsou ti.“ To vysvětluje, kdo jsou ty sto čtyřicet čtyři tisíce:

(1) „To jsou ti, kteří se neposkvrnili se ženami, jsou to panici.“ Nemůžeme říci, že ženy zde jsou modly, protože to Bible nikdy neříká. Ani nemůžeme říci, že ženy zde jsou zlé nauky. Bible často překládá „ženy“ jako „manželky“. Například „manželky“ ve Skutcích 21,5 (KJV) je v řečtině stejné slovo jako „ženy“ ve Zjevení 14,4. Bible nejen říká, že to jsou ti, kteří se neposkvrnili se ženami, ale také, že jsou to panici. Vidíme tedy, že tato pasáž je nejen o cudnosti, ale ještě více o panictví. To odpovídá Matoušovi 19,10-12. Znovu vezměme v úvahu Zjevení 14,1. Bůh dal tento dar pouze sto čtyřiceti čtyřem tisícům lidí (srv. L 20,35; 1K 7,7); tento dar nemá každý křesťan. Až se v budoucnosti ukáže Antikrist, jedno z nebezpečí bude zákaz manželství (1Tm 4,1-3). Daniel řekl, že budoucí Antikrist se neožení. „Ani Bohu svých otců se nebude věnovat, ani touze žen“ (11,37). Není možné, aby se Antikristu neklanělo pouze sto čtyřicet čtyři tisíců; kdo jsou jinak ti, kteří zvítězí, protože nebudou následovat zlé nauky? Kromě toho, Zjevení 14,4 je vysvětlení a musí být tedy výslovné, nepotřebující další výklad. A dále, slova vysvětlení jsou všechna v přítomném čase.

(2) „To jsou ti, kteří následují Beránka, kamkoli jde.“ Tento verš neodkazuje na věci v minulosti. Týká se přítomnosti a budoucnosti. To jsou ti, kteří jsou nejblíže Pánu; jsou jako Pánova tělesná stráž.

(3) „Ti byli vykoupeni z lidí jako prvotiny Bohu a Beránkovi.“ Jsou to lidé, ale liší se od obyčejných lidí, protože byli vykoupeni z lidí. V Levitiku jsou tři různé věci: prvotiny (23,17), žeň a paběrky (23,22). Žeň přichází, když nastává zralost. Po sklizni žeň nezůstává na poli, ale je shromážděna do stodoly. Vytržení není určováno Bohem, ale člověkem; když je úroda zralá, je sklizena. Prvotiny jsou křesťané, kteří dozrají jako první; jsou vytrženi jako první.

E. Zjevení 14,5

„V jejich ústech nebyla nalezena lež; jsou bez úhony.“

Slova jejich úst odhalují, co je v jejich srdcích. Tyto dva výrazy byly původně připisovány Pánu; nyní jsou použity k popisu sto čtyřiceti čtyř tisíců.

To neznamená, že mezi sto čtyřiceti čtyřmi tisíci nejsou žádné ženy. Bible zaznamenává pouze muže. Ačkoliv mezi těmi, kteří vyšli z Egypta, a mezi těmi, kteří jedli manu v pustině, byly také ženy, Bůh nepovažoval ženu za jednotku. Adam je člověk, zatímco Eva je jen žena. Dále, ačkoliv Dína byla dcerou Jákobovou (Gn 30,21), Izrael měl pouze dvanáct kmenů.

To neznamená, že lidé ve Zjevení 14,1-5 jsou jediní v první skupině vytržených. Pouze to znamená, že v první skupině vytržených jsou lidé, jako jsou tito.

II. PRVNÍ ANDĚL (ZJEVENÍ 14,6-7)

A. Zjevení 14,6

„Tu jsem uviděl jiného anděla, majícího věčné evangelium, jak letí prostředkem nebe, aby je zvěstoval těm, kteří přebývají na zemi, každému národu, kmenu, jazyku a lidu.“

„Jiný anděl“ zde se liší od „jiného Anděla“ ve Zjevení 7,2. Ten druhý označuje Pána.

Toto „věčné evangelium“ se liší od evangelia milosti. Věčné evangelium, podle textu, který následuje, učí lidi, aby se klaněli pouze Stvořiteli. Nekáže Boží vykoupení; káže pouze Boží stvoření. Nevede lidi, aby se klaněli Beránkovi, ale aby se klaněli Bohu. Nekáže Boží milost, ale Boží soud. Nevede lidi, aby Bohu děkovali a chválili Ho, ale aby Bohu vzdávali slávu.

„Těm, kteří přebývají na zemi,…“ V původním jazyce nenásleduje slovo „totiž“ jako v některých překladech. V Bibli se „ti, kteří přebývají na zemi“, liší od „každého národa, kmenu, jazyku a lidu“. „Ti, kteří přebývají na zemi“ tvoří skupinu mezi „každým národem, kmenem, jazykem a lidem“, která nejvíce miluje svět a je nejvíce spojená se zemí. Ačkoliv budoucí království Antikrista bude veliké pouze jako Římská říše, jeho vliv bude zasahovat každý národ, kmen, jazyk a lid. V knize Zjevení „ti, kteří přebývají na zemi“, mohou být ti, kteří ve skutečnosti žijí v Římské říši. Budoucí velké soužení bude mít za svůj střed Řím.

V tuto chvíli evangelium již není evangeliem spasení skrze víru v Ježíše; učí lidi, aby se klaněli Bohu a neklaněli se obrazu šelmy. Jak ovce z Matouše 25,34-40 věděly, že se mají dobře chovat k Pánovým nepatrným bratrům? Věděly to skrze mocné zvěstování andělů.

B. Zjevení 14,7

„Volal mocným hlasem: ‚Bojte se Boha a vzdejte mu slávu, neboť přišla hodina jeho soudu; pokloňte se tomu, který učinil nebe, zemi, moře i prameny vod.‘“

„Bát se Boha“ se jasně probírá ve Starém zákoně. Jestliže se někdo choval dobře k druhým, byl to člověk, který se bojí Boha. Až tedy přijde čas soudu, andělé lidem připomenou, aby se báli Boha a vzdali Mu slávu.

Při čtvrté polnici trpí nebe. Při první polnici trpí země, při druhé polnici trpí moře a při třetí polnici trpí prameny.

III. DRUHÝ ANDĚL (ZJEVENÍ 14,8)

„A jiný, druhý anděl ho následoval a volal: ‚Padl, padl veliký Babylon, který napájel všechny národy vášnivým vínem svého smilstva.‘“

Je tímto Babylonem míněn fyzický Babylon, nebo Řím? Babylon ve Zjevení 17 je tajemný; zobrazuje římskou církev a je náboženský. Babylon v kapitole 18 se vztahuje na hmotný Babylon. Babylon ve Zjevení 14,8 odpovídá slovu ve Zjevení 17,2; označuje tedy římskou církev. Druhý anděl oznamuje lidem pád Babylonu, tj. pád římské církve. Vidíme tedy, že veliká žeň, která následuje, musí přijít po pádu římské církve.

„Vášnivé víno jejího smilstva!“ se vztahuje na pronásledování římskou církví. Římská církev dává nevěrným víno smilstva a věrným víno hněvu. Víno znázorňuje výsměch. V budoucnosti římská církev ožije, ale nakonec zcela padne.

IV. TŘETÍ ANDĚL (ZJEVENÍ 14,9-12)

A. Zjevení 14,9-10

„A jiný, třetí anděl je následoval a volal mocným hlasem: ‚Kdo se klaní šelmě a jejímu obrazu a přijímá cejch na čelo či na ruku, bude také pít z vína Božího rozhorlení, které je nalito neředěné v číši jeho hněvu; a bude mučen v ohni a síře před svatými anděly a před Beránkem.‘ “

Ve verši 10 anděl lidi informuje, že všichni, kteří se chovají podle verše 9, podstoupí Boží tresty. Víno ukazuje něco dočasného.

Jsou zde dva druhy trestů: (1) víno Božího rozhorlení, což je rozhorlení zmiňované v kapitole 15 a je dočasné; a (2) utrpení před Beránkem, které vypovídá o jejich beznadějnosti, co se týče přijetí spasení. Navíc, trpět před svatými anděly znamená, že andělé je uvrhnou do pekla.

B. Zjevení 14,11

„Dým jejich muk vystupuje na věky věků a dnem i nocí nemají odpočinutí ti, kdo se klanějí šelmě a jejímu obrazu, a ti, kdo přijímají cejch jejího jména.“

To ukazuje, že jakmile se člověk dostane do pekla, nebude již mít možnost pokání. Kromě toho, člověk nezahyne okamžitě, když se dostane do pekla. Svatí nebudou muset spát v novém nebi a na nové zemi, zatímco ti v pekle nebudou moci spát navěky.

C. Zjevení 14,12

„Zde je vytrvalost svatých, kteří zachovávají Boží přikázání a Ježíšovu víru.“

Tento verš odpovídá Zjevení 13,10. „Boží přikázání“ se vztahují konkrétně na první a druhé přikázání: „Nebudeš mít jiné bohy vedle mne“ a „Neuděláš si tesanou modlu ani jakékoliv zpodobení.“ To je čas, aby věřící uplatnili svou vytrvalost.

V. BLAHOSLAVENÍ MRTVÍ, KTEŘÍ UMÍRAJÍ V PÁNU (ZJEVENÍ 14,13)

„Tu jsem uslyšel hlas z nebe, který říkal: ‚Napiš: Blahoslavení mrtví, kteří od této chvíle umírají v Pánu!‘ ‚Ano,‘ praví Duch, ‚ať odpočinou od svých prací, neboť jejich skutky jdou s nimi.‘ “

„Od této chvíle“ se vztahuje na dobu poté, co začne klanění se šelmě. To ukazuje, že člověk může uniknout pronásledování šelmou skrze smrt. Ti, „kteří umírají v Pánu“, musejí být křesťané. Zde se nezmiňuje sedm Duchů Božích, nýbrž Duch. Duch je přímo spjatý s církví, zatímco sedm Duchů je přímo spjatých s Jeho soudem. Naše skutky nemohou jít před námi k Bohu. Avšak Kristovo dílo jde před námi k Bohu a zajišťuje nám Boží přijetí. Naše skutky nás následují k Bohu a přinášejí nám Boží odměnu.

VI. SKLIZENÍ ŽNĚ (ZJEVENÍ 14,14-16)

A. Zjevení 14,14

 „A uviděl jsem, hle, bílý oblak a na oblaku sedí někdo podobný Synu člověka, na hlavě má zlatou korunu a v ruce ostrý srp.“

„Bílý oblak“ zde je v souladu s 1. listem Tesalonickým 4,16-17. „Někdo podobný Synu člověka“ je slovo spojené s církví (Zj 1,13). „Má zlatou korunu“ znázorňuje, že obdržel slávu. Srp zde musí být ostrý, aby sklizeň mohla proběhnout rychle. V Matoušovi 13,37 je Pán Rozsévačem; při svém druhém příchodu bude Žencem.

B. Zjevení 14,15-16

„A další anděl vyšel ze svatyně a volal mocným hlasem na toho, který seděl na oblaku: ‚Pošli svůj srp a začni žeň, protože přišla hodina žně a dozrála úroda země.‘ A ten, který seděl na oblaku, hodil svůj srp na zem a země byla požata.“

Ve verši 15 máme anděla poslaného od Boha, jak mluví k Pánu. Pán se zde ujímá pozice služebníka. V Matoušovi 9,38 Pán říká, že Bůh je Pánem žně. Zde je Pán tím, který je poslán.

„Žeň.“ Darby neuznává, že křesťané mohou projít těmito soudy. Proto si myslí, že žeň zde označuje něco negativního. Avšak nikde v celé Bibli se o žni nemluví negativně. Pšenice není jako fíkovník, který může zůstat na zemi dlouhou dobu. Jakmile pšenice dozraje, musí být požata. V Bibli je žeň poprvé zmíněna v Genesis 8,22. To jasně ukazuje, že žeň je požehnáním od Boha. V Janovi 4,35 Pán mluví o žni pozitivně. Matouš 3,12 říká, že pšenice se má shromáždit do sýpky. V Exodu mají být prvotiny žně shromážděny do Božího domu (23,19; 34,26). Shromáždění do Božího domu zobrazuje počáteční vytržení křesťanů, kteří jsou vzati k Božímu trůnu, zatímco shromáždění do sýpky zobrazuje vytržení většiny věřících do ovzduší. Sýpka leží mezi polem a domem. Pole se vztahuje na svět (Mt 13,38), zatímco dům se vztahuje na nebesa. Křesťané, kteří jsou shromáždění do sýpky, jsou tedy ti, kteří jsou vytrženi do ovzduší, které je mezi nebesy a světem.

Žeň v Matoušovi 13,37-43 je sklizní toho, co Pán zasel. To, co Pán zasel, bylo něco dobrého, a tak i to, co je sklizeno, musí být dobré. V Markovi 4,26-29 Bůh sklízí, protože nastal čas žně. List Římanům 11,16 říká, že jsou-li prvotiny nějaké, celé těsto je takové. Jelikož prvotiny ve Zjevení 14,1-5 jsou dobré, žeň ve verších 14-16 musí být také dobrá. Jelikož verše 1-5 se nevztahují na soud hříšníků, verše 14-16 by se neměly vztahovat k něčemu negativnímu; nemohou se vztahovat na Boží soud.

Slovo „dozrála“ lze přeložit jako „vyschla“. Nezralé obilí nebude sklizeno. Stejně tak ani nezralí křesťané nebudou vytrženi. Prvotiny jsou tvořeny těmi, kteří dozrají jako první, těmi, kteří jako první opustí svět. Teprve až budou světští křesťané vysušeni od světa, již nebudou svět milovat.

Matouš 13,39 říká, že ke sklizení žně jsou posláni andělé. Srp ve Zjevení 14,14 je v ruce Syna člověka; je to tajemný srp. Až přijde Pán, aby nás přijal, budeme vytrženi. Tehdy „se postavíme před Syna člověka“ (L 21,36).

VII. SKLIZEŇ HROZNŮ (ZJEVENÍ 14,17-20)

„A další anděl vyšel ze svatyně, která je v nebi, a také on měl ostrý srp. A jiný anděl vyšel z oltáře a ten měl moc nad ohněm. Mocným hlasem zvolal na toho, který měl ostrý srp: ‚Pošli svůj ostrý srp a skliď hrozny z vinné révy země, neboť její plody dozrály.‘ Tu hodil ten anděl svůj srp na zem a sklidil vinnou révu země a hrozny uvrhl do velikého lisu Božího hněvu. A ten lis byl stlačen venku za městem a vytekla z něj krev až po uzdy koní na vzdálenost tisíce šesti set stadií.“

Zjevení 14,14-16 mluví o žni pšenice. Pšenice se v celé Bibli vztahuje na křesťany a fíkovník na Židy. Hrozny se někdy vztahují na zlé lidi mezi pohany. Důvodem je:

(1) Pán o sobě neříká, že je hrozen. Pouze říká, že je pravá vinná réva (J 15,1). Pán Ježíš je vinná réva, zatímco křesťané jsou ratolesti. Je-li v ratolestech Kristus, jedná se o nebeské hrozny. Pozemské hrozny se musejí vztahovat na Antikrista a jeho následovníky. Ti jsou v ostrém kontrastu s nebeskými hrozny.

(2) Sklizeň hroznů přichází až po žni. V té době jsou ti dobří již vytrženi. A tak ti, kteří jsou ponecháni, musejí být špatní.

(3) Podle Zjevení 14,18 jsou hrozny zlí lidé, kteří se protiví Kristu.

(4) Starý zákon také mluví o hroznech negativně (Dt 32,32).

(5) Ve Zjevení 14,19-20 vytéká z lisu krev. To ukazuje, že lisování těchto hroznů není nic pozitivního.

(6) Šlapání vinného lisu v Jóelovi 4,13 a Izajášovi 63,1-6 je znamením Božího hněvu a Božího soudu.

Zjevení 14,14-16 mluví o konečném výsledku pšenice, zatímco verše 17-20 mluví o konečném výsledku plevele. Po vytržení křesťanů Bůh pošle anděly, aby sklidili plevel srpem, a tento srp je ostrý.

Když je pšenice ve verši 15 zralá, bude vysušená od své vody, ale až dozrají hrozny, budou plné šťávy. Pšenice a hrozny jsou vůči sobě v naprostém protikladu. Pšenice může dozrát pouze tehdy, když umírá zemi, zatímco hrozny dozrávají absorbováním vody ze země. Čím jsou hrozny světštější a čím více přijímají ze světa, tím více jsou naplňovány hříchy a přijde čas Božího soudu.

Verš 16 říká: „Hodil svůj srp na zem.“ To je pouze žatva. Ale verš 19 (Pavlík) říká: „I přiložil ten anděl svůj srp k zemi“; zdá se, že se jedná dokonce o vytrhání kořenů. Mezi žní pšenice a sklizní hroznů je rozdíl. To první je dobré, ale to druhé je špatné.

„Lis“ na víno je určitý druh kamenného lisu. Hrozny jsou vkládány do lisu, který vymačká každou kapku vody, čímž jim způsobí ztrátu a bolest.

Tento oddíl tvořený verši 17-20 pokrývá období, které končí příchodem Pána Ježíše na zem. Tato pasáž odpovídá Zjevení 19,15. Dokazuje to skutečnost, že „venku za městem“ ve Zjevení 14,20 se vztahuje na venku za Jeruzalémem (kapitoly 15 a 16 jsou doplňkem sedmé polnice). Dále, „uzdy koní“ ve Zjevení 14,20 odpovídají Zjevení 19,14, protože až Pán sestoupí se svým vojskem, pojedou na koních.

„Šest tisíc stadií“ (14,20). Zjevení 16,16 říká, že tato bitva se odehraje u Harmagedonu. Podle Izajáše 63,1 to začne od Bosry. Jedním koncem je Harmagedon, zatímco druhým koncem je Bosra. Mezi těmito dvěma místy je vzdálenost přesně šest tisíc stadií. (Bitva u Harmagedonu se odehraje, až Antikrist bude pronásledovat Židy a Židé budou hledat útočiště na Olivové hoře. Až budou jejich únikové cesty odříznuty, Pán postaví své nohy na Olivové hoře a ta se rozštěpí na poloviny – Za 14,4-5, čímž otevře Židům cestu k úniku. Pán pak bude bojovat s Antikristem a zničí jej – Zj 19,17-21.)

Boží království nepřijde skrze kázání evangelia, ale skrze krveprolití. Církev může pouze očekávat Pánův návrat; On sám přinese království.

Izajáš 34,1-8 mluví o Bosře a o rozsahu krveprolití.

Po těchto věcech přijde království. Co se týče Izraelců, po žni a sklizni hroznů byl svátek stánků. Svátek stánků byl předobraz tisíciletí. (Zjevení 15-16 není pokračováním myšlenky ze Zjevení 14,17-20, protože tento oddíl odpovídá Zjevení 19,15.)