KAPITOLA DRUHÁ

OBNOVUJÍCÍ SCHOPNOST BOŽSKÉHO ŽIVOTA VE VZKŘÍŠENÍ

Čtení z Písma: 2K 4,16; Ř 6,4-5; Fp 2,12-15; 3,10

Modlitba: Pane, vzhlížíme k Tobě. Buď s námi a promlouvej k nám. Pane, smiluj se nad námi, ať jsme všichni otevřeni Tobě. Děkujeme Ti za Tvé promlouvání. Pane, buď s námi až do konce. Promluv slovo k našim srdcím, ke každému z nás. Přikryj nás svou vítěznou krví. Ještě jednou Ti děkujeme za Tvou přítomnost. Amen.

ŽÍT JAKO NOVÉ STVOŘENÍ

V předchozí kapitole jsme se sdíleli o tom, že jsme den ze dne obnovováni. Poukázali jsme na to, že Bůh má věčný cíl vytvořit ze starého stvoření nové stvoření. Bůh si přeje mít nové stvoření. Viděli jsme, že Bůh tráví dlouhý čas, aby svůj lid provedl dlouhým procesem vytváření nového stvoření. Bůh stráví čtyři dispenzace, aby vykonal své dílo. Tyto dispenzace jsou dispenzace otců, dispenzace Zákona, dispenzace milosti a dispenzace království. Bůh používá tyto čtyři dispenzace k tomu, aby ze svého starého stvoření vytvořil nové stvoření.

Staré stvoření nemá božský život a přirozenost, ale nové stvoření ano (J 1,13; 3,15; 2Pt 1,4). Cokoli stvořeného Bohem, co v sobě nemá Boha jako svůj život, přirozenost, vzhled a vyjádření, je staré, ale cokoli, co v sobě má Boha jako svůj život, přirozenost, vzhled a vyjádření, je nové stvoření. Než jsme byli znovuzrozeni, byli jsme starým stvořením. Poté, co jsme byli znovuzrozeni, jsme se stali novým stvořením. Být znovuzrozeni znamená stát se novým stvořením. V 2. listu Korintským 5,17 se píše: „Je-li kdo v Kristu, je nové stvoření.“ Ve smyslu toho, že jsme v Kristu, jsme novým stvořením, ale ve skutečnosti v každodenním životě tak noví nejsme, protože nemáme Krista jako Jediného, který nás obývá, který nás naplňuje a který je naším životem, přirozeností, vzhledem a vyjádřením. Přestože jsme byli znovuzrozeni, abychom se stali novým stvořením, podle našeho každodenního chození ve skutečnosti jsme většinu času stále starým stvořením. Bez ohledu na to, jak dlouho jsme v Pánu, stále si zachováváme své staré zvyky. Někdy žijeme v duchu, abychom žili v Kristu, ale většinu času stále žijeme ve svém starém zvyku, ve své staré přirozenosti. Musíme si přiznat, že se jedná o staré stvoření. Jsme znovuzrozeni, ale ještě dnes je v našem každodenním životě směs. Náš způsob života je částečně novým stvořením a ještě více starým stvořením.

Při ranním bdění s Pánem se z Něj můžeme skutečně těšit, chválit Ho a uctívat. V té době na naší ranní hlídce jsme novým stvořením. Po ranním čase stráveném s Pánem můžeme přijít k jídelnímu stolu a konfrontovat se s něčím, co nám není tak příjemné. Pak možná řekneme něco, co se nesluší a co naše svědomí odsuzuje. Můžeme to nazvat selháním, porážkou, chybou, urážkou nebo hříchem. To, co se stalo u jídelního stolu, však nebyl jen hřích, urážka, chyba, selhání nebo porážka. Bylo to naše staré stvoření.

U stolu Páně chválíme a uctíváme Pána a zdá se, že jsme všichni novým stvořením. I když jsme novým stvořením, jsme však ještě více starým stvořením, protože jsme tolik ve svém starém zvyku. Narodili jsme se do starého stvoření a už léta žijeme podle svého starého zvyku. Když mluvím o našem zvyku, nemám na mysli jen věci, které jsou špatné. Jeden člověk může být podle své přirozené konstituce velmi pomalý, ale jiný člověk může být velmi rychlý. Rychlí lidé se snadno dopouštějí chyb, zatímco pomalí lidé jsou pomalí v dělání věcí a ve vytváření věcí. Bez ohledu na to, zda jsme rychlí nebo pomalí, jsme však starým stvořením. To, čím jsme ve své přirozené konstituci podle svého narození, je staré stvoření. Někteří lidé jsou podle své přirozené konstituce upovídaní a jiní jsou tiší. I když někteří upovídaní mohou na shromážděních fungovat, neměli bychom si myslet, že veškeré fungování je nového stvoření. Některé fungování může být podle rychlého temperamentu člověka v jeho přirozené konstituci. Někteří nikdy nebudou mluvit, protože mají tichou povahu. Jak ti hovorní, tak ti klidní jsou starým stvořením.

Co s námi Pán udělá? O staré stvoření jistě nestojí. Doktrinálně Boha máme, ale v každodenním životě nám může chybět Bůh jako náš život a přirozenost. Možná jsme pomalí ve svých dispozicích, ale Boží přirozeností je mnohdy dělat věci okamžitě, zejména na shromážděních. Možná jsme ve své přirozenosti tišší, ale Bůh chce, abychom byli novým stvořením, abychom ve shromážděních něco vyslovili proti svému přirozenému zvyku. Bůh si přeje, abychom všichni byli Jeho novým stvořením, které má Jeho jako svou přirozenost. Chce také, abychom Ho vyjadřovali. Bůh je náš podíl, ale můžeme říci, že je naším novým zvykem? Všichni musíme být vyvedeni ze svého starého zvyku, abychom přijali Boha za svůj nový zvyk.

BÝT OBNOVOVÁNI TÍM, ŽE ROSTEME BOŽÍM RŮSTEM

Nový zákon říká, že Bůh si nás vybral před založením světa a předurčil nás (Ef 1,4-5). Touží ze svých vyvolených učinit nové stvoření. Jeho způsob, jak toho dosáhnout, spočívá v tom, že do nás nejprve vloží sám sebe, že nás znovuzrodí. Jsme znovuzrozeni, abychom se stali Božími dětmi. To je úžasné, ale Nový zákon ukazuje, že samotné znovuzrození nestačí. Po znovuzrození nás Bůh musí obnovit, posvětit, proměnit, připodobnit ke svému obrazu a oslavit. Proměna potřebuje posvěcení a také obnovu. Proměna je metabolická změna. Když jsme proměněni, je nám metabolicky přidán nový prvek, který nahradí ten starý. Tímto novým prvkem je sám Bůh. Bůh je „nový“ (jako podstatné jméno). U Boha neexistuje žádná staroba.

Poté, co jsme byli znovuzrozeni, máme Boha, ale nemáme Ho mnoho. Proto se v listu Koloským 2,19 píše, že potřebujeme růst Božím růstem neboli růst přibýváním Boha. To znamená, že rosteme Božím přibýváním v nás. Pokud máme málo Božího přibývání, rosteme málo. Máme-li velké Boží přibývání, rosteme hodně. Když máme Boha v sobě naplno, budeme mít plný růst. Bůh se v nás musí rozrůstat. Když v nás roste Bůh, přibývá do nás Jeho nový prvek. Když do nás přichází božský prvek, obnovuje nás bez ohledu na to, zda jsme pomalí nebo rychlí ve svých přirozených dispozicích. Když se spojujeme s Bohem, Bůh do naší bytosti vlévá sám sebe jako božský prvek. Tento nový prvek se přidává do našeho stávajícího prvku. Když se do nás tento nový prvek přidává, něco se v nás zpracovává.

Bůh se touží přidat do naší bytosti, ale nepřibývá v nás, když s Ním nepřicházíme do kontaktu. Můžeme projít obdobím, kdy Boha nekontaktujeme ani se k Němu nemodlíme. Místo toho vše děláme sami a v sobě. Během této doby není Bůh přidáván do naší bytosti a my nerosteme Božím růstem. Proto povzbuzujeme všechny svaté, aby měli ranní bdění. Naše ranní bdění s Pánem neslouží jen k tomu, abychom uplatňovali svou mysl a četli literu Bible, ale k tomu, abychom cvičili svého ducha. Proto musíme říkat „Ó Pane Ježíši“. Naše vzývání Pána je naším duchovním dýcháním. S Bohem se musíme spojit tak, že se k Němu modlíme a vzýváme Ho. On se pak do nás přidá. Když se s Ním spojujeme, přidává do naší bytosti stále více božského prvku. Jak se do naší bytosti přidává nový Boží prvek, tento nový prvek nás metabolicky obnovuje. Možná jsem přirozeně rychlý člověk, ale protože do mé bytosti přichází Boží prvek, tento prvek obnovuje můj přirozený návyk. Mohu být přirozeně pomalý, ale Bůh mě svým prvkem obnovuje, aby vyplavil můj starý prvek.

DEN CO DEN BÝT OBNOVOVÁNI BOŽSKÝM PRVKEM SKRZE UTRPENÍ

Můžeme být dobrými svatými v církvi, kteří byli Pánem zachováni a chráněni, ale byli jsme obnovováni božským prvkem? Probíhá u nás nějaká obnova, nebo zůstáváme den za dnem a rok za rokem stejní? Bylo by tragické, kdybychom prošli mnoha utrpeními a zůstali stále stejní. Aby Bůh završil své obnovující dílo v nás a s námi, stává se naším vnitřním životem a přirozeností. Kromě toho Bůh jako svrchovaný Pán řídí celý vesmír, aby nás obnovil. Bůh používá prostředí, aby do nás vpracoval svůj život a svou přirozenost. Bez prostředí bychom nikdy nemohli být obnoveni. Zůstali bychom stejní.

Podle našeho pohledu a uvažování vždy posuzujeme věci na základě toho, zda je něco dobré, nebo špatné. Příliš se zabýváme věcmi podle stromu poznání dobrého a zlého, a ne podle stromu života. Strom poznání dobrého a zlého je stromem dobrého a zlého. Strom života nemá s dobrým a zlým nic společného. Strom života tvoří pouze život, kterým je sám Bůh. Náš pohled a naše uvažování se většinou zakládají na tom, zda je něco dobré nebo špatné a správné nebo nesprávné, ale Bůh v této oblasti o věcech neuvažuje.

Možná říkáme, že Bůh nás trestá tím, že nás kázní a napravuje, protože jsme tak špatní. V jistém smyslu je to správné. Existují verše z Bible, které toto chápání podporují, ale pokud známe Bibli v jejím principu, vidíme, že Bůh nás chce obnovit. Bohu záleží na tom, zda jsme stále ve starém stvoření, nebo zda jsme obnovováni. Můžeme být těmi nejsprávnějšími lidmi a přesto být těmi nejstaršími. Můžeme být silní ve svých zvycích a silní v tom, co jsme. Božím záměrem není pouze nás káznit nebo napravovat, ale použít vnější prostředí k tomu, aby nás trápilo, připomínalo a probouzelo, abychom si uvědomili, že máme Boha jako svou přirozenost, ale nežijeme Ho podle Jeho přirozenosti. Vlastníme Ho pro své potěšení, ale nežijeme Ho jako svou přirozenost.

Vychováváme své děti podle Boží přirozenosti? Můžeme je vychovávat podle svých dispozic, svého bytí a svého zvyku. Bůh tedy používá prostředí, aby nás dostal do „vězení“. Pak nám připomíná, abychom se modlili, a konečným výsledkem naší modlitby není jen to, že se napravíme, ale že se obnovíme. Když se pak chystáme vychovávat své děti, zvážíme, zda je vychováváme sami v sobě, nebo s Bohem a skrze Boha. Dříve jsme své děti vychovávali sami sebou, prostřednictvím sebe a v sobě. Neměli jsme v sobě Boha jako svůj život a přirozenost, když jsme své děti káznili. Nyní je Bůh v našem ukázňování našich dětí a naše ukázňování se stává lidsko-božským ukázňováním. Kázeň vykonává otec, avšak jeho kázeň je božskou kázní, protože je plná Boha. Je v ní Bůh. Bůh používá vnější prostředí, v němž trpíme, aby nás obnovil.

Konfucius také říkal, že je třeba se den co den obnovovat, ale jeho pojetí obnovy spočívalo pouze ve změně. Jinými slovy, člověk, který se rozčiluje, se musí obnovit tím, že omezí svůj temperament. Bible nás tímto způsobem neučí. Učí nás, abychom se obnovovali podle ničeho ze sebe. Obnovujeme se přidáním Boha do naší bytosti, tím, že se do naší bytosti přidává více božského prvku. Žiji křesťanským životem již více než šedesát let a mohu svědčit o tom, co je skutečný křesťanský život. Skutečný křesťanský život spočívá v tom, že se do nás ráno a večer a den co den přidává Bůh.

Své děti můžeme vychovávat bez Boha, jen podle toho, co se nám líbí nebo nelíbí. Když slyšíme toto společenství, můžeme si myslet, že Bůh nechce, abychom své děti káznili. To je také špatně. Neříkáme, že Bůh nechce, abychom své děti káznili. Potřebujeme vidět, že Bůh chce, abychom své děti káznili spolu s Ním. To je pro nás všechny těžká lekce, kterou se musíme naučit.

Jen málokterý z dnešních křesťanských učitelů by zdůraznil, že křesťanský život není otázkou toho, co děláme nebo neděláme. Problémem dneška je, že lidé dělají všechno bez Boha. Bohu záleží na tom, aby se Jeho vyvolení naučili s Ním spolupracovat tím, že Mu dovolí, aby do nich byl den co den přidáván. Bůh je nám denně přidáván za účelem naší metabolické proměny. Nový Boží prvek do nás přichází, aby nahradil ten starý. Tímto novým prvkem je sám Bůh a starým prvkem jsme my. Je třeba, abychom byli nahrazeni Bohem jako novým prvkem.

To, že jsme nahrazeni božským prvkem, neznamená, že bychom měli být opuštěni. Je správné říci, že náš starý člověk by měl být nahrazen, ale neměli bychom říkat, že náš starý člověk by měl být opuštěn. V listu Galatským 2,19b-20 se píše: „S Kristem jsem ukřižován: Nežiji už já, ale žije ve mně Kristus. Život, který nyní žiji.“ Když čteme první část tohoto verše, můžeme si myslet, že v nás žije Kristus a že jsme byli opuštěni. Pavel říká, že už nežije, ale dále mluví o životě, který nyní žije. Byl jsem ukřižován a už to nejsem já, ale Kristus, ale stále žiji. Staré „já“ je nahrazeno božskou osobou, která vytváří nové „já“. Náš Bůh denně čeká na příležitost, aby do každého z nás přidal sám sebe. Pokud Mu dáme příležitost a otevřenost, přidá se do naší bytosti jako nový prvek, aby nás nejen napravil, ale nahradil, obnovil.

Tento proces obnovy probíhá postupně. Trvá dlouho. Od znovuzrození k oslavení je dlouhý proces. V tomto dlouhém procesu nás Bůh musí posvětit, oddělit od světa. Musí nás proměnit tím, že nás metabolicky obnoví. Tato obnova nás proměňuje z jedné formy, aby nás přivedla do jiné formy. Naše stará forma je forma bez Boha, ale nová forma je s Bohem v nás jako naším životem, jako naší přirozeností, jako naším vzhledem a jako naším vyjádřením. Tato obnova přináší připodobnění obrazu Páně. Pak se ve všem podobáme Bohu a děláme věci podle Boha ve správný čas. To, co potřebujeme, je obnovovat se den co den.

Někdy může Bůh dopustit, aby církev prošla „bouří“. Bůh může dopustit, aby tato „bouře“ nastala, protože chce, abychom byli obnoveni. Tragické je, že zatímco v „bouři“ trpíme, bez obnovy bychom zůstali stejní. Doufám, že o této věci budeme uvažovat. Musíme se modlit: „Pane, nechci zůstat stejný. Nechci letos zůstat stejný jako loni. Chci se obnovovat den co den.“ Božím záměrem je, abychom byli obnovováni den co den. Abychom se mohli obnovovat, potřebujeme, aby se do nás Bůh denně nově přidával. Denně potřebujeme kontaktovat Boha, otevřít se Mu a nechat Ho, aby do nás den co den přicházel jako nový přídavek.

OBNOVUJÍCÍ SCHOPNOST BOŽSKÉHO ŽIVOTA VE VZKŘÍŠENÍ

Neměli bychom si myslet, že Bůh je nečinný. Když je Bůh do nás přidán, nezůstává tam jen tak a nic nedělá. V listu Filipským 2,13 se píše: „Bůh je ten, který ve vás působí i chtění i činění podle své dobré vůle.“ Bůh v nás není tichý a nečinný. Bůh v nás působí. Řecké slovo pro „působí“ v listu Filipským 2,13 odpovídá slovnímu spojení „dodává energii“. Bůh v nás působí, dodává nám energii.

Božský prvek je velmi aktivní. Dodává energii, působí a je organický. Cokoli, co je organické, má v sobě schopnost dodávat energii. V božském životě, z něhož se dnes těšíme, existuje obnovující schopnost. Tato schopnost není pouhou mírou božského života. Když používám slovo „schopnost“, mám na mysli schopnost božského života v jeho přirozenosti. V Boží božské přirozenosti je schopnost, která dodává energii po celý den. Jakmile se božský život s božskou přirozeností dostane do nás, dodává nám energii. Všichni v sobě máme božský prvek, který nám dodává energii, a v tomto božském prvku je obnovující schopnost.

Jako ilustraci můžeme použít mýdlo, protože má schopnost smývat špínu. V povaze mýdla je schopnost smývat špínu. Stejně tak v božském životě, který jsme obdrželi a z něhož se těšíme, je podle jeho povahy obnovující schopnost. Díky Pánu za obnovující schopnost božského života. Obnovující schopnost božského života ve vzkříšení potřebujeme užívat den co den.

Proto se musíme učit umírat sami sobě. Jak umíráme sami sobě? Každé ráno bychom se měli spojit s Pánem. Nejprve musíme vyznat své hříchy. Za druhé musíme odmítnout sami sebe. Odmítnutím sebe sama procházíme Kristovou smrtí a Kristova smrt nás zabíjí. V 2. listu Korintským 4 Pavel mluví o „Ježíšově umírání“ (v. 10). To znamená, že Ježíš nás v pozitivním smyslu vždy zabíjí. V mnoha dnešních lécích je obsažen léčivý prvek a zabíjející prvek, který v nás zabíjí špatné zárodky a bakterie. V Ježíši je zabíjející prvek. On je naším lékem, který nás uzdravuje, oživuje a zabíjí v nás všechny negativní věci. V této dávce je usmrcující síla. Ráno co ráno musíme přicházet k Pánu a užívat Ho jako své antibiotikum. Ježíš je naše každodenní antibiotikum. Když Ho bereme jako svůj lék, těšíme se z Ježíšova zabíjení neboli usmrcování. Toto usmrcení je procesem obnovy. Toto zabíjení navíc přináší vzkříšení. Ježíš nezahrnuje pouze zabíjení, ale také vzkříšení. V Kristově vzkříšení má božský život obnovující schopnost. Když ráno odmítáme sami sebe, abychom do sebe přijali Boha, máme během dne pocit, že v nás probíhá proces usmrcování. Také v božském životě je schopnost, která nás obnovuje ve všech našich činech.

List Filipským 2,13 nám říká, že v nás působí Bůh, a verš 14 nám říká, abychom všechno dělali bez reptání a dohadování. Pokud ráno přijmeme Boží přídavek, má tento přídavek usmrcující sílu. Zabije naše reptání a dohadování. V předchozí kapitole jsem vám řekl, že když jsem byl mladý, slyšel jsem někoho říkat, že církev ve Filipech je nejlepší církev, ale list Filipským 2,14 nám ukazuje, že i církev ve Filipech měla reptání a dohadování. Reptání vychází z našich citů, většinou ze strany sester; dohadování vychází z naší mysli, většinou ze strany bratří. V církvi jsou sestry zvyklé reptat, protože jsou emocionální, a bratři jsou zvyklí se dohadovat, protože jsou logičtí. Jsou to většinou bratři, kdo podle svých úvah zvažují, kdo se mýlí a kdo má pravdu. Žalm 133 nám říká, jak je dobré a příjemné, když bratři žijí spolu v jednotě, ale pokud je církevní život plný reptání a dohadování, jak můžeme žít spolu v pokoji? Reptání a dohadování jsou podle starého stvoření.

V prvních dnech své služby jsem lidem radil, aby dbali na své chování, ale to na ně fungovalo jen dočasně. Na školeních v letech 1953 a 1954 jsem zdůrazňoval třicet aspektů charakteru. Všichni účastníci školení toto společenství přijali a praktikovali ho. Po krátké době se však u nich mnohé z těchto aspektů charakteru vytratily. Mnozí ze školených, včetně spolupracovníků, se vrátili ke svému starému charakteru. Náš charakter je staré stvoření, které je třeba obnovit, aby se stalo novým stvořením.

Božím záměrem je učinit nás cele novými. To není záležitost na jednu noc. V našem životě to trvá dlouho a vyžaduje to, abychom se s Bohem spojili, abychom Boha přijali a aby do nás Bůh byl přidáván po celý den. Vyžaduje to, abychom se modlili, vyznávali své hříchy a odmítali sami sebe, abychom přijali Kristův kříž. Vzít na sebe Kristův kříž znamená zabíjet a toto zabíjení je smrt. Tato smrt přináší vzkříšení a v tomto vzkříšení v nás božský život uskuteční svou obnovující schopnost. Pak budeme metabolicky proměněni. Tento proces obnovy trvá několik let. Bratr Nee jednou řekl, že tato obnova vyžaduje dvacet let.

Proces obnovy by měl probíhat nepřetržitě. V každé chvíli musíme přijímat Boha, aby do nás mohl být přidán, a musíme odmítat sami sebe, abychom přijali Kristovu smrt a mohli spolupracovat s Pánem v nás. Pak se budeme těšit nejen z obnovující schopnosti, ale také z obnovujícího výsledku, kterým je metabolická změna v našem chování, v našem charakteru, v našich dispozicích, a dokonce i v našich zvycích. Nejtěžší věcí, kterou je třeba obnovit, je náš návyk. Když budeme denně zakoušet Boha v Kristu, uvidíme, že Božím záměrem je obnovit nás kousek po kousku, zejména obnovit náš návyk. To je skutečná zkušenost s obnovováním den co den. Za tímto účelem Bůh vyvolává nejrůznější prostředí, která stravují našeho vnějšího člověka, aby se náš vnitřní člověk mohl den co den obnovovat.

Bůh si přeje, abychom byli novým stvořením. Až všechny Pánovy děti projdou procesem obnovy, aby se staly Novým Jeruzalémem, budou ve stavu, kdy budou plně obnoveny. Svaté město se nazývá Nový Jeruzalém, protože v něm není žádný starý prvek starého Božího stvoření. Když procházíme soužením, je třeba, aby v nás den co den probíhala neustálá obnova, aby Bůh mohl naplnit touhu svého srdce.