Lekce Čtrnáctá
Setkávání
(1)
Jelikož církev je shromáždění vyvolané Bohem ze světa, měla by se scházet ustavičně. Setkávání poskytuje Božímu vyvolanému shromáždění zaopatření, upevňování a zdokonalování, aby tak byl uskutečněn cíl Božího povolání tohoto shromáždění.
I. Boží ustanovení pro věřící
„Nezanedbávejme naše společné shromažďování“ (He 10,25).
Toto naše společné shromažďování tu poukazuje na naše křesťanská setkání. Bůh určil způsob, podle něhož má každá živá věc ve vesmíru existovat. Boží ustanovení je právě tím zákonem, jímž určitá živá věc žije. Jestliže je ta živá věc onomu zákonu poslušna, pak přežije a bude požehnána. Bůh se chová stejně vůči nám, kdo jsme uvěřili v Krista. Božím ustanovením pro nás, které se stává naším zákonem existence a požehnání, jsou setkání. Jako je voda pro rybu a vzduch pro ptáky, tak jsou i setkání pro křesťany. Jako ryba musí žít ve vodě a ptáci musí existovat ve vzduchu, tak i křesťané musí zachovávat svou duchovní existenci a žití prostřednictvím setkání.
II. Požadavek duchovního života
„… ovce … bude jedno stádo“ (J 10,16).
Každý druh života má svou vlastní charakteristiku, a obvykle mnoho charakteristik. I duchovní život, který jsme my věřící přijali, má mnoho charakteristik. Např. nenávist vůči hříchu a oddělení od hříchu jsou charakteristikami tohoto života. Touha přibližovat se k Bohu a ochota sloužit Mu jsou rovněž jeho charakteristikami. Jednou z mnoha charakteristik našeho duchovního života je společně se shromažďovat, setkávat. Jan 10,3 a 16 nám ukazují, že od té doby, co jsme byli spaseni, jsme Pánovy ovce. Charakteristikou ovčího života je společně se shromažďovat a nemít zalíbení v izolaci od ostatních ovcí. Proto Bible říká, že jsme nejen Pánovy ovce, nýbrž i mnohem více, Jeho stádo (Sk 20,28; 1Pt 5,2). Abychom byli ovcí, která má podíl na požehnání stáda, musíme se setkávat se stádem. Charakteristika duchovního „ovčího života“ uvnitř nás to od nás vyžaduje.
III. Důležitost setkání věřících
„Neboť kde jsou dva nebo tři shromážděni v mé jméno, tam jsem já uprostřed nich“ (Mt 18,20).
Zde Pán obzvláště zaslíbil, že kdekoli jsou dva nebo tři z nás, kteří Mu náležíme, shromážděni v Jeho jméno, tj. když se setkají v Jeho jménu, On je uprostřed nás. Když se setkáváme v Jeho jménu, zakoušíme Jeho přítomnost zvláštním způsobem. Jeho přítomnost nám bezpochyby přináší osvícení, milost, zaopatření a mnoho dalších požehnání. Jak je to skvostné! Jaké je to požehnání! Takovéto bohaté požehnání můžeme zakoušet pouze prostřednictvím shromažďování.
„A v tu hodinu vstali, vrátili se do Jeruzaléma a nalezli shromážděných těch jedenáct i ty, kteří byli s nimi… a zatímco o tom mluvili, postavil se on [Ježíš] uprostřed nich a řekl jim: Pokoj vám“ (L 24,33-36).
Zde se mluví o dvou učednících, kteří opustili Jeruzalém, aby se vydali do Emauz. Když na své cestě zjistili, že ten, kdo se jim zjevil, byl Pán, zmizel jim. Okamžitě se vrátili do Jeruzaléma, kde měli původně zůstat. Když dorazili na místo, nalezli shromážděné apoštoly i ty, kteří byli s nimi, a Pán se mezi nimi objevil. Oni i apoštolové i ostatní učedníci se všichni těšili z Pánova objevení a zakoušeli požehnání Pánovy přítomnosti, když se vrátil, aby byl uprostřed učedníků poprvé po svém vzkříšení. I tohle ukazuje důležitost shromáždění.
„A když se naplňoval den Letnic, byli všichni spolu na jednom místě… a všichni byli naplněni Duchem Svatým“ (Sk 2,1-4).
Poté, co Pán Ježíš vystoupil na nebesa, seslal Ducha Svatého. Svatý Duch byl na učedníky vylit, když byli shromážděni, a všichni byli Duchem Svatým vnějšně naplněni. Vylití Ducha Svatého o Letnicích se neudálo při učednících, kteří byli sami. Událo se naopak při učednících, kteří byli shromážděni. Každý, kdo se neúčastnil onoho setkání, minul to nevídané požehnání vylité z nebes. To nám znovu ukazuje důležitost setkání.
„A buďme pozorní jedni k druhým, abychom se rozněcovali v lásce a dobrých skutcích, a nezanedbávejme naše společné shromažďování… nýbrž povzbuzujme se, a to tím více, čím více vidíte, že se ten den [Pánova příchodu] přibližuje“ (He 10,24-25).
To, co je tu zmíněno, nám ukazuje, že setkání nás mohou přimět k tomu, že k sobě budeme navzájem pozorní, abychom se rozněcovali v lásce a vybízeli se navzájem k dobrým skutkům. To způsobuje, že máme duchovní společenství se svatými, abychom tak od nich přijali zaopatření života. Neměli bychom tedy zanedbávat setkávání, a to tím více, čím více víme, že se Pán brzy vrátí. Náš křesťanský život není jako život motýla, který si vystačí sám; náš život se podobá ovčímu životu, který vyžaduje, abychom se shromažďovali a žili životem setkávání. V důsledku toho se potřebujeme setkávat a setkání jsou pro nás zásadní.