Kapitola Osmnáctá

NAŠE PRAXE A POSTOJ

Co se týče poznání o církvi, probrali jsme pět lekcí o tom, co je církev, o vyjádření církve, o jednotě církve, o půdě církve a o rozdělení církve. Uviděli jsme, že církev není budova bez života ani organizace z lidského popudu. Církev je naopak shromáždění povolaných, Tělo Kristovo a dům živého Boha. Navzdory tomu, čemu věří většina lidí, vyjádření církve není v nebi ani ve věčnosti. Povaha církve je nepochybně nebeská a věčná, ale její vyjádření je na zemi a dnes. Církev není abstraktní ani nevisí někde ve vzduchu; naopak je praktická, skutečná, konkrétní a pevná. Církve se můžeme dotknout.

Vyjádření církve na zemi je v souladu s principem „jedno město, jedna církev“. Stejně jako je jedna církev ve vesmíru, vyjádření církve v daném místě by také mělo být jedno. Církev je cele záležitost jednoty. Zdroj, vytvoření, povaha, princip, existence, správa, společenství a svědectví církve je jedno. Skrze jednu víru a jeden křest církev přijala jednoho Ducha, jednoho Pána a jednoho Boha, a tak se stala jedním Tělem a má jednu naději. Všechno, co náleží k církvi, je jedno; proto by církev neměla být rozdělená. Mimo půdu místa by církev neměla mít žádnou jinou půdu. Dokud věřící zachovávají půdu místa, církev bude prakticky jednotná a nikdy nebude rozdělená. Těchto několik bodů je jasně zjeveno v Písmu a projevilo se na stavu prvotní církve.

Nicméně církev se zdeformovala. Dnes je církev ve zmatku. Není ve stavu, který byl původně vyjádřen na zemi. Jelikož křesťané nemohou opustit církev, jaký by měl být náš postoj uprostřed tohoto zmatku? Musí nám být jasné, že ubírání se správnou cestou neslouží jen našemu růstu v Pánu a naší službě. Slouží i těm, kteří přijdou po nás. Měli bychom připravit rovnou cestu, po které budou moci kráčet ti, kteří přijdou po nás. Z tohoto důvodu budeme nyní přemýšlet o naší praxi a postoji ve vztahu k církvi.

Musíme porozumět Božímu postoji vůči křesťanství. Světlo a proroctví v Novém zákoně ukazují, jak Bůh vnímá dnešní křesťanství. Na jedné straně je Bůh nesmírně nespokojený s neutěšenou a deformovanou situací. Ať už jsou to roztržky, lidská organizace, směsice se světem nebo poskytování příležitosti Satanovi – to vše je Bohem odsuzováno. Na jedné straně, i když Bůh tyto věci odsuzuje, nemá v úmyslu je zlikvidovat nebo zakázat; Bůh má spíše postoj tolerance. Dnešní zmatek tedy bude nejen pokračovat; dokonce se bude zhoršovat. V křesťanství bude více rozdělení a stejně tak se bude zhoršovat světský stav křesťanství.

Jelikož se jedná o Boží postoj, také my bychom měli tento postoj přijmout za vlastní. Jsme pouze skupina slabých a křehkých; nemáme sílu napravit takové množství omylů. Nicméně můžeme uprostřed takového zmatku milovat Pána, následovat Ho a věrně se ubírat cestou, která se Mu líbí. To by měl být náš základní postoj. Nyní probereme několik bodů ohledně naší praxe, které vyžadují naši pozornost.

NAŠE PRAXE

Opustili jsme všechny ostatní půdy a vrátili jsme se na půdu místa

Co se týče naší praxe, především opouštíme každou nesprávnou půdu. Ať už se jedná o římskokatolickou církev nebo různé protestantské denominace a sekty, nechceme je. Nechceme půdu římského katolicismu ani nechceme půdu žádné protestantské denominace či sekty. Musíme tyto půdy zcela opustit, plně z nich odejít a nemít s nimi nic společného. Jednoduše bychom se měli vrátit na půdu místa.

Půda jednoty byla jasně předložena v 16. lekci. Půda místa je půda jednoty. Církev je rozdělena, protože svatí opustili půdu místa. Kdyby svatí zachovávali půdu místa, jednota církve by byla spontánně uchráněna. Proto ať jdeme kamkoliv, měli bychom jednoduše být křesťany v daném místě. Jestliže je zde skupina bratrů a sester, kteří se setkávají pouze na půdě místa, musíme přijít mezi ně a sloužit Pánu spolu s nimi. Nechceme nějakou sektářskou půdu; jednoduše bychom se měli vrátit k místní půdě jednoty.

Je velmi vážná věc, že ve Starém i Novém zákoně Bůh nikdy nedovolil, aby Jeho lid měl dvě půdy služby, dvě půdy uctívání. Bůh ustanovil, aby Ho synové Izraele uctívali na místě, které si vybral k tomu, aby tam spočinulo Jeho jméno, Jeho příbytek (Dt 12,5-14; 14,22-26; 16,2.11.15-16). Bylo jim řečeno, aby neuctívali Boha „na jakémkoli místě, které si vyhlédnou“ (12,13). Ačkoli se později stali zkaženými a rozdělili se na dvě království – izraelské království na severu a judské království na jihu – místo jejich uctívání Boha zůstalo jedno. Zůstalo v Jeruzalémě. Bůh jim nikdy nedovolil, aby měli oddělené místo, oddělenou půdu k uctívání. Ačkoli Jarobeám se snažil založit středisko uctívání v izraelském království a chtěl, aby lid uctíval u oltáře v Bét-elu, Bůh to nikdy neschválil (1Kr 12,26 – 13,5). Bůh Jarobeámovi dovolil, aby založil jiné království, ale zakázal mu založit jiné středisko uctívání. To Boha uráželo do té nejvyšší míry.

Jestliže aplikujeme tento princip na dnešek, platí, že Bůh může určitou dobu tolerovat jiné dílo, ale nikdy nebude tolerovat založení jiné půdy pro uctívání. Za normálních okolností by nemělo být rozdělené ani dílo. Když člověk káže evangelium ve škole, vychází to z církve, a jeho práce v nemocnici také vychází z církve. Veškeré dílo by mělo být jedno. Může nastat chvíle, kdy bratři nejsou v díle jednotní, protože nejsou v dobrém stavu. Zdá se, že Bůh je ochoten to snášet a dovolovat. Ale Bůh odsuzuje a nemůže tolerovat, když někdo zakládá jiné středisko uctívání, jinou půdu služby.

Bůh Izraelcům dovolil pouze jedno středisko uctívání, aby tím zabránil rozdělení. I když byli navenek rozděleni na dvě království, stále byli ve skutečnosti jedno, pokud se nerozdělilo středisko jejich uctívání. Podobně, není-li rozdělena půda církve, relativně není tak vážné, když jsou vnější aktivity poněkud rozdělené. Přísně vzato, nejsou rozdělené ve skutečnosti. Nechceme však žádnou jinou půdu a nemůžeme stát na žádné jiné půdě. Můžeme stát pouze na půdě církve, což je půda jednoty, půda vyjádření jedné církve v daném místě.

Co se týče půdy, potřebujeme dodat dva vysvětlující body.

Za prvé, nesmíme zůstat na půdě nějaké denominace, na půdě organizovaného křesťanství. V typologii to znamená vyjít z Babylonu. Nikdo, kdo zná Písmo, nemůže popřít, že v Božích očích je římskokatolická církev Babylon, místo zmatku. I když protestantismus se od římského katolicismu oddělil již před mnoha lety, otrava jedem římského katolicismu nebyla dosud plně vyčištěna. Kromě toho se zdá, že protestantismus se stále více přiklání k římskému katolicismu a následuje jej. V Božích očích jsou tedy i protestantské církve Babylonem. Stejně jako byl Babylon proti Jeruzalému, tak jsou katolická církev a protestantské církve proti pravé církvi. Proto nemůžeme setrvat na žádné denominační půdě, na žádné půdě organizovaného křesťanství. Můžeme to přirovnat k tomu, když si ve Starém zákoně synové Izraele vybrali, že vrátí ze svého zajetí a nezůstanou v Babylonu. Musíme vyjít z římského katolicismu stejně jako z protestantismu (Zj 18,4). Neměli bychom setrvávat v organizovaném Babylonu římského katolicismu a protestantismu.

Za druhé, neměli bychom setrvávat na malých, rozptýlených půdách. Dnes mezi křesťany existují malé, rozptýlené půdy. Existují některá rodinná společenství, další společenství jsou ve školách a dále existují různé sbory v různých ulicích a místech. Existují shromáždění, která jsou takzvaně nedenominační, a také existují shromáždění, která jsou nezávislými sbory. Obrazně jsou tyto malé, rozptýlené půdy rozptýlenými místy mezi Babylonem a Jeruzalémem.

Mezi Babylonem a Jeruzalémem ležela značná vzdálenost. Když se Ezdráš s ostatními vracel z Babylonu do Jeruzaléma, dopravní prostředky byly špatné a cesta byla velmi dlouhá (Ezd 7,6-9; 8,21-23.31-32). Tato obtížná cesta vhodně zobrazuje situaci těch, kteří vyšli z organizovaného římského katolicismu a křesťanství, aby se vrátili na půdu dnešní církve. Tento návrat není okamžitý; spíše vyžaduje cestu na značnou vzdálenost.

Možná byli někteří Izraelci, kteří opustili Babylon, ale prodlévali na cestě a do Jeruzaléma nedošli, protože cesta byla dlouhá a obtížná. Jejich praotec Abraham také vyšel z Babylonu a šel do Kenaanu. Abrahamovo vyjití z chaldejského Úru se rovnalo vyjití jeho potomků z Babylonu. Chaldejský Úr je stejné místo jako Babylon a Jeruzalém je v Kenaanu. Abraham nedorazil do Kenaanu okamžité poté, co opustil chaldejský Úr; spíše se zastavil v polovině cesty v Cháranu a později pokračoval do Kenaanu. Během návratu ze zajetí mohl být značný počet Izraelců, kteří prodlévali na některých rozptýlených místech po cestě a do Jeruzaléma se nevrátili. Podle typologie to znázorňuje mnohé svaté, kteří dnes uviděli špatnost denominací a opustili je, nezůstali v organizovaném křesťanství, ale nevrátili se na půdu jednoty, tj. na půdu místa. Jsou to skupiny, které prodlévají „v půli cesty“. Někteří vytvářejí studentská společenství a jiní vytvářejí rodinná společenství. Tvrdí, že jsou nedenominační, že uviděli chybu denominací. Uvědomili si, že Pán odsuzuje denominace, a tak je zavrhli a opustili. Existují také lidé v nezávislých skupinách, kteří odmítají organizaci. To znamená, že nechtějí kaple pro bohoslužby ani nic organizovaného. Z negativního hlediska to je správné, ale z pozitivního hlediska nedorazili na půdu, na které Bůh chce, aby církev stála. Použijeme-li pojmy starozákonního předobrazu, opustili Babylon, ale dosud se nevrátili do Jeruzaléma. To nestačí. Z Pánova milosrdenství bychom měli nejen opustit nesprávnou půdu denominací, ale také bychom se měli vrátit na správnou půdu jednoty. Nejsme na půdě organizovaných denominací ani bychom neměli prodlévat na početných rozptýlených půdách někde uprostřed. To je první bod naší praxe.

Stojíme na půdě místní církve v souladu s principem místní církve a z důvodu povahy místní církve, společně se setkáváme a sloužíme v koordinaci, a tak žijeme správným životem Těla Kristova a vyjadřujeme Kristův život, abychom nesli svědectví církve, a jsme společně budováni, abychom byli Božím příbytkem pro vyjádření Boha samého a pro konání Boží vůle

V této záležitosti naší praxe je zahrnuto dvanáct bodů.

Za prvé, stojíme na půdě místní církve. To je silné prohlášení. Nestojíme na půdě žádného vyznání; stojíme na půdě lokality, na půdě jednoty místní církve.

Za druhé, jsme v souladu s principem místní církve. Princip místní církve spočívá v tom, že církve vykonávají svou správu odděleně podle svého místa, každá z nich je zodpovědná Pánu. Církve nemohou vytvářet federace nebo mít nějaké ústředí.

Za třetí, máme povahu místní církve. Ačkoli církev je vyjádřena místně, je univerzální. I když je tedy správa církve místní a nezávislá, společenství církve je univerzální. Místní církev má společenství se všemi místními shromážděními, která stojí na půdě církve. Povaha místní církve je tedy univerzální a je povahou Těla.

Za čtvrté, společně se setkáváme. Naše společné setkávání je z důvodu povahy společenství církve; proto zdůrazňujeme setkávání. Naše uctívání, služba a dílo se uskutečňují skrze setkávání. Setkání mohou být považována za náš kolektivní pohyb a souhrnné žití.

Za páté, sloužíme v koordinaci. Také zdůrazňujeme koordinovanou službu. Neděláme to, že bychom jen poslouchali kázání a konali nedělní bohoslužby; také se učíme sloužit. V otázce služby neschvalujeme nezávislost a nesouhlasíme s individualismem. Jelikož církev je shromáždění, Tělo, svatí by měli být společně koordinováni a mít koordinovanou službu, službu Těla (Ef 4,12.16).

Za šesté, žijeme správným životem Těla Kristova. Z Pánovy milosti toužíme prožívat správný život Těla Kristova na půdě církve, aby se Tělo Kristovo mohlo projevit jako realita mezi církvemi ve všech místech (Ř 12,4-5; 1K 12,27).

Za sedmé, vyjadřujeme Kristův život. Když prožíváme život Těla Kristova, spontánně se vyjadřuje a vytéká Kristův život. To způsobuje nejen to, že Kristus je vyjádřen, ale i to, že člověk přijímá zaopatření života.

Za osmé, neseme svědectví církve. Úhrnem předchozích sedmi bodů je svědectví církve. Toto svědectví v sobě zahrnuje to, že jsme Kristovými svědky (Sk 1,8). Církev je nádoba, která nese Kristovo svědectví. Všechna naše shromáždění v různých lokalitách jsou nádobami, které nesou Kristovo svědectví. Svědectví, které neseme, není svědectvím nějaké zvláštní pravdy, ale svědectvím Krista, který je ztělesněním pravdy.

Za deváté, jsme společně budováni. Nezdůrazňujeme jen individuální duchovnost, ale ještě více zdůrazňujeme budování církve v životě. Zdůrazňujeme individuální vzdělávání, abychom mohli být společně budování (Ef 2,22; 1Pt 2,5). Věříme, že to, co Bůh dnes potřebuje, není mnoho duchovních jednotlivců, ale vybudovaná církev. Boží potřebu proto můžeme naplnit jedině tehdy, když jsme společně budováni.

Za desáté, jsme Boží příbytek. Bůh touží získat dům na zemi, který bude Jeho příbytkem (1Tm 3,15; Ef 2,22), aby v něm mohl přebývat On a všichni, kdo Mu patří. Jsme společně budováni, abychom se stali Božím příbytkem, aby tak Bůh a Jeho děti mohli mít domov, příbytek na zemi.

Za jedenácté, vyjadřujeme Boha samého. To, že jsme společně budováni, abychom byli Božím příbytkem, nejen poskytuje Bohu místo, kde může přebývat, ale také umožnuje Bohu, aby byl vyjádřen. Naše shromáždění v každém místě by měla vyjadřovat Boha a způsobovat, že lidé pocítí, že Bůh je mezi námi (1K 14,25).

Za dvanácté, konáme Boží vůli. Toužíme, aby nám Bůh dal milost a Jeho vůle se mohla uskutečňovat na všech setkáních v každém místě (Mt 6,10). Nechceme, aby mezi námi měly prostor lidské názory; naší touhou je uskutečňovat Boží vůli (He 13,21).

Věřím, že v těchto dvanácti bodech máme všichni jasno. Tyto body pokrývají půdu, princip, povahu, setkávání, koordinaci, život Těla, vyjádření Kristova života, svědectví církve, budování, Boží příbytek, Boží vyjádření a Boží vůli. Plně zastáváme těchto dvanáct bodů a vyváženě je zdůrazňujeme bez zaujatosti či preferencí. Někteří lidé v křesťanství zdůrazňují otázku vyjadřování Krista a prožívání Kristova života, ale zanedbávají půdu. Jiní zdůrazňují to, že církev má mít život Těla, že údy nejsou nezávislé nebo individualistické, ale zanedbávají princip a povahu církve. Nechceme být takoví. Dvanáct bodů, které jsme předložili, je ucelených. Nezdůrazňujeme pouze půdu, zatímco bychom zanedbávali vyjádření Krista, svědectví církve, Boží vůli a tak dále. Tyto věci bychom neměli a nebudeme zanedbávat. Máme-li půdu, ale nemáme vyjádření Krista nebo praktické svědectví církve, potom již nejsme Božím příbytkem, kde Bůh může být vyjádřen a kde se může uskutečňovat Jeho vůle. Kdyby tomu tak bylo, zastávali bychom jen prázdné, mrtvé litery. Proto musíme mít život Těla, vyjádření Krista a svědectví církve. Také musíme být Božím příbytkem pro Jeho vyjádření a uskutečnění Jeho vůle.

Nicméně pokud máme praktickou a správnou touhu po životě Těla, vyjádření Krista, svědectví církve a Božím příbytku pro Jeho vyjádření a uskutečnění Jeho vůle, potom jsou předchozí body o půdě, principu, povaze, setkávání a koordinaci církve nepostradatelné. Bez těchto předchozích pěti bodů je obtížné mít následujících sedm bodů. Musíme mít správnou půdu, na které se shromažďujeme; musí to být v souladu s principem „jedna církev, jedno město“ s nezávislou, místní správou; musí tu být povaha Těla, univerzální společenství; a musí tu být praxe setkávání a koordinace. Když je splněno těchto pět bodů, můžeme žít životem Těla skrze Ducha Svatého, abychom vyjadřovali Kristův život, nesli úplné svědectví církve, byli Božím příbytkem, vyjadřovali Boha samého a uskutečňovali Jeho vůli. Proto v naší praxi musíme věnovat stejnou pozornost těmto dvanácti bodům. To, co praktikujeme v každém místě, je pouze těchto dvanáct bodů.

Nevytváříme jedinečnou sektu a nezakládáme „naše shromáždění“ na různých místech

Nebudeme vytvářet jedinečnou sektu. Ačkoli se lišíme od druhých, kvůli půdě nebudeme v žádném případě vytvářet jedinečnou sektu a nebudeme zakládat „naše shromáždění“ na různých místech. Spíše se toužíme setkávat a sloužit Pánu v různých místech na půdě jednoty církve, tj. na půdě lokality, spolu se všemi, kteří odmítají rozdělení a zavrhují sektářství.

Tolerujeme různé věroučné pohledy či praktiky, které nepoškozují základní víru

Dnes mají lidé v křesťanství různé pohledy a výklady Písma a zastávají různé praktiky vzhledem k setkáním a správě církve. To vše může být tolerováno, pokud to nepoškozuje základní víru či fundamentální pravdu o spáse. Ačkoli tedy praktikujeme křest ponořením, pokud chce být někdo pokropen, protože v tom cítí pokoj, měli bychom to tolerovat. Zachovávání Pánova Dne je v souladu s pravdou v Bibli, ale pokud se někteří bratři drží zachovávání soboty, neměli bychom se s nimi dohadovat. Pokud tato různá chápání či pohledy nepoškozují základní, fundamentální víru, měli bychom je tolerovat.

Fundamentální víra spásy je jedna víra v listu Efeským 4. Tato jedna víra nemůže být nikdy otřesena, ani k ní nemůže být nic přidáno nebo z ní něco ubráno. Různá chápání a pohledy na takové věci jako je pokrývání hlavy, křest ponořením či pokropením, lámání chleba jednou týdně nebo denně a vzájemné objímání či mytí nohou při setkání s lámáním chleba nepoškozují fundamentální víru spásy. Nemůžeme říct, že nějaká sestra je spasena, pokud má pokrytou hlavu, a není spasena, pokud její hlava pokryta není. Ani nemůžeme říct, že člověk je spasen, když je pokřtěn ponořením, ale není spasen, pokud je pokropen. Tyto záležitosti neovlivňují spásu člověka; proto je můžeme tolerovat.

Bratři a sestry, neměli bychom jen takto mluvit, ale měli bychom mít tento postoj v naší praxi. Jestliže nějaký bratr je ochoten vrátit se na půdu jednoty a setkávat se s námi, ale nedokáže se vzdát soboty a musí lámat chléb s několika bratry v sobotu, náš postoj musí být, že je nejen necháme, aby lámali chléb, ale dokonce budeme lámat chléb s nimi. Někdo se možná zeptá: „Nevznikne tím nepořádek v církvi a nebude to nesprávné?“ Musíme mít na mysli, že správnost je lidská představa. Bůh někdy toleruje věci, které jsou nesprávné podle lidských představ. V Novém zákoně učení apoštolů nevyžaduje, aby církev vymezovala každou záležitost jednoznačně. Například, co se týče zachovávání dnů v listu Římanům 14, apoštol nenařizoval, že určitý den nesmí být nikdy zachováván a jiný den musí být zachováván. Apoštolův postoj byl, že ten, kdo určitý den zachovává, zachovává jej Pánu, a ten, kdo onen den nezachovává, nezachovává jej Pánu. Totéž platí také o jedení. Pavel nenařizoval, co musíme jíst a co bychom neměli jíst. Spíše řekl: „Ten, kdo jí, nechť nezlehčuje toho, kdo nejí, a kdo nejí, nechť nesoudí toho, kdo jí“ (v. 3). To ukazuje, že apoštol měl k těmto věcem všeobecný postoj. Někdo se možná zeptá: „Cožpak to není neuspořádané?“ Musíme být ujištěni o tom, že když se všichni naučíme žít před Pánem, jakékoliv rozdíly, které zpočátku máme, budou postupně eliminovány.

Někteří bratři a sestry skutečně zkreslili náš postoj v těchto věcech. Někdo jednou řekl, že chce s námi lámat chléb, ale jiný bratr mu odpověděl: „Ne, nemůžeš s námi lámat chléb, protože jsi byl pokropen a nebyl jsi pokřtěn ponořením. Církev bude za měsíc konat křty. Až budeš pokřtěn, můžeš přijít a lámat s námi chléb.“ Také jedna hledající sestra s námi chtěla lámat chléb. Když viděla mnoho sester s pokrytými hlavami, zeptala se jedné z nich: „Měla bych mít také pokrytou hlavu, když přijdu lámat chléb?“ Sestra nedbale odpověděla: „Ano, měla bys mít pokrytou hlavu; jinak s námi nemůžeš lámat chléb.“ Když se dějí takové věci, vznikají potíže. Tato zkreslení působí dojmem, že jsme „sekta ponoření“ nebo „sekta pokrývání hlavy“. Zatímco někteří mohou s lámáním chleba čekat, než budou pokřtěni ponořením, jiní mohou namítat: „Nebyl jsem snad pokřtěn? Jestliže nejsem pokřtěn ponořením, znamená to, že nejsem spasen? Pokropení mi stačilo. Proč musím být ponořen?“ Když se dějí takové věci, vznikají potíže. Ačkoli jsme to nikdy nezastávali, ti, kdo takové věci říkali, nás špatně zastupovali.

Nedávno jsem slyšel, že jednou večer v den Páně před čtyřmi nebo pěti lety jeden věřící přišel do sálu církve v Taj-peji, aby se zúčastnil shromáždění s lámáním chleba. Když si bratr uvaděč všiml, že nemá jmenovku, okamžitě jej zastavil a řekl: „Bez jmenovky nemůžeš lámat chléb.“ Onen věřící odpověděl: „Jsem také spasený bratr.“ Bratr uvaděč mu to však nedovolil a nakonec jej požádal, aby odešel. Bratři a sestry, bylo by děsivé, kdyby to pokračovalo, protože bychom se stali přísnou „sektou se jmenovkami“. Když přijímáme bratry, musíme brát v úvahu některé věci, ale když někdo přichází lámat chléb, neměli bychom příliš zasahovat a poškozovat jeho ducha. Můžeme dovolit, aby se účastnil lámání chleba, a pak se ujistit o stavu jeho spásy a postarat se o jeho přijetí. To v sobě může zahrnovat i to, že mu dáme jmenovku.

Doufám tedy, že zodpovědní bratři ve všech církvích budou v těchto věcech opatrnější. Jinak může vzniknout nějaký předpis, který způsobí, že se staneme sektou a tak poškodíme jednotu Božích dětí. Ve skutečnosti s námi mohou lámat chléb k Pánově památce všechny Boží děti, pokud jsou spasené a Pán se jich dotkl, aby tak učinily. Nošení jmenovek je pouze opatření, které usnadňuje společenství a vzájemné poznávání. Jestliže se již navzájem známe, není třeba nosit jmenovky. Naše jmenovky nestřeží Pánův stůl. Na jedné straně bychom neměli lidem dovolovat lámat chléb nedbale. Měli bychom znát ty, kteří s námi přicházejí lámat chléb. Měli bychom s nimi mít společenství a představit je. Na druhé straně jmenovka není kontrolní stanoviště nebo nezbytnost; nošení jmenovky není nějaký požadavek. V těchto věcech se musíme naučit být všeobecní a tolerantní.

Představme si, že nějaká sestra nechce nosit černou pokrývku hlavy, ale místo toho chce nosit bílou pokrývku hlavy. Měli bychom být schopni říci: „Budu nosit bílou pokrývku hlavy s tebou.“ Když nějaký bratr řekne, „Musím být pokropen, ne ponořen,“ měli bychom být schopni říci, „Díky Pánu. Jestli budeš pokropen, stále spolu můžeme lámat chléb.“ Ačkoli se zdá, že tato praxe není ideální, není to nutně problém. Problém spočívá v tom, zda na něčem trváme nebo ne. Jestliže na něčem netrváme, sám Duch Svatý bude působit a postupně přivede bratry a sestry do jednoty. To dokazuje i naše zkušenost. Doufám, že my všichni uvidíme, že tento druh věcí můžeme tolerovat.

Představme si, že někdo je přesvědčen o tom, že při shromáždění s lámáním chleba by se měl používat jeden kalich, zatímco jiný si myslí, že je v pořádku používat mnoho pohárků. Zatímco používání jednoho kalicha je bibličtější, jestliže někdo trvá na používání mnoha pohárků, měli bychom být všeobecní a nepůsobit kvůli tomu rozdělení. Několik míst, která jsem navštívil v zahraničí, všechna používala při shromáždění s lámáním chleba mnoho pohárků. Neztratil jsem pokoj a těšil se z lámání chleba spolu s nimi. Bratři v New Yorku obnovovali lámání chleba a uvažovali o tom, zda používat jeden velký kalich nebo mnoho malých pohárků. Když se mě na to zeptali, řekl jsem: „To je vaše církevní záležitost a měli byste se sami rozhodnout. Jestliže vnímáte, že máte používat jeden velký kalich, používejte ho, ale pokud vnímáte, že máte používat mnoho malých pohárků, tak používejte mnoho malých pohárků. V této věci rozhodněte vy sami.“ Nakonec se rozhodli používat jeden velký kalich.

Tato znázornění ukazují, že v těchto věcech nejsou žádná kritéria. Ačkoli existuje jistý standard, neměli bychom například trvat na tom, že sobota je špatná a den Páně je správný. Takový standard existuje, ale postoj apoštola byl všeobecný a tolerantní. Někdo možná vnímá, že zachovávání soboty není správné, a chce zachovávat den Páně. Díky Pánu, že jej zachovávají Pánu. Nebo možná vnímají, že správná je sobota a zachovávají sobotu. Díky Pánu, že ji zachovávají Pánu. To vše bychom měli snášet a nekritizovat. Podobně, ačkoli křest ponořením je biblický, chce-li být někdo pokropen, může být pokropen. Může být spasen, aniž by byl ponořen, a může být duchovní, aniž by byl ponořen. Všechny tyto věci můžeme tolerovat.

Tato slova nejsou určena jen ostatním, ale mnohem více jsou určena nám. Tyto věci bychom nikdy neměli brát jako naši víru, naše vyznání. Nemáme žádné vyznání a máme jen jednu víru, o které se mluví v listu Efeským 4. Pouze tato jedna víra nemůže být nikdy otřesena. Jeden Bůh, jeden Pán, jeden Duch, jedna víra, jeden křest, jedno Tělo a jedna naděje – těchto sedm věcí je nepostradatelných. To je fundamentální víra. Mimo tyto věci můžeme a nemusíme mít některé další věci a můžeme mluvit tím či oním způsobem. Měli bychom mít milostivé srdce a nehádavého ducha, abychom dovolili Duchu Svatému volně působit mezi námi. Je-li tomu tak, Duch Svatý nás postupně přivede do bodu, kdy budeme jednomyslní a budeme mít praxi v souladu s Pánovým slovem.

Jsme ochotni setkávat se a sloužit Pánu tím, že budeme stát na půdě jednoty se všemi křesťany pravé víry navzdory jejich různým názorům, pokud jsou ochotni nebýt rozděleni a pokud jsou ochotni zrušit jakékoli stávající rozdělení

Ačkoli tento bod je podobný předchozímu, znamená, že se nebojíme toho, když lidé mají názory, ale bojíme se toho, když lidé působí rozdělení. Pokud jsou ochotni nepůsobit rozdělení a pokud jsou ochotni zrušit jakékoli stávající rozdělení, jakýkoli názor či pohled může být přijat. Nepožadujeme, aby se ostatní věřící vzdali svých pohledů, než se s námi budou setkávat, ale požadujeme, aby zrušili svá rozdělení. Můžeme tolerovat cokoliv, ale ne rozdělení. Ať už se jedná o ponoření nebo pokropení, velké kalichy nebo malé pohárky, kvašený chléb nebo nekvašený chléb, pokrývání hlavy nebo nepokrývání hlavy – nic z toho není problém. Takové věci můžeme tolerovat. Existuje však jedna věc, kterou tolerovat nemůžeme; nikdy nemůžeme tolerovat rozdělení, protože jakmile je rozdělení, půda jednoty církve je ztracena.

Přijímáme všechny věřící s různými pohledy kromě těch, kteří splňují podmínky pro vyloučení ze společenství

Přijímáme všechny věřící bez ohledu na jejich pohledy. Pokud jsou spaseni, jsme ochotni je přijmout. Nicméně nemůžeme přijmout žádného věřícího, který splňuje podmínky pro vyloučení ze společenství.

Existují pouze dvě kategorie věřících, kteří splňují podmínky pro vyloučení ze společenství. V první kategorii, o které se mluví v 1. listu Korintským 5,11, jsou hříšní lidí, kteří jsou krajně poskvrnění a kteří urážejí Pánovo jméno, jako jsou smilníci, modláři, utrhači, opilci a lupiči. V druhé kategorii, o které se mluví v 2. listu Janově 7-11, jsou ti, kteří zacházejí za Kristovo učení a mluví hereze, že Kristus není Bůh, že nepřišel v těle, že Jeho smrt nenesla naše hříchy, že Jeho krev nás nemůže vykoupit z našich hříchů a že nevstal z mrtvých. Takové hereze můžeme vidět v dnešním takzvaném modernismu, který rozšiřuje přesvědčení antikristů, kteří jsou nevěřící sektou. Ti, kteří tuto herezi přijímají, tvrdí, že věří v Krista, ale ve skutečnosti Krista odmítají. To je zhoubný hřích. Nemůžeme přijímat nikoho, kdo má spojitost s nějakou z těchto dvou kategorií hříchů, i kdyby se nazýval křesťanem. Jestliže už byl přijat, musí být vyloučen. Kromě těchto přijmeme každého, kdo je spasen, bez ohledu na jeho pohledy či názory.

Toužíme mít společenství se všemi bratry a sestrami v denominacích, ale nejsme ochotni mít jakoukoliv účast
na jejich denominacích a sektách

Jsme ochotni mít společenství se všemi bratry a sestrami v Pánu, bez ohledu na to, v jaké jsou sektě, i kdyby byli v římskokatolické církvi. Jsme ochotni mít s nimi společenství, ale nechceme mít naprosto žádnou účast na denominacích, k nimž patří. Bratři a sestry jako jednotlivci jsou jedna věc, ale denominace a sekty, ve kterých se nacházejí, jsou jiná věc. Musíme mezi tím rozlišovat. Někdy, když opouštíme denominace a sekty, opouštíme i bratry a sestry, kteří jsou v nich. Jindy děláme pravý opak. Zatímco přijímáme bratry a sestry z denominací, přichází spolu s nimi i denominace, k nimž patří. Důvodem je, že jsme nerozlišovali mezi jednotlivci a organizacemi.

Můžeme to přirovnat k tomu, když jíme rybu. Když jíme rybí maso, musíme vyplivnout kosti. Neměli bychom vyplivnout maso jen proto, že nechceme kosti, ani bychom neměli polykat kosti jen proto, že chceme sníst maso. Měli bychom být schopni mezi těmito dvěma věcmi rozlišovat: bratři a sestry patří k nám a chceme je, ale denominace a sekty k nám nepatří a odmítáme je. Nechceme protestantské církve ani římskokatolickou církev. Chceme všechny spasené bratry a sestry v nich. Měli bychom s nimi mít společenství a kontakt.

To, do jaké míry s nimi máme udržovat společenství a kontakt, závisí na tom, jaký tento druh společenství přináší vztah, účinek a důsledky pro denominace a sekty. Jestliže společenství způsobuje, že denominace a sekty jsou budovány, zatímco svědectví místní církve trpí škodu, nemělo by pokračovat. Proto nikdo nemůže předem určit, do jaké míry má kontakt a společenství probíhat. To musíme pečlivě zvažovat před Pánem v Jeho zájmu.

Přijímáme bratry a sestry s různými pohledy, ale nesvěřujeme jim zodpovědnost ve službě

Ačkoli přijímáme bratry a sestry s různými pohledy, nemůžeme jim svěřovat nějakou zodpovědnost ve službě. To zabraňuje problémům ve službě. Přijímání je jedna věc, ale nesení zodpovědnosti ve službě je druhá věc.

Vnímáme, že tím, když nás Pán vzbudil, tak nám svěřil poslání, a my bychom měli být vůči Jeho poslání věrní a zodpovědní. Proto, ačkoli je Pánův stůl otevřený všem Božím dětem a každý věřící na něm může mít účast, nemůžeme být takto otevření vzhledem k zodpovědnosti ve službě. Pouze bratři a sestry, kteří mají stejný pohled, se mohou spojit a společně nést břemeno. Jestliže ti, kteří nemají stejný pohled, nesou zodpovědnost, nebudou z toho mít užitek oni ani my. Měli bychom být schopni rozlišovat. To, že někdo není schopen nést zodpovědnost ve službě, by nemělo bránit tomu, aby byl přijímán, a to, že je někdo přijímán, ještě neznamená, že může nést zodpovědnost ve službě. Tato věc není tak jednoduchá.

Například bychom neměli odmítat bratra, který zdůrazňuje pokropení a chce s námi lámat chléb, ačkoli my praktikujeme ponoření. Přesto bychom jej měli přijímat. Nicméně po jeho přijetí nastanou problémy, pokud jej požádáme, aby se okamžitě ujal zodpovědnosti ve službě. Bude vnášet své nápady a názory a bude se dohadovat s ostatními. Výsledkem bude, že ani on ani ostatní nebudou mít užitek. Proto v těchto věcech musíme uplatňovat moudrost. Není žádný problém v tom, když s tímto bratrem lámeme chléb a máme společenství, ale neměli bychom mu rychle svěřovat zodpovědnost ve službě. To neznamená, že mu zodpovědnost nikdy nesvěříme, ale musí to být pomalu. Musíme najít příležitosti k tomu, abychom s ním měli důkladné společenství. Možná jsou naše pohledy chybné a měli bychom je změnit; nebo jsou jeho pohledy chybné a on se může postupně podvolit. V každém případě musíme mít stejný pohled, abychom mohli nést stejnou zodpovědnost.

Někdo, kdo v tom stále nemá jasno, si může myslet, že jsme příliš úzkoprsí. Jednoduše bych se zeptal: „Může být každý křesťan starším?“ Samozřejmě, že ne. Ačkoli každý spasený člověk je bratrem a může přijít lámat chléb, ne každý sem může přijít a být starším. Důvodem je, že lámání chleba je záležitost spasení, zatímco staršovství v sobě zahrnuje svěření zodpovědnosti, která může být převzata pouze tehdy, když člověk dosáhne určité úrovně duchovního stavu. Zde je další znázornění: Zatímco všichni máme stejnou příležitost sloužit, ne každý může přednášet poselství. Každý může lámat chléb, ale ne každý se může postavit a sloužit Slovem. Důvodem je, že služba Slovem je záležitost poslání, záležitost zodpovědnosti. Není možné, aby osmdesátiletý dědeček, padesátiletý otec a osmileté dítě nesli stejnou zodpovědnost v rodině. Při jídle u stolu mezi těmito třemi není žádný rozdíl. Avšak vzhledem k zodpovědnosti za rodinu, žádná zodpovědnost nemůže být svěřena osmiletému nebo dokonce ani osmnáctiletému. Důvodem je, že nejsou zralí. Když se jim svěří zodpovědnost za rodinu, způsobí to jen problémy. Je naprosto v pořádku nechat děti, aby vykonávaly nějaké každodenní, banální úkoly, ale když v rodině vyvstanou vážné otázky, mohou mít účast pouze otec, matka a starší sourozenci.

Musíme uvidět, že ačkoli Pánův stůl je otevřený, zodpovědnost ve službě je omezená. Není špatné, když bratři s různými pohledy zvou a doprovázejí lidi na evangelizační setkání, ale nemůže jim být svěřena zodpovědnost za církev. Zodpovědnost může být svěřena pouze těm, kteří jsou zkušenější a zralejší. Doufám, že všichni vedoucí v církvích tomu mohou rozumět a že nebudou svěřovat zodpovědnost někomu jenom proto, že byl přijat, a že nebudou odmítat člověka jenom proto, že nemůže nést zodpovědnost. Musíme být schopni rozlišovat mezi tím, když někoho přijímáme a když někomu svěřujeme zodpovědnost.

Povzbuzujeme bratry a sestry, když někam přijdou, aby nejprve hledali shromáždění, které stojí na půdě církve, aby se mohli setkávat a sloužit s tamními svatými; pokud takové shromáždění nenajdou, mají se snažit kázat evangelium, vést lidi ke spasení a vést věřící k tomu, aby poznali církev, a ustanovit s nimi shromáždění na půdě církve

Když někam přijdeme, nejprve bychom měli zjistit, zda tam existuje shromáždění, které stojí na půdě církve v dané lokalitě. Jestliže tam existuje shromáždění na půdě církve, které je svou povahou správné a nepatří k žádné sektě nebo denominaci, musíme se s nimi setkávat a sloužit, bez ohledu na to, zda jsme je předtím znali a měli s nimi společenství. Nesmíme zakládat další shromáždění. Jestliže založíme další shromáždění, které bude mimo ně v dané lokalitě, vytváříme sektu; rozdělujeme církev.

Jestliže takové shromáždění nenajdeme, musíme být věrní a nebát se těžkostí. Na jedné straně bychom neměli mít účast na denominaci, která tam může být, a na druhé straně bychom se měli snažit kázat evangelium a vést lidi k tomu, aby byli spaseni, aby poznali církev a aby měli jasné porozumění půdy a cesty církve, tak aby s nimi mohlo být ustanoveno správné shromáždění na půdě církve.

NÁŠ POSTOJ

Nyní se dostáváme k našemu postoji, který je naším prohlášením.

Nejsme ani římskokatolická církev ani protestantská církev
a neuznáváme ani římskokatolickou církev ani protestantské církve

Stejně jako nepovažujeme za správnou římskokatolickou církev, nepovažujeme za správné ani protestantské církve. Obojí opustilo správnou půdu církve. Proto nechceme být v římskokatolické církvi a nechceme být ani v protestantských církvích. Nejsme ani římskokatolická ani protestantská církev. Stejně jako neuznáváme římskokatolickou církev, neuznáváme ani protestantské církve.

Nejsme takzvané bratrské hnutí, ať už uzavřené nebo otevřené

Bratrské hnutí vzniklo před více než sto lety. Nejsme tzv. Plymouthští bratři. Nejsme ani Uzavření bratři ani Otevření bratři.

Nejsme malé nezávislé skupiny, které opustily katolickou církev nebo protestantské církve, ale nemají pevnou půdu – naše shromáždění stojí na pevné půdě církve

Věříme, že nestačí pouze opustit katolickou církev nebo protestantské církve a přitom se nevrátit na půdu církve. Proto nejsme malé nezávislé skupiny, které nemají pevnou půdu. Naše shromáždění stojí na pevné půdě církve, tj. na půdě lokality.

Nepovažujeme pouze sami sebe za místní církev v daném místě; jsme pouze část místní církve, stojíme na půdě místní církve v každém místě a neseme svědectví církve podle principu místní církve a povahy místní církve

Někteří bratři řekli, že místní církví jsou pouze ti svatí, kteří se setkávají s námi. Takové řeči jsou příliš. Měli bychom jen říct, že věřící, kteří se setkávají s námi, jsou součástí místní církve. Ačkoli vzhledem k půdě, principu a povaze není pochyb o tom, že jsme místní církev, vzhledem k počtu jsme pouze částí místní církve. Například místní církev v Tchaj-peji v podstatě zahrnuje všechny věřící v Tchaj-peji; avšak kvůli rozdělení církve je mnoho věřících rozděleno do denominací. Opustili půdu místní církve a nechali nás, menšinu, abychom stáli na půdě místní církve. Ve skutečnosti jsme tedy pouze část místní církve v Tchaj-peji. Kdyby se všichni věřící vrátili na místní půdu, církev v Tchaj-peji by zahrnovala všechny věřící v místní církvi.

Uznáváme, že ti, kdo jsou spaseni v denominacích a sektách,
včetně katolické církve, jsou našimi bratry a sestrami v Pánu
a Kristovými údy, ačkoli ztratili půdu církve

Dnes jsou spasení lidé v každé sektě a denominaci, včetně katolické církve. Uznáváme, že jsou našimi bratry a sestrami a že jsou údy Těla Kristova, ale ztratili půdu církve a již nestojí na půdě církve. Mohou být přirovnáni k rodinným příslušníkům, kteří odešli z domova na jiná místa.

Na základě zjevení Písma věříme, že římskokatolická církev ani protestantské církve se nezmění ani nezruší, a proto neočekáváme, že se změní, ale doufáme, že lidé z nich odejdou a vrátí se na půdu církve

Když někteří bratři a sestry, kteří milují Pána, vidí, že denominace jsou špatné, snaží se je změnit nebo zrušit. Avšak zjevení Písma odhaluje, že římskokatolická církev ani protestantské církve se nezmění ani nebudou zrušeny. Proto neočekáváme, že se změní, protože takové očekávání se nikdy nesplní. Můžeme jen doufat, že z nich odejdou jednotlivci, kteří se vrátí na půdu církve (Zj 18,4). Například za uplynulých třicet let se v Číně nezměnila ani jedna denominace. Presbyteriánská církev se nezměnila, baptistická církev se nezměnila a metodistická církev se nezměnila; žádná denominace se nikdy nezměnila. Ačkoli některé z nich přiznávají, že se mýlí, zůstávají nezměněné a nebyly zrušeny. Naopak, staly silnějšími a jejich stav se zhoršil. Proto není potřeba, abychom doufali, že se změní. Upřímně řečeno, tyto veškeré naděje jsou jen plané a falešné naděje, které přinesou zklamání. Veškeré snahy změnit denominace jsou marným plýtváním energie. Ve Zjevení se jasně ukazuje, že církev v Thyatirech (2,25), církev v Sardách (3,3) a církev v Laodicei zůstanou až do Pánova návratu. To znamená, že římskokatolická církev, protestantské denominace a sekty a dokonce i vlažné bratrské hnutí zůstanou až do Pánova návratu. Všechny jsou hluboce zakořeněny a neexistuje způsob, jak je změnit. Proto můžeme jen doufat, že někteří, jako Martin Luther, vyjdou z římskokatolické církve a jiní, jako bratři a sestry napříč pokoleními, vyjdou z různých protestantských organizací a vrátí se na půdu jednoty církve.

Věříme, že každá forma jednoty, která zachovává půdu denominací a zdráhá se takovou půdu opustit, není absolutní, nemá žádnou hodnotu a je neužitečná pro svědectví církve; taková jednota rozděluje, zatímco sjednocuje, a sjednocuje, zatímco rozděluje

Denominace a sekty v dnešním křesťanství se zdráhají opustit svou půdu, ale přitom touží být navzájem sjednoceny. Pořádají společná evangelizační setkání a společné sborové zpěvy nebo si vyměňují nápady ohledně jejich práce. Pastor jednoho sboru může kázat ve druhém sboru, a pastor druhého sboru může vést shromáždění v tom prvním. Zdá se, že jsou všichni sjednoceni v Pánu a že nejsou rozděleni, ale ve skutečnosti se jedná o takové „potřásání rukama přes plot“. Jak se zdá, podávají si ruce a komunikují, ale ve skutečnosti je mezi nimi vysoký plot. Každý stojí na své straně plotu, ale jsou spojeni tím, že si přes plot podávají ruce. Jsou ochotni potřást si rukama, ale nejsou ochotni zbořit plot. Tento druh sjednocení, které rozděluje, zatímco sjednocuje, je naprosto neužitečné pro svědectví církve a dokonce je škodlivé. Není to absolutní jednota. Zdá se, že to je jednota, ale ve skutečnosti to jednota není. Na tomto druhu jednoty bychom neměli mít účast a neměli bychom je schvalovat; měli bychom je přísně odsuzovat.

Tento druh jednoty vnáší zmatek a narušuje princip, že máme být „podle svého druhu“, jak je řečeno v Bibli (Gn 1,11-12.21.24-25). Jedná se o nejasnou situaci, stav rozdělení, a přesto sjednocení, a sjednocení, a přesto rozdělení, stav, kdy není černá ani bílá. Měli by prostě být tím, čím jsou – rozdělení, a ne sjednocení. Boží zákon ustanovuje, že všechno má být podle svého druhu. Jestliže jsou rozděleni, měli by být rozděleni; jsou-li sjednoceni, měli by být sjednoceni. Být rozděleni, zatímco usilujeme o jednotu, a propagovat jednotu, zatímco jsme rozděleni, je zmatek. Je to hřích za hříchem. Toužíme-li po jednotě, proč je tu rozdělení? Jednota by měla odsuzovat hřích rozdělení. Jestliže je rozdělení správné, proč je zapotřebí jednota? Touha po sjednocení, která následuje po rozdělení, dokazuje, že rozdělení je špatné. Když je rozdělení špatné, měli bychom se s ním důkladně vypořádat. Oni však nemají touhu se s ním vypořádat důkladně, a přitom se snaží sjednocovat. Můžeme to přirovnat k ženě, které si vezme někoho, koho si vzít neměla, a později si chce vzít toho, kterého si vzít měla; přesto se zdráhá opustit toho prvního. Na jedné straně se zdráhá opustit toho prvního a na druhé straně se chce spojit s tím, kterého si měla vzít. To je hřích za hříchem. Ale taková je situace v dnešním křesťanství. Situace, kdy jsme rozděleni, ale toužíme být sjednoceni, je v Božích očích velkým zmatkem. Neodvažujeme se na tom mít jakoukoli účast.

Věříme, že veškeré dílo mimo církev, které není pro budování místních církví, by nemělo existovat; proto nejsme ochotni mít na něm jakoukoli účast

Ve sféře dnešního křesťanství se koná mnohé dílo mimo církev, které pak nemá za výsledek budování místních církví. Co se týče Božího plán pro církev, vnímáme, že takové dílo je protimluv a škoda; proto si nepřejeme mít na něm jakoukoli účast.

I s takovým postojem vyznáváme, že náš veliký Bůh má svrchovanou autoritu používat si lidi, kteří se od nás liší; On je schopen si použít dokonce i těch, kteří jsou v katolické církvi, jež je odsouzena

Uznáváme, že ačkoli existuje mnohé dílo, které se nekoná v církvi a není pro budování místní církve, existují lidé, kteří přijali určitá požehnání od Boha. Protože v tomto věku milosti je Bůh milostivý a milosrdný, tam, kde je nějaký otvor, nějaká příležitost, poplyne Boží milost, stejně jako voda prosakuje trhlinami. Nemůžeme však taková díla schvalovat pouze kvůli tomuto zaopatření a docházet k závěru, že Bůh má plné zalíbení v takových dílech a pracovnících. V knize Daniel byl Nebúkadnesar pohanský král, který se klaněl modlám. Nemůžeme říci, že Bůh v něm měl zalíbení, ale Bůh si jej použil k vykonání Jeho vůle. Kniha Jób ukazuje, že Bůh si může použít dokonce i svého nepřítele, Satana. Ach, Pán je veliký! Může si použít všechny druhy lidí, dokonce i ty, kteří se Mu příliš nelíbí. Jedna věc tedy je, když jsme použiti Pánem, a druhá věc je, když se líbíme Pánu a jsme od Pána schváleni. Nemůžeme nějaké dílo schvalovat jen proto, že si ho Bůh použil. Nicméně, Pán je veliký, a tak ačkoli tato díla neschvalujeme a nepřejeme si mít na nich účast, neměli bychom do nich zasahovat. Chceme pouze sloužit Pánu v pokoře, s čistým svědomím a podle Jeho světla a zalíbení, abychom nesli svědectví, které nám svěřil.

© 2012 Living Stream Ministry
Pracovní verze českého překladu 18. kapitoly knihy:
Lessons for New Believers
Určeno pouze pro vnitřní potřebu
místních církví v Pánově obnově v České republice
Rozšiřuje Distribuce Proud: www.proudknihy.cz