BÝT OBNOVOVÁNI DEN CO DEN

PŘEDMLUVA

Tato kniha je sestavena z poselství, která bratr Witness Lee pronesl 14. května a 11. června 1989 v církvi v Anaheimu v Kalifornii.

KAPITOLA PRVNÍ

BÝT OBNOVOVÁNI DEN CO DEN

Čtení z Písma: 2K 4,16.10-11; Tt 3,5b; Ef 4,23; 5,26; Mt 26,29; 1K 11,27-31; Mt 18,21-22.35; Ef 4,32; 5,2; Mt 5,23-24

V této kapitole chceme nahlédnout do procesu obnovy, kterým musíme v našem křesťanském životě projít pro Boží záměr. V 2. listu Korintským 4,16 se píše, že náš vnitřní člověk se obnovuje den co den. Bratr Nee nám jednou řekl, že 2. list Korintským můžeme považovat za autobiografii apoštola Pavla. Život popsaný v této epištole je životem plným utrpení, ale když věnujeme více času tomu, abychom pronikli do hloubky této epištoly, můžeme vidět, že ve skutečnosti mluví o obnově. Všechna utrpení, která nám Bůh přidělil, mají jeden jedinečný účel – obnovit nás. Bez ohledu na to, zda jsme dobří nebo špatní, jsme staré stvoření, ale Bůh ve své ekonomii touží ze svého starého stvoření vytvořit něco nového. Bůh strávil krátký čas, aby stvořil staré stvoření. Věci starého stvoření uvedl v život v pěti dnech, šestý den stvořil člověka a sedmý den odpočíval. Toto staré stvoření není Božím cílem. Staré stvoření je spíše materiálem a sférou, díky níž Bůh získává něco nového.

OBNOVENÍ SKRZE ČTYŘI DISPENZACE

Podle celé Bible používá Bůh ve svém starém stvoření čtyři dispenzace, aby vytvořil něco nového. První dispenzací je dispenzace před Zákonem neboli dispenzace otců od Adama po Mojžíšovo vydání Zákona. Druhá dispenzace je dispenzace Zákona od Mojžíšova vydání Zákona do prvního příchodu Pána Ježíše. Třetí dispenzací je dispenzace milosti od prvního příchodu Pána Ježíše do Jeho druhého příchodu. Čtvrtá dispenzace je dispenzace království. Po druhém příchodu Pána Ježíše ustanoví na této zemi Boží vládu, která bude tisíc let praktikovat Boží království v Jeho projevu. V těchto čtyřech dispenzacích, které jsou všechny ve starém stvoření, Bůh pracuje na vytvoření nového stvoření. Po čtvrté dispenzaci nastane nové nebe a nová země s Novým Jeruzalémem jako středem. Nový Jeruzalém je složen ze všech Božích vykoupených, znovuzrozených, proměněných a oslavených lidí. Nový Jeruzalém bude tvořit veškerý vykoupený Boží lid v Božím oslavení. Nový Jeruzalém složený z živého, oslaveného Božího lidu je naprosto nový. Nic starého v něm nebude.

Dnes podstupujeme proces obnovy, abychom se stali Novým Jeruzalémem. Díky Bohu, že se dnes nacházíme ve třetí dispenzaci, dispenzaci milosti. V této dispenzaci se udály některé úžasné věci. Prvním zázrakem, který se v této dispenzaci stal, je, že se sám trojjediný Bůh stal člověkem. Nejenže přišel k člověku, ale přišel k člověku ve svém vtělení. Přišel k člověku tím, že se stal člověkem. To je úžasné! Vtělení trojjediného Boha je mnohonásobně, mnohonásobně větší než stvoření nebes a země. Jedním z největších zázraků v tomto vesmíru bylo Boží vtělení, to, že se Bůh stal člověkem. Sám Bůh, úplný Bůh, vstoupil do lůna lidské panny a zůstal tam devět měsíců. Pak se narodil jako Bohočlověk. Malé dítě v betlémských jeslích, které se jmenovalo Ježíš, nebylo jen člověkem. Byl člověkem i Bohem, byl tedy Bohočlověkem.

Druhým zázrakem v rámci dispenzace milosti je, že sám Bůh, který stvořil nebesa a zemi, žil na zemi jako člověk, a to nejen krátce, ale třicet tři a půl roku. Místo aby žil na slavném místě, žil v opovrhovaném městě v opovrhovaném kraji, v galilejském Nazaretu. Nenarodil se v bohaté rodině, ale v rodině chudé, a vykonával práci tesaře. Můžeme říci, že tento tesař byl Ježíš, ale musíme si uvědomit, že Ježíš byl Bůh. Jaký div, že Bůh žil na zemi třicet tři a půl roku!

Třetím zázrakem je Jeho odchod na kříž, aby zemřel všezahrnující smrtí. Svou smrtí vyřešil všechny problémy ve vesmíru a ukončil celé staré stvoření. Touto všezahrnující smrtí uvolnil svůj božský život.

Čtvrtým zázrakem v rámci dispenzace milosti je Kristovo vzkříšení a nanebevstoupení. Vstal nejen sám, ale také se všemi Božími vyvolenými, včetně vás a mě. Jako člověk vystoupil do třetího nebe. Ze země na měsíc je krátká vzdálenost, ale ze země do třetího nebe je vzdálenost, kterou si lidská mysl nedokáže představit. Při svém nanebevstoupení se vylil jako všezahrnující Duch. Tento Duch byl završením trojjediného Boha. Jako takový Duch se vylil na Bohem vyvolený lid, aby z něj učinil celé své Tělo. Dnes jsme my věřící součástí Těla úžasného Krista. Všechny tyto věci se projevily jako zázraky, ale naše chápání těchto věcí není tak důkladné. Kvůli naší nedostatečné vizi trpíme, aniž bychom viděli nebo pochopili Boží záměr v našem utrpení.

OBNOVENÍ SKRZE UTRPENÍ

Když jsem byl mladý křesťan, myslel jsem si, že nám Bůh požehná a dá nám mnoho dobrého, protože jsme se stali Jeho dětmi. Někteří kazatelé lidem slibují, že pokud uvěří v Ježíše Krista, budou nejen spaseni, ale také obdrží mnoho požehnání. Mohou říkat, že tato požehnání jsou vnější štěstí, pokoj a radost. Mnoho lidí uvěřilo v Ježíše Krista právě z tohoto důvodu. Který člověk nechce pozemská požehnání, aby mohl mít štěstí, pokoj a radost? Mnozí křesťané však mohou dosvědčit, že když uvěřili v Pána Ježíše, neměli ve svém okolí žádný vnější pokoj. Někteří možná dostali příslib, že po víře v Pána Ježíše získají pokoj a radost. Místo toho možná přišli o práci nebo se jim stala autonehoda. Zdá se, že křesťanský život není životem vnějšího požehnání, ale utrpení.

Jsem křesťanem již šedesát čtyři let, od roku 1925. Za dlouhou dobu svého křesťanského života jsem více trpěl, než se těšil z vnějšího pokoje a radosti. Většina z nás může dosvědčit, že v našem křesťanském životě bylo více utrpení než vnějšího pokoje a radosti. Když se pár vezme, je to radostné období, ale mnozí mohou dosvědčit, že ve svém manželském životě více trpí, než si užívají vnějšího pokoje a radosti. Po uzavření sňatku má mnoho lidí později pocit, že si vzali špatného člověka. Důvodem je to, že v manželství trpíme. Mít děti je také radostná záležitost. Naše malé děti jsou pro nás vzácné, ale ti z nás, kdo měli děti a kdo sledovali, jak naše děti rostou do dospělosti, mohou dosvědčit, že nám naše děti přinesly více utrpení než radosti. Můžeme si myslet, že apoštol Pavel byl blažený, protože neměl ženu ani děti. Pavel neměl děti podle těla, ale měl mnoho duchovních dětí. Měl více dětí než my všichni. Druhý list Korintským ukazuje, že Pavlovo utrpení přicházelo především od jeho duchovních dětí.

Když nám bratr Nee řekl, že 2. list Korintským lze považovat za Pavlovu autobiografii, myslel jsem si, že tomu rozumím, ale ve skutečnosti jsem tomu nerozuměl. Postupně jsem začal chápat, co nám bratr Nee řekl. Podle Božího záměru musíme všichni, kdo jsme Jeho vyvoleným lidem, projít utrpením. Není v tom žádná výjimka, protože On chce, abychom byli novým stvořením. Chce, abychom byli přeneseni z říše starého stvoření do říše stvoření nového. Tento přenos je procesem utrpení. Možná si myslíte, že jste při výběru partnera v manželství udělali chybu, ale bez ohledu na to, jak moc jste při výběru partnera postupovali moudře, nakonec byla vaše volba „chybou“. Po vyslechnutí tohoto společenství mohou mít někteří lidé, kteří nejsou v manželství, pocit, že je lepší do manželství nevstupovat, ale to nám přinese více utrpení. Co tedy máme dělat? Musíme být vnitřně šťastní ve svém utrpení. Apoštol Pavel říká, že se radoval ve svých utrpeních (Ko 1,24), protože si uvědomoval, že všechna utrpení jsou procesem, který nás má učinit novými.

Kontext 2. listu Korintským 4,16, kde se píše, že náš vnitřní člověk se den co den obnovuje, nám ukazuje, že tato obnova probíhá skrze utrpení. Pavel nazývá utrpení, kterým prošel, „Ježíšovo umírání“. Ve 4,10-11 Pavel říká: „Stále nosíme na svém těle Ježíšovo umírání, aby byl na našem těle zjeven i Ježíšův život. Neboť my, kteří žijeme, jsme pro Ježíše stále vydáváni na smrt, aby i život Ježíšův byl zjeven na našem smrtelném těle.“ Podle řečtiny je umírání „zabíjení“. Ježíšovo zabíjení znamená, že nás Ježíš zabíjí, usmrcuje, a to neustále. Usmrcení se zde rovná kříži. Ježíšovo usmrcování je působení smrti, působení kříže.

Pán Ježíš řekl svým učedníkům, že pokud Ho chtějí následovat, musí vzít svůj kříž (Mt 16,24). Pokud chceme následovat Pána, musíme vzít svůj kříž a následovat Ho. Bez vzetí svého kříže nemůžeme následovat Pána. Naši mladí lidé se možná těší na slibnou, vzkvétající budoucnost, ale Ježíš takovou budoucnost nikdy neslíbil. Řekl Petrovi, aby vzal svůj kříž a následoval Ho. Později Petrovi řekl: „Amen, amen, pravím tobě, když jsi byl mladší, sám ses opásával a chodil jsi, kam jsi chtěl; ale až zestárneš, vztáhneš své ruce a jiný tě opáše a povede, kam nechceš. Toto řekl, aby mu naznačil, jakou smrtí oslaví Boha. Po těchto slovech mu řekl: Následuj mne.“ (J 21,18-19). Pán zde chtěl Petra připravit na to, aby Ho následoval až na smrt. Utrpení, kterým procházíme, je proces, který nás má přenést z oblasti starého stvoření do nového stvoření.

Pavel, který byl vzorem vítězného, přemáhajícího křesťana, trpěl mnohem více než my (Sk 9,16). V 2. listu Korintským 4,11 říká, že byl stále vydáván na smrt. Každý den byl pod smrtícím křížem. Každý den umíral, aby mohl být každý den obnoven. Proto nám Pavel v 2. listu Korintským 4,16 říká, abychom neztráceli odvahu, nebyli sklíčení a nebyli zklamaní. Je to proto, že „naše nynější lehké soužení nám totiž působí nesmírně veliké břímě věčné slávy“ (v. 17). Utrpení, kterým procházíme, abychom byli obnoveni, se nedá srovnat se slávou našeho nového bytí. Křesťanský život vlastně není životem plným utrpení. Křesťanský život je životem, v němž jsme den ze dne obnovováni. Přesto se tato obnova děje skrze utrpení. Bůh nerad vidí své děti trpět, ale my musíme projít procesem utrpení.

Vždycky sníme o tom, že budeme mít slavný církevní život. Refrén jedné písně v našem zpěvníku začíná takto: „Slavný církevní život“ (Hymny, č. 1221 ang.). Na jedné straně je církev slavná, ale na druhé straně žádná církev není slavná navenek. Žádná z církví, které Pavel založil, nebyla slavná navenek. Všechny měly problémy. Když jsem byl mladý křesťan, slyšel jsem někoho přednášet poselství, ve kterém říkal, že nejlepší církev je církev ve Filipech. Když jsem však studoval list Filipským, viděl jsem, že dvě sestry se navzájem rozcházely (4,2). Také mezi Filipskými docházelo k reptání a dohadování. Proto jim Pavel uložil, aby všechno dělali bez reptání a dohadování (2,14). Čteme-li Pavlovy epištoly pozorně, vidíme, že církve, které založil, nebyly slavné podle našeho očekávání.

Když jsem přišel do Pánovy obnovy, přišel jsem s očekáváním, že všechno bude slavné. Pán mě povolal, abych se vzdal své práce a sloužil Mu na plný úvazek. Pán mě přivedl do centra díla v Šanghaji a začal jsem vidět, že na vedoucího díla, bratra Watchmana Neeho, přichází každý den utrpení za utrpením. Byl velkým „deštníkem“, který přijímal všechna pronásledování a útoky. Někteří svatí, kteří bratra Neeho znali, říkali, že nikdy neměl jediný den klidu. Trpěl celý svůj život.

Situace v církevním životě se někdy může zdát velmi špatná, ale neměli bychom malomyslnět, protože procházíme procesem obnovy. Když procházíme určitými nemocemi, naše fyzické tělo si vůči nim vytváří odolnost, aby nás posílilo. Když procházíme fyzickými nemocemi, učíme se dokonce, jak o sebe lépe pečovat. Před mnoha lety jsem onemocněl žaludečním vředem. Také jsem onemocněl tuberkulózou. Tato nemoc mě přivedla velmi blízko smrti. Díky této nemoci jsem se však stal silným. Když je člověk určitou dobu nemocný a uzdraví se, stane se silným. Proto bychom neměli klesat na mysli. Poté, co církev prošla mnoha utrpeními, bychom si měli být jisti, že církev bude silnější.

Když jsem pracoval v pevninské Číně, bratr Nee byl „deštníkem“, takže se stal terčem nepřátelských útoků. Od té doby, co dílo začalo na ostrově Tchaj-wan a v posledních třiceti letech se rozšířilo na všechny kontinenty, jsem se spontánně stal deštníkem. Od té doby, co jsem se stal deštníkem, všechny šípy nepřítele míří na mě. Musím však dosvědčit, že navzdory všem těmto útokům jsem silnější než kdykoli předtím. Dnes pracuji mnohem více než před dvaceti lety. Přečetl jsem téměř každou knihu, kterou jsme vydali. Po redakční úpravě se ke mně publikace dostávají, abych si je mohl přečíst. Jen jejich přečtení zabere mnoho času, ale často musím pracovat ještě více, aby byly spisy uspokojivé. Kromě toho také pořádám mnoho konferencí a setkání, a to obnáší mnoho cestování. Někteří moji blízcí jsou znepokojeni tím, že tolik pracuji, protože je mi přes osmdesát let, ale všichni si musíme uvědomit, že je nám souzeno trpět, abychom mohli být obnoveni.

Pavel říká Tesaloničanům v 1. listu Tesalonickým 3,3 (B21): „Aby se nikdo z vás nenechal těmito souženími zviklat. Víte přece, že je to náš úděl.“ Poznámka pod čarou č. 2 k tomuto verši v Překladu obnovy říká: „Bůh určil, ustanovil, abychom procházeli souženími. Proto jsou pro nás soužení Božím přiděleným údělem a Bůh nás postavil, umístil do situace soužení.“ Byli jsme určeni k utrpení. Paní Guyonová říkala, že líbala kříže, které k ní přicházely, ale to bych neřekl. Děkuji Bohu za utrpení, ale neřekl bych, že je vítám. Proti utrpení však nebojuji. Důvodem, proč jsem uprostřed utrpení klidný, je to, že si uvědomuji, že skutečným požehnáním není vnější pokoj a radost, ale skutečné obnovení v našem křesťanském životě.

OŽIVENI KAŽDÉ RÁNO, ABYCHOM BYLI DEN CO DEN OBNOVOVÁNI

V Matoušovi 13,43 jsou vítězové přirovnáni ke slunci zářícímu v království jejich Otce. Slunce vychází každé ráno znovu. Máme-li být vítězi, sluncem, musíme také každé ráno vstávat, abychom byli oživeni Pánem. V Příslovích 4,18 se píše: „Stezka spravedlivých je jako záře úsvitu, září víc a víc, až do bílého dne.“ Měli bychom následovat slunce, abychom byli každé ráno oživeni a měli nový začátek. Naše stezka je jako záře úsvitu, která svítí víc a víc až do bílého dne. Líbí se mi Pavlovo vyjádření ve 2. listu Korintským 4,16 – „den co den“. Křesťanský život nemá jen jeden den. Jsme obnovováni den co den. To znamená, že den co den musíme být Pánem oživováni. Včera ráno jsme možná zakusili oživení, ale dnes ráno potřebujeme další a zítra potřebujeme další. Každý rok potřebujeme tři sta šedesát pět oživení, abychom byli den co den obnovováni.

OBNOVOVÁNI PROSTŘEDNICTVÍM KŘÍŽE, DUCHA SVATÉHO, NAŠEHO SMÍŠENÉHO DUCHA A SVATÉHO SLOVA

Bůh má to nejlepší zaopatření, které nám pomáhá přijímat obnovení. Prvním zaopatřením je kříž, Ježíšovo usmrcování. Podle 2. listu Korintským 4 byl Pavel stále pod vlivem zabíjení křížem, Pánovy smrti. Kříž je pro nás tou největší pomocí k uskutečnění obnovení.

Druhým zaopatřením je Duch Svatý. V listu Titovi 3,5 se mluví o „obnově Ducha Svatého“. Ducha Svatého máme v sobě. Jeho hlavním úkolem je nejprve nás znovuzrodit a pak nás každý den obnovovat. Denně dostáváme nový přísun Ducha, který nás metabolicky obnovuje. Děkujeme Pánu, že máme takového obnovujícího Ducha. Třetím zaopatřením, které nám Bůh dal, je náš smíšený duch, náš lidský duch smíšený s božským Duchem. V našem lidském duchu přebývá, působí a obnovuje nás Duch Svatý. V listu Efeským 4,23 se píše, že potřebujeme být obnovováni v duchu své mysli. Náš duch je místem, kde přijímáme obnovu. Náš smíšený duch se šíří do naší mysli, a stává se tak duchem naší mysli. V takovém duchu jsme obnovováni pro svou proměnu.

Mnohokrát, když trpíme, se ptáme: „Proč trpím? Jaký je důvod?“ Mnozí křesťanští učitelé lidem říkají, že když budou pečlivě poslouchat Pána, budou mít méně utrpení, ale zkušenosti mnoha duchovních lidí v dějinách církve byly právě opačné. Zatímco jsme uprostřed utrpení, potřebujeme přijímat obnovu. Jinak pro nás utrpení, kterým procházíme, nic neznamená. V našem nitru se nachází útočiště. Tímto útočištěm je náš duch. Potřebujeme se obrátit od své mysli ke svému duchu. Pak jsme chráněni, ukryti a skryti před jakýmikoli útoky. Právě v našem duchu budeme obnoveni.

Kromě kříže, Ducha Svatého a našeho ducha máme také svaté Slovo. Hlava Těla očišťuje církev, své Tělo, obmytím vodou ve slově (Ef 5,26). Protože jsem Bibli studoval tak dlouho, mohu si vzpomenout na kapitoly, jako je Matouš 1 a list Římanům 8. Když se jen zamyslím nad obsahem těchto kapitol, obmyje mě to. Když přemýšlím o listu Římanům 8,4 – abych chodil podle ducha – jsem obmytý. Všichni potřebujeme denně přijímat obmytí vodou ve slově.

Možná máme pocit, že mnoho věcí, kterými procházíme, není spravedlivých, ale musíme si uvědomit, že kříž spravedlivý není. Když Pilát odsoudil Pána Ježíše k smrti, bylo to spravedlivé? Byl Pán Ježíš odsouzen na kříž spravedlivě? Co bylo spravedlivé z toho, co se stalo Pánu Ježíši? Všechno, co se stalo Pánu Ježíši, bylo nespravedlivé. Neměli bychom říkat: „Tohle není spravedlivé.“ Žádné utrpení není spravedlivé. Pán nám může takto odpovědět: „Ano, utrpení samo o sobě není spravedlivé, ale Mé povolání k utrpení je spravedlivé. Jsem plně v právu, když vás do tohoto nespravedlivého zacházení stavím, abyste mohli přijmout obnovu.“ Někteří z nás mohou být stále vystaveni určitému utrpení. Musíme se naučit obracet se ke svému duchu. Ten je naším útočištěm, naší skrýší, abychom mohli přijmout obnovu. Protože jsme lidé, podle našeho myšlení a našeho uvažování není to, čím procházíme, spravedlivé. Možná ani nejsme schopni unést situaci, v níž se nacházíme, ale když přijdeme ke Slovu, bez ohledu na to, v jaké kapitole nebo verši, slovo nás obmyje. Ve slově je voda, která nás obmyje. „Obmytí“ je synonymem „obnovy“. Díky těmto čtyřem položkám – kříži, Duchu Svatému, našemu smíšenému duchu a svatému Slovu – můžeme přijmout obnovení.

PŘICHÁZET KE STOLU PÁNĚ V NOVOSTI

Rád bych také řekl něco o setkání u stolu Páně. Kdykoli přicházíme k Pánovu stolu, potřebujeme obnovu. Když Pán Ježíš ustanovil stůl, řekl: „Od této chvíle již nebudu pít z tohoto plodu vinné révy až do toho dne, kdy jej budu pít s vámi nový v království svého Otce.“ (Mt 26,29). Pán zde stanovil princip. Nikdy si nevezme starý stůl. Stůl, který prostřel, byl nový a nový bude i stůl, který vezme v království svého Otce. K Pánovu stolu musíme přistupovat novým způsobem, v principu novosti. Jak můžeme ke stolu přistupovat v novosti? Musíme si uvědomit, že cokoli negativního je příčinou a faktorem staroby. Negativní věci způsobují, že jsme staří. Když přicházíme ke stolu Páně, musíme nejprve důkladně vyznat všechny negativní věci a se všemi negativními věcmi se musíme vypořádat. Musíme vyznat a vypořádat se se všemi negativními věcmi mezi námi a Bohem a mezi námi a lidmi. Náš vztah k Bohu i k lidem by měl být správný a pozitivní (Sk 24,16). Pokud tomu tak není, potřebujeme důkladné vyznání a důkladné vypořádání. Další věcí, která nás dělá starými, je neodpuštění druhým. Vždy lidem odpouštějte (Mt 18,21-22.35; Ef 4,32; 5,2) a vždy usilujte o to, aby vám bylo odpuštěno (Mt 5,23-24). Protože jsme lidské bytosti, lidé urážejí nás a my urážíme lidi. Dokud se budeme shromažďovat, budeme se urážet navzájem. Který manžel a manželka se nikdy navzájem neurazili? Protože Bůh dal dva lidi dohromady v manželství a protože jsou si tak blízcí, budou se často urážet. Tyto urážky jsou příčinou staroby. Jaký je způsob, jak se této staroby zbavit? Tou cestou je vzájemné odpuštění. Musíme druhým odpouštět a usilovat o to, aby nám bylo odpuštěno. Jedním z „přísloví“ bratra Neeho pro zdravý manželský život bylo, že manžel i manželka se musí naučit říkat: „Je mi to líto. Odpusť mi.“ Pokud se to v manželském životě nenaučíme říkat jeden druhému, dostaneme se do problémů. Musíme se naučit říkat svému manželskému partnerovi: „Je mi to líto. Odpusť mi.“ Musíme se modlit, aby se společenství v této kapitole stalo naší každodenní zkušeností, abychom mohli den co den více vstupovat do skutečnosti obnovy.