Autobiografie člověka v duchu (# 9)

Kapitola Devátá

PAVLŮV DUCH

Čtení z Písma: 2K 6,11-13; 7,2-4.12-16; 10,1-2.7-12; 11,1.5-31; 12,1.11-19

Pokud si výše uvedené verše přečteme pozorně znovu a znovu, uvidíme, jakého ducha měl tento člověk, apoštol Pavel. Pavel napsal v Novém zákoně čtrnáct listů, ale v žádném z nich se neprojevuje Pavlův duch tolik, jako v 2. listu Korintským. Jak jsme již uvedli, 2. list Korintským lze považovat za autobiografii apoštola Pavla. V této kapitole chci ukázat, jakého ducha měl apoštol Pavel, když sloužil církvi. Nemám na mysli Pavlovy postoje, způsob myšlení, znalosti nebo pocity, ale jeho ducha. Náš duch je nejhlubší částí naší bytosti. Lze ho také považovat za pravou, skutečnou část naší bytosti. Opravdový člověk je člověk v duchu. Můžeme být k druhým laskaví, ale naše laskavost je falešná, protože jsme laskaví v duši, nikoli v duchu. Někdy milujeme druhé, ale naše láska je falešná, protože milujeme lidi v duši, nikoli v duchu. Když děláme věci v duchu, jsme skuteční a opravdoví, protože naše skutečná osoba, naše skutečná bytost je v duchu. Někdy s lidmi nemluvíme v duchu, ale v duši. V takovém případě se jen snažíme říci něco vhodného a naše rozhovory jsou světské. Když však s druhými mluvíme v duchu, jsme skuteční a opravdoví. V této kapitole se podíváme na devět aspektů Pavlova úžasného ducha. Nebudeme mluvit o Duchu Svatém, ale Pavlově lidském duchu (Sk 17,16; 19,21; Ř 1,9; 2K 2,13).

OTEVŘENÝ DUCH

Jak naznačují verše uvedené ve čtení z Písma, prvním charakteristickým rysem, první ctností ducha jejich pisatele je otevřenost. Pavel měl otevřeného ducha. Není snadné mít otevřeného ducha. Naopak, je pro nás celkem snadné svého ducha uzavřít, uzamknout se do sebe. Je možné, že většinu času jsme v duchu uzavření. Čím více jsme padlí, tím více jsme v duchu uzavření; čím více prožíváme vysvobození, spásu, tím více jsme v duchu otevření. Pro církevní život potřebujeme otevřeného ducha.

Možná otevíráte svou mysl, své city a dokonce i celé své srdce, ale stále nechcete otevřít druhým svého ducha. Když otevřete svého ducha, jste plně a zcela otevření druhým. V dnešní společnosti se sotva najde člověk, který by byl otevřený druhému. Lidé jsou k sobě otevření nanejvýš v duši, ale ne v duchu. Totéž může platit i pro křesťany. Pro budování církve, pro církevní život je třeba, abychom byli v duchu otevření jeden druhému. Musím se vám otevřít v duchu, ale k tomu je zapotřebí Pánova milost a dílo kříže. Náš přirozený člověk musí být zlomen, pak budeme v duchu otevřeni jeden druhému.

Jste ve svém duchu skutečně otevřeni vůči svým bratřím a otevíráte se jim z hloubi svého ducha? Není to snadné, ale tuto otevřenost ducha vůči druhým potřebujeme. Pro apoštola Pavla nebylo snadné být v duchu otevřený vůči korintským věřícím. Když vás skupina lidí vřele přijímá, je pro vás snadné být k nim v duchu otevření. Pokud vás však druzí kritizují, odporují vám a opovrhují vámi, uzavřete se jako „šnek“. Celou svou bytostí se stáhnete do „tvrdé ulity“ a schováte se v ní. Pokud vás někdo kritizuje, zůstanete ve své ulitě. Pokud vás lidé srdečně vítají, vyjdete jim vstříc. Ulitou, do které se schováme, když námi někdo opovrhuje a kritizuje nás, je ulita našeho já. Když se do této ulity stáhneme, nikdo se nás nemůže dotknout. Pokud jsou všichni členové místní církve „šneci“, může úspěšně probíhat budování církve? Kvůli Pánu a budování církve musíme být k sobě navzájem otevření. Musíme se otevřít ostatním členům. Nikdy jsem neviděl dva šneky, kteří by pracovali společně. Každý šnek je individualista. Je třeba, aby božské lámání rozbilo ulitu našeho já a náš duch se otevřel.

UPŘÍMNÝ DUCH

Verše uvedené ve čtení z Písma také ukazují, že Pavel byl člověk s upřímným duchem. Dnes je v církvi těžké najít skutečně upřímné bratry. Znám několik takzvaných duchovních lidí, kteří mě chválili do očí, ale jak jsem později zjistil, za mými zády o mně mluvili velmi špatně. Tito lidé nebyli upřímní. V církevním životě se neměli nechat ovládnout hněvem, ale měli bychom k sobě být navzájem upřímní. V církevním životě nesmíme být diplomatičtí – musíme vždy říci bratrovi vše do očí. Nesmíme o člověku říkat nic za jeho zády (Ř 1,30; Ga 5,15). Apoštol Pavel byl upřímný člověk s upřímným duchem a my musíme být stejní. Někdy jsme k lidem upřímní a oni si myslí, že se na ně zlobíme. V dnešní americké společnosti se lidé naučili chovat jako diplomaté. Dokonce i někteří křesťanští duchovní a učitelé se stali diplomaty. Mohou člověka chválit do očí, ale za zády o něm říkat něco jiného. To je něco ďábelského. V církevním životě bychom se neměli na druhé zlobit. Hněvem pro Pána nic nedosáhneme, ale musíme být upřímní.

Pokud vidíte, že se v něčem mýlím, musíte mi to říci upřímně, v lásce a ve správném duchu. Někdy dokonce jeden bratr přijde za druhým a zeptá se ho, zda se v určité otázce mýlil. Pokud druhý bratr tvrdí, že je vše v pořádku, a pak ho začne za jeho zády pomlouvat, je jako „had s rozeklaným jazykem“. Nesmíte za zády člověka říkat to, co mu nedokážete povědět do očí. Pokud vám váš duch nedovolí něco říci, neměli byste to říkat. Pokud něco řeknete, musíte to říci upřímně a otevřeně. Pavel byl velmi upřímný, Korinťanům dokonce řekl: „Ztratil jsem rozum! K tomu jste mne přinutili vy. Já mám být od vás doporučován“ (2K 12,11). Musíme se zbavit všech prvků lstivého hada v nás. V místním vyjádření církve, Těla Kristova, musíme být velmi věrní a upřímní. Pokud se mýlím, řekněte mi s láskou, že se mýlím. Jinak neříkejte nic.

ČISTÝ DUCH

Apoštol Pavel byl také člověk, který měl čistého ducha. Pokud nikdy nic neřeknete, lidé si mohou myslet, že jste čistí. Jakmile však začnete mluvit, projeví se buď vaše čistota, nebo její nedostatek. V 2. listu Korintským se apoštol Pavel otevřel a řekl mnoho věcí, přesto na nás dělá dojem, jak čistý byl jeho duch. Možná jsme si již uvědomili, že musíme být upřímní, ale pokud chceme být upřímní, musíme být čistí. Upřímný duch musí být zároveň duchem čistým. Pokud nejste čistí, vaše upřímnost mi uškodí. Pokud se chystám říci svému bratrovi, že se v některých věcech mýlí, musím se sám přesvědčit, zda je můj duch čistý. Pokud není čistý, neměl bych být upřímný a ani nemohu být upřímný. Musím být upřímný a zároveň mít čistý motiv. Když s bratrem mluvíte v čistém duchu, přinese to budování. V opačném případě, pokud budete upřímní bez čistoty, uškodíte svatým a zničíte je. V církevním životě potřebujeme upřímného a čistého ducha.

ODVÁŽNÝ DUCH

Pavel měl také odvážného ducha. Pavel se nebál jako kuře. Naopak, byl jako tygr. Řekl Korinťanům: „Řekl jsem už, když jsem byl u vás podruhé, a když jsem nyní vzdálen, znovu předem říkám těm, kteří zůstali v hříchu, i všem ostatním: až zase přijdu, nebudu nikoho šetřit“ (13,2). Takový je pravý Kristův služebník. Potřebujeme mít odvážného ducha, nikoli ducha bázlivého. Proto Pavel řekl Timoteovi, že „Bůh nám nedal ducha bázlivosti“ (2Tm 1,7).

POKORNÝ DUCH

Pavlův duch byl odvážný, a přitom pokorný. Pokud je váš duch odvážný, ale ne pokorný, je to nebezpečné. Svou odvahou můžete zabít všechny bratry. Odvaha musí být vyvážena pokorou. Na jedné straně musíte být odvážní, na druhé straně musíte být pokorní. Jsme buď velmi odvážní, nebo velmi pokorní. Jsme-li odvážní, nevíme, co je pokora, a jsme-li pokorní, nevíme, co je odvaha. Jsme jako neobrácený chléb, o kterém se píše v Ozeášovi 7,8. Tyto vlastnosti pokory a odvahy v našem duchu jsou pro církevní život nezbytné.

Někdy jsou sestry prozíravější než bratři a lépe rozpoznají, když je něco špatně. Mají schopnost vidět, co je špatné a nevhodné, ale často jim chybí odvaha. Vidí něco špatného, ale neodváží se o tom říct bratrům. Omlouvají se tím, že jsou slabší nádoby (1Pt 3,7). Být pokornými je dobré, ale někdy musí sestry projevit odvážného ducha. Znám jednu sestru spolupracovnici, která viděla určité chyby, které bratři neviděli, a tak za námi odvážně přišla a se slzami v očích řekla: „Bratři, musím se s vámi sdílet, protože se v určité věci mýlíme. Ačkoli jsem sestra pod přikrytím, musím vám to říci.“ Její sdělení se pro nás často stalo vysvobozením, které poslal Pán. Z toho vidíme, že potřebujeme odvážného ducha s pokorou a pokorného ducha s odvahou.

MILUJÍCÍ DUCH

Pavel pronášel odvážná slova, ale zároveň byla naplněna milujícím duchem. Pavlův duch byl duchem lásky, duchem, který se vždy rozpínal v lásce k druhým, k péči o druhé. Nechci tím říci, že potřebujeme lásku, která vyvěrá z našich citů, ale potřebujeme milujícího ducha, ducha v nás, který vždy miluje druhé. Proč bych k vám měl být v duchu upřímný? Protože můj duch je plný lásky k vám. To, co člověk říká svými slovy, se může velmi lišit od jeho ducha. Někdo říká, že vás miluje, ale rozlišením jeho ducha poznáte, že vás ve skutečnosti nemiluje. A naopak, někdo říká, že vás nemá rád, ale vy si uvědomíte, že vás v duchu miluje. Matky často svým dětem říkají, že je nemají rády, a zlobí se na ně, ale děti vědí, že je matka miluje. Člověk může mluvit o lásce, ale v jeho duchu láska není. Musíme se naučit poznávat ducha. Ať už vás chválím, nebo kárám, musíte rozlišovat mého ducha, nejen má slova. K budování církevního života potřebujeme milujícího ducha.

NĚŽNÝ DUCH

Dalším charakteristickým rysem Pavlova ducha je, že jeho duch byl něžný. Můžeme říkat odvážná slova, a přesto mluvit s něžným duchem. Abychom se stali lidmi s něžným duchem, jako byl apoštol Pavel, musíme se podrobit dílu kříže.

DUCH, KTERÝ NEHLEDÁ NIC PRO SEBE

Pavlův duch nebyl sobecký. Druhý list Korintským nám ukazuje, že měl ducha, který nikdy nehledal nic pro sebe. Měl ducha, který se plně, zcela a důkladně zbavil svého já. Jeho duch hledal jen to, co mohlo sloužit dobru církve a Kristovým zájmům. Takový duch je v dnešním církevním životě velmi potřebný. To, zda bude církev v našem místě náležitě budována, závisí na tom, zda budeme lidmi s duchem, který má všechny tyto vlastnosti. Pokud budeme Pána prosit, aby nám ve své milosti pomohl mít stejného ducha, jakého měl apoštol Pavel, jistě to přispěje k budování církevního života. Potřebujeme ducha, který nehledá nic pro sebe.

DUCH, KTERÝ JE PŘIPRAVEN KOORDINOVAT S OSTATNÍMI

Posledním charakteristickým rysem Pavlova ducha je, že jeho duch byl vždy připraven koordinovat s ostatními. Náš duch může být něžný, čistý a milující, ale přesto není připraven spolupracovat a koordinovat s ostatními svatými. Verše uvedené ve čtení z Písma ukazují, že Pavlův duch byl vždy připraven koordinovat s jeho spolupracovníky, s místními církvemi, a dokonce i s těmi věřícími, kteří se k němu nechovali dobře. Byl vždy připraven koordinovat a snažil se být jedno se svatými, místními církvemi a spolupracovníky. V duchu byl připraven s každým koordinovat.

V této kapitole jsme poznali devět aspektů ducha tohoto člověka: jeho duch byl otevřený, upřímný, čistý, odvážný, pokorný, milující, něžný, nehledal nic pro sebe a byl připraven koordinovat. Bude pro nás užitečné, když si modlitebně přečteme všechny verše uvedené ve čtení z Písma s ohledem na těchto devět aspektů. Čím více budeme tyto verše modlitebně číst, tím více uvidíme, že těchto devět aspektů je velmi důležitých. Právě tyto vlastnosti odlišují ducha člověka, který žije ve velesvatyni. Takového ducha potřebujeme k budování Pánova Těla. Pokud nemáme takového vyváženého a upraveného ducha, nebudeme moci uskutečňovat církevní život, i když známe mnoho nauk a máme rozsáhlé vědomosti. Abychom mohli uskutečňovat církevní život, potřebujeme takového vyváženého a upraveného ducha. Kéž všichni vzhlížíme k Pánu, abychom takového ducha měli.