Kapitola Osmá

TI, KDO MILUJÍ CÍRKEV A OKOUŠEJÍ KRISTA

Čtení z Písma: 2K 1,1; 11,28-29; 12,11-19.7-10

Dosud jsme viděli osm aspektů lidí, kteří žijí a chodí v duchu v Pánově přítomnosti: zajatci, dopisy, zrcadla, nádoby, vyslanci, spolupracovníci, chrám a panna. V této kapitole se chceme podívat na poslední dva aspekty takových lidí: ti, kdo milují církev, a ti, kdo okoušejí Krista.

TI, KDO MILUJÍ CÍRKEV

Jsme-li skutečně zajati Pánem, jsme-li pod Jeho psaním v duchu, jsme-li nezakrytými zrcadly, která Ho neustále odrážejí, jsme-li rozbitými nádobami, které Ho vyjadřují, myslíme-li to s Ním vážně, abychom Ho zastupovali na zemi jako Jeho vyslanci, jsme-li s Ním svázáni v jeden celek, abychom byli Jeho spolupracovníky, jsme-li chrámem pro Jeho odpočinek a pannou pro Jeho uspokojení, pak jistě budeme lidmi, kteří milují církev, protože Tělo Kristovo, církev, je právě tím, po čem Kristus touží. Nic není v Pánových očích tak vzácné a nic se nedotýká Jeho citů tolik jako církev. V listu Efeským 5 se píše, že Kristus miloval církev natolik, že za ni vydal sám sebe (v. 25). Někteří křesťané říkají, že bychom si církve neměli tolik považovat. Domnívají se, že bychom si měli dávat pozor, abychom na církev nemysleli víc než na Krista a abychom si z církve neudělali modlu. Pokud však víme, co je církev, a pokud milujeme Pána a uvědomujeme si, co je touhou Jeho srdce, pak budeme církev milovat stále více a více, budeme ji milovat více než kdy jindy. Pán si dnes nepřeje nic jiného než církev. Přeje si, aby Ho dnešní církev, Jeho Tělo, vyjadřovala na zemi mezi lidmi. Církev není něco v budoucnosti ani něco, co existuje pouze v nebesích. V budoucnosti a v nebesích nebudeme muset překonávat žádné problémy. Ale dnes zde na zemi musíme překonat všechny problémy, abychom si uvědomili, jaký je církevní život, skrze který můžeme naplnit touhu Pánova srdce. Druhý list Korintským ukazuje, že srdce apoštola Pavla bylo zcela oddáno církvi a zaměřeno na církev. Církev mu byla tak drahá, protože si uvědomoval, co je touhou Pánova srdce.

Druhý list Korintským nebyl adresován jednotlivým svatým, ale Boží církvi (1,1). Nebyl adresován církvi v nebesích, ale místní církvi v Korintu. Ve verši 1,1 Pavel píše: „Církvi Boží, jež je v Korintu, se všemi svatými, kteří jsou v celé Achaji.“ Pavel použil výraz „se všemi svatými“, nikoli „a všem svatým“. Musíme vidět rozdíl mezi těmito dvěma výrazy. Použití spojky „a“ znamená, že církev a svatí jsou dvě samostatné entity, ale použití „s“ znamená, že církev zahrnuje i svaté. Svatí patří k církvi. Pokud nejsme jedno s církví, nejsme způsobilí k přijetí tohoto listu. Abychom mohli tuto knihu přijmout, musíme být v pozici, kdy jsme s církví. Druhý list Korintským nebyl napsán žádnému jednotlivci. Viděli jsme, že chrám je souhrnným chrámem a že Pavel zasnoubil věřící jako jednu souhrnnou pannu Kristu. Pokud nejsme s církví, pak nám naše postavení brání přijmout to, co je napsáno v 2. listu Korintským, protože celá tato kniha je napsána církvi se svatými. Dopis může být adresován škole se studenty, nikoliv škole a studentům jednotlivě. Pokud studenti nejsou ve škole, jejich situace jim brání v obdržení tohoto dopisu.

Pavlův dopis byl adresován církvi v konkrétním městě na zemi, nikoliv církvi v nebesích. Můžete tvrdit, že jste v církvi, ale ve které církvi jste: v abstraktní, nespatřené a neviditelné církvi v nebesích, nebo v konkrétní, viditelné a praktické místní církvi, která je dnes na zemi tam, kde žijete? Mnoho lidí, kteří mluví o církvi, je bez církve. Mluví o nádherném domově, který budou mít v budoucnosti v nebi, ale dnes jsou bez domova. Všechny listy, které napsali apoštolové, se zabývaly konkrétními místními církvemi na zemi. Dnes všichni potřebujeme být v místní církvi, kde můžeme praktikovat správný křesťanský život.

Apoštol Pavel byl vzorem člověka, který miluje církev. Církev v Korintu o Pavlovi za jeho zády mluvila špatně. Říkali, že je obelstil pro zisk a že od sebe odvrací podezření tím, že posílá Tita, aby vybral peníze ze sbírky na chudé svaté (12,16). Kdyby bratři ve vaší lokalitě říkali, že jste chytráci a že jste je obelstili, chtěli byste to místo opustit. Kdybyste však odešli, znamenalo by to, že nejste člověk, který církev skutečně miluje. Přestože Korinťané pomlouvali, stále je miloval. Ve verši 12,15 řekl: „Já velmi rád vynaložím všechno, ano sám sebe vydám pro vaše duše. Když vás více miluji, mám být za to méně milován?“ Pavlova slova „vynaložím všechno“ znamenala, že vynaloží to, co má, tedy svůj majetek. Jeho slova „sám sebe vydám“ znamenala, že vydá to, čím je, tedy svou bytost. Pavel byl velmi poctivý, čistý a upřímný, ale církev, které sloužil, o něm tvrdila, že je chytrák. To jej zarmoutilo, ale neurazil se. Stále církev miloval.

Skutečná, správná matka se může nad svými dětmi trápit, ale neurazí se kvůli nim a neopustí je, protože je miluje. Chceme-li následovat Pavla, který je vzorem věřících (1Tm 1,16), musíme milovat církev bez ohledu na to, jak s námi církev zachází. Pokud se k vám církev ve vaší lokalitě chová špatně, snadno se můžete rozhodnout, že se z ní odejdete. Někteří svatí nechodí na církevní shromáždění, protože jim někdo z bratrů ublížil. To svědčí o tom, že nikdy neuviděli, co je církev, Tělo Kristovo. Nikdy neuviděli, co je místní vyjádření Těla. Když to uvidíte, nebudete se pohoršovat kvůli tomu, jak se s vámi církev jedná. Stále budete církev milovat. Jsou chvíle, kdy čím více církev milujete, tím méně vám to církev vrací. Pokud v takové situaci máte pocit, že „ztratíte tvář“, když budete chodit na shromáždění a nadále se s církví ve vaší lokalitě, ukazuje to, že nemilujete církev, ale rádi si chcete „zachovat tvář“. Kdybyste církev milovali, nesnažili byste se „zachovat si tvář“. Pokud máte vizi místního vyjádření Těla Kristova na zemi tam, kde se nacházíte, nikdy se nad církví nepohoršíte.

V roce 1942 proti bratrovi Watchmanu Neemu povstala téměř celá církev, ve které působil. Někteří bratři přišli za bratrem Neem a navrhli mu, aby se začali scházet jinde, protože se k němu svatí chovali tak špatně. Bratr Nee těmto bratrům odpověděl, že pokud se k němu církev chová dobře, je to církev, ale pokud se k němu církev nechová dobře, pak je to stále církev. Řekl bratrům, aby chodili na církevní shromáždění a pokračovali s církví bez ohledu na to, jak se k němu chová. Mohu před Pánem dosvědčit, že bratr Nee po celou tu dobu nepřestal milovat církev. Dělal mnoho věcí tajně, aby pomohl církvi, která byla tolik proti němu. Chvála Pánu, že o šest let později, v roce 1948, se k němu celá církev obrátila. Pokud církev milujete, budete ji milovat bez ohledu na to, jak se k vám chová; budete ji milovat prostě proto, že je vyjádřením Těla Kristova.

Apoštol Pavel řekl, že velmi rád vynaloží vše, co má a čím je. Tak moc miloval církev. Pokud nemilujeme církev tak, jak ji miloval apoštol Pavel, pak v podstatě nejsme oprávněni o církvi mluvit. Chceme-li praktikovat církevní život a myslíme-li to s Pánem vážně, musíme církev milovat vším, co máme, a vším, co jsme. Vše, co máme, a vše, co jsme, musíme vynaložit na církev a pro církev. Kéž je k nám Pán milostivý a milosrdný. Pokud to s Pánem myslíme vážně a praktikujeme místní vyjádření Jeho Těla, nemůže nám to být lhostejné. Musíme být schopni říci Pánu, že milujeme Jeho Tělo více než sebe. Jsme-li takoví lidé, máme právo mluvit o církvi. Nepotřebujeme teoretické učení o církvi; potřebujeme praktický život církve.

Jeden můj známý bratr, který poznal místní vyjádření Těla Kristova, začal veškerý svůj čas věnovat církevnímu životu a na práci si nechával jen minimum času, aby uživil sebe a svou rodinu. Tento bratr a jeho žena milovali církev celým srdcem. Byli ochotni pro církev vynaložit všechno a vydat sami sebe. Nepotřebujeme vést prázdné řeči o církevním životě, ale musíme se zapojit do praktického církevního života. Myslíme to s praktickým církevní životem na zemi dnes opravdu vážně, nebo jen mluvíme o nějakém úžasném učení o církvi, aniž bychom ho uváděli do praxe? Pokud to s Pánem myslíme vážně, musíme církev milovat do poslední kapky své krve. Pavel byl ochoten pro církev v Korintu všechno vynaložit a vydat sám sebe bez ohledu na to, že čím více je miloval, tím méně oni milovali jeho. Tento bratr byl vzorem člověka, který miluje církev.

V 2. listu Korintským 11,28 (B21) Pavel říká: „Kromě toho všeho na mě denně doléhá ještě starost o všechny církve.“ Pavel miloval všechny církve v různých městech. Měl opravdový zájem a upřímnou starost o všechny církve. Chceme-li, aby se 2. list Korintským stal naší zkušeností, musíme být s církví jedno a bezpodmínečně ji milovat.

TI, KDO OKOUŠEJÍ KRISTA

Desátým aspektem člověka, který žije v duchu, je to, že okouší Krista. Chceme-li milovat církev, musíme prožívat Krista. Musíme být lidmi, kteří okoušejí Krista. Pak budeme mít něco z Krista, čím budeme sloužit církvi, kterou milujeme. V 2. listu Korintským vidíme aspekt lásky k církvi, ale ještě více vidíme aspekt okoušení Krista, vychutnávání Krista a prožívání Krista. Pavel obdržel mnoho vidění a zjevení; říká, že byl „vytržen až do třetího nebe“ (12,2) a že byl „vytržen do ráje“ (v. 4). Jako člověk žijící na zemi znal apoštol pozemské věci. Lidé však neznají věci ani v nebi, ani v ráji, příjemné části podsvětí (L 23,43; 16,23.25). Apoštol však byl vytržen na obě tato neznámá místa. Proto se mu dostalo vidění a zjevení o těchto skrytých oblastech. Z tohoto důvodu se zmiňuje o těchto dvou nejzazších částech vesmíru.

Nebyla to však vidění a zjevení, která z Pavla učinila člověka, který miluje církev. Milovníky církve se nestáváme skrze vidění a zjevení, ale skrze prožívání, okoušení a vychutnávání Krista. Poté, co Pavel obdržel vidění a zjevení, řekl: „A abych se mimořádností zjevení nepovyšoval, byl mi dán do těla trn, Satanův anděl, aby mě políčkoval a já se nepovyšoval“ (2K 12,7). Pavel třikrát prosil Pána, aby mu trn v těle odstranil. Pán však trn neodstranil, protože chtěl, aby Ho Pavel okusil, těšil se z Něho jako z milosti a zakusil Jeho moc. Pán Pavlovi odpověděl takto: „Stačí ti má milost, neboť má moc se dokonává ve slabosti“ (v. 9). Nebylo to vidění nebo zjevení, ale zkušenost.

Tělo Kristovo dnes nepotřebuje skupinu lidí, kteří mají pouze vidění a zjevení, ale žádnou praktickou zkušenost s Kristem. Potřebuje skupinu lidí, kteří se těší z Krista a kteří Krista okoušejí ve své zkušenosti. Právě díky této zkušenosti máme něco z Krista v praxi, čím můžeme posloužit Jeho Tělu. Zjevení a vidění samy o sobě nic nezmůžou. Apoštol Pavel měl vidění, ale musel být vložen „do pece“. Říkáte-li, že máte vidění a zjevení, připravte se na to, že budete vloženi do pece. Utrpení a zkoušky jsou často Pánem určeny k tomu, abychom zakusili Krista jako milost a moc. Pán dovoluje, že máme trn, abychom mohli zakusit Kristovu moc v naší slabosti.

Církev dnes potřebuje skupinu bratří a sester, kteří jsou pod tlakem, působením trnu, aby mohli prakticky zakoušet Krista. Potřebujeme Ho zakoušet jako milost, která je zcela dostačující a která uspokojuje naše potřeby za všech okolností, a potřebujeme Ho okoušet tím, že zakoušíme, jak se Jeho moc dokonává v naší slabosti. Naše utrpení je nezbytné k tomu, aby se zvětšila dostatečnost Pánovy milosti. Je třeba naší slabosti, aby se projevila dokonalost Pánovy moci. Skrze prožívání Krista jako milosti a moci získáme něco skutečného z Krista, čím můžeme posloužit Jeho Tělu, které milujeme. Jsme-li lidmi, kteří milují církev, musíme být lidmi, kteří okoušejí Krista. Jinak nebudeme mít církvi čím posloužit. To, čím máme církvi sloužit, je pouze samotný Kristus, ze kterého jsme se těšili, kterého jsme zakusili. Uprostřed našeho utrpení potřebujeme prakticky prožívat Krista. Materiálem, z něhož se služba vytváří, a prostředkem, jímž služba vzniká a formuje se, jsou zkušenosti s Kristovým bohatstvím, získané skrze utrpení, stravující tlak a smrtící dílo kříže.