Autobiografie člověka v duchu (# 5)

Kapitola Pátá

ZRCADLO, FOTOAPARÁT A NÁDOBA

Čtení z Písma: 2K 3,13-18; 4,3-11.16-18

Viděli jsme, že člověk, který žije v Pánově přítomnosti, tedy v duchu, ve velesvatyni, je přirovnáván k zajatci ve slavnostním průvodu a k dopisu. Pokud to s Pánem myslíme vážně a toužíme Ho následovat v duchu, musíme být zajatci a musíme také dovolit Duchu živého Boha, aby na nás psal, abychom se stali Kristovými dopisy, které Ho vyjadřují. V této kapitole se chceme podívat na další dva aspekty člověka, který žije ve velesvatyni.

ZRCADLO, KTERÉ VIDÍ A ODRÁŽÍ PÁNOVU SLÁVU

Druhý list Korintským 3,18 říká, že musíme být zrcadlem, které vidí a odráží Pánovu slávu. Zrcadlo odráží vše, co „vidí“. Když hledíme na Pána, odrážíme Ho. Pokud je však přes zrcadlo položen závoj, neodráží se v něm nic. Pavel říká, že musíme hledět na Pána s odhalenou tváří. Musíme se ptát, co je tím závojem, o kterém Pavel mluví. Někteří se mohou domnívat, že závojem zde je opona těla, o které se mluví v listu Hebrejům 10,20, ale opona těla v listu Hebrejům 10 není závojem ve 2. listu Korintským 3. Jedná se o dvě různé věci. Oponou v listu Hebrejům 10 je opona uvnitř stánku (9,3), ale závojem ve 2. listu Korintským 3 je závoj na Mojžíšově tváři (v. 13). Jako předobraz to byl závoj na Mojžíšově tváři, ale co je to v duchovním smyslu? Asi jen málokdo se kdy pořádně zamyslel nad tím, co v této kapitole představuje závoj. Je třeba si uvědomit, že závojem jsou náboženské tradice nebo tradiční náboženství. Proč srdce synů Izraele při čtení Starého zákona zakrýval závoj? Závojem na jejich srdci bylo staré, tradiční náboženství.

Toto pochopení musíme aplikovat na sebe. Vždy máme tendenci aplikovat to, co čteme v Písmu, na druhé, a ne na sebe. Možná si myslíme, že Izraelci ve Starém zákoně byli v mnoha ohledech pošetilí, a přitom si neuvědomujeme, že se od nich nijak nelišíme. Mnohokrát čteme Nový zákon, aniž bychom viděli mnoho světla, protože jsme zahaleni závojem. Jsme zahaleni náboženskými tradicemi, křesťanskými tradicemi. Jsme zahaleni tradičním náboženstvím, tradičním křesťanstvím. Naše křesťanské pozadí může být závojem, který nás zakrývá. Musíme si uvědomit, že pokud chceme žít v duchu, musíme být mimo náboženství a musíme být osvobozeni od všech druhů náboženských tradic. Musíme jít k Pánu, abychom viděli svou skutečnou situaci. Možná jsme stále zahaleni náboženským, tradičním závojem křesťanství. Možná jsme stále zahaleni tradičním učením, které jsme přijali v minulosti. To vše se může stát závojem, který nás zakrývá a brání nám skutečně vidět samotného Pána.

Náboženství je pro lidi, kteří hledají Boha, skutečným problémem. Mnohým hledajícím Pána po celý den překáží a zahaluje je náboženství, které jim brání vidět něco ze samotného Pána. Judaismus a křesťanství s katolicismem a protestantismem se staly velkými náboženskými systémy, které brání hledajícím Pána v zakoušení a užívání Krista jako jejich života a všeho. Náboženství je úskok nepřítele. Kdo odsoudil Pána Ježíše k smrti? Stoupenci židovského náboženství se Starým zákonem v rukou. Náboženští lidé odsoudili a podle svého chápání Starého zákona odsoudili Pána Ježíše k smrti. Kdo v průběhu církevních dějin pronásledoval hledající Pána? Náboženští lidé. Kdo pronásledoval apoštoly? Stoupenci židovského náboženství. Kdo pronásledoval Martina Luthera? Římští katolíci. Někdy můžete být sami sobě pronásledovateli, protože jste velmi nábožensky založení. Musíte se osvobodit a zbavit se ze všech tradičních náboženství.

Zrcadlo musí mít „odhalenou tvář“. Kromě toho musí být zrcadlo také natočeno správným směrem. Proto se v 2. listu Korintským 3,16 říká, že kdykoli se srdce „obrátí k Pánu, závoj je odstraněn“. Naše srdce musí být obráceno k Pánu, abychom na Něj mohli hledět s odhalenou tváří. Možná si myslíte, že jste se před mnoha lety vzdali náboženství se všemi jeho tradicemi. Možná jste dokonce opustili denominace, ale ke komu jste se potom obrátili? Možná jste se obrátili špatným směrem. Zrcadlo musí být obráceno směrem k vaší tváři, aby vás „vidělo“ a odráželo. Když je zrcadlo obrácené k vám, odráží vás. Opustili jste tradiční náboženství, ale jakým směrem jste se vydali? Co hledáte nyní? Směřujete k samotnému Pánu? Obrátili jste se k Pánu? Potřebujete, aby z vás byl sňat závoj a abyste se obrátili k samotnému Pánu.

Tyto verše ze 3. kapitoly 2. listu Korintským by pro vás neměly být pouhou doktrínou. Skutečné osvobození od tradičního náboženství není jen něco vnějšího, ale je to něco v duchu. Když skutečně chodíte, pracujete, jednáte a chováte se v duchu, jste mimo náboženství a tradice. Pochybuji, že mnozí z vás, kteří jste opustili cestu denominací, od té doby chodíte a žijete v duchu. Pokud nechodíte, nežijete, nejednáte a nechováte se v duchu, pak i když jste opustili některé tradice, stále žijete ve svých vlastních tradicích. Opustili jste jedno náboženství jen proto, abyste vytvořili jiné. Mimo ducha se i vy sami stáváte náboženstvím.

Abyste se zbavili náboženství a tradic, musíte žít, chodit, jednat a chovat se v duchu. To je velmi přísný požadavek. Jste-li v duchu, nacházíte se mimo denominace, mimo tradice a mimo jakýkoli druh náboženství. Nejste-li v duchu, na první pohled se možná nacházíte mimo náboženství, ale ve skutečnosti jste stále ve svém vlastním náboženství. Toto náboženství je pro vás závojem, takže Bible pro vás není otevřenou knihou. Vaše náboženství je závojem, který vám zakrývá oči a brání vám vidět světlo, zjevení, vize v Novém zákoně. Musíte se odvrátit od jakéhokoli náboženství, dokonce i od toho, které jste si sami vytvořili. Musíte se obrátit k duchu.

Mnozí drazí svatí mají náboženství, které si sami vytvořili. Jednou za námi přišel jeden bratr a řekl nám, že podle jeho názoru není modlitební čtení Slova tak úplně správné. Měl pocit, že když uctíváme Pána, všichni se musí ztišit a modlit se rozvážně. To je náboženství, které si sám vytvořil. Jiný bratr se rozhodl, že odjede do zahraničí jako misionář. I to může být náboženství, které si sám vytvořil. Na Dálném východě se mě jednou jeden britský bratr zeptal, proč na našich církevních shromážděních sedí muži zvlášť a ženy zvlášť. Řekl, že to není správný způsob setkávání. I to je náboženství, které si sám vytvořil. Takové náboženství se okamžitě stává závojem, který člověku brání vidět Krista, brání mu skutečně žít ve velesvatyni. Mnozí z nás si ani neuvědomují, že si vytvořili vlastní náboženství.

Všichni musíme být zbaveni závoje náboženství. „Ten Pán je Duch. Kde je Duch Pánův, tam je svoboda“ (2K 3,17). Duch nás osvobozuje od jakéhokoli náboženství. Uctívání Pána nemá nic společného s tím, zda muži a ženy sedí odděleně nebo pohromadě. Jan 4,24 říká, že Boha musíme uctívat v duchu. Musíme žít v duchu a v duchu se setkávat s Pánem. Je mi jedno, jak svatí na shromáždění sedí. Záleží mi pouze na jedné věci: zda jsem v duchu, nebo ne. Pán je Duch v našem duchu (2Tm 4,22; Ř 8,16). Pokud zůstaneme v duchu, závoj je okamžitě odstraněn. Naše tvář bude odhalená, ne ta vnější, fyzická tvář, ale naše vnitřní, duchovní tvář. Budeme schopni vidět Pána a ostatní Ho uvidí v nás, protože Ho budeme odrážet. Staneme se zrcadlem, které vidí a odráží Krista.

Člověk, který žije v duchu, musí být Kristovým zajatcem, Kristovým dopisem a zrcadlem, které je obrácené k Pánu s odhalenou tváří. Takový člověk pak bude spatřovat a odrážet Pánovu slávu a ve své bytosti bude dispozičně proměňován v Kristův obraz od jednoho stupně slávy ke druhému. Tato proměna je od Pána Ducha a nemá nic společného s žádným náboženstvím, formami, předpisy, různými naukami ani mrtvým poznáním. Musíme se obrátit k duchu, abychom se s odhalenou tváří spojili s Pánem Duchem. Hledět na Pána s odhalenou tváří znamená osvobodit se od veškerého náboženství. Pokud se budeme den za dnem a hodinu za hodinou starat jen o Ducha, který žije v nás, budeme proměňováni v týž obraz, v obraz Kristův.

NÁDOBA, FOTOAPARÁT

Druhý list Korintským 4,7 říká: „Tento poklad máme však v hliněných nádobách.“ My jsme nádoby pro Krista. Jako nádoby v sobě máme úžasný poklad, Krista slávy, který je ztělesněním Boha, aby byl naším životem a vším. Pokud si pozorně přečteme prvních deset veršů 4. kapitoly, zjistíme, že tato nádoba je přesně jako fotoaparát. Fotoaparát k pořízení snímku potřebuje čtyři základní věci: objektiv, film, závěrku, která otevírá objektiv, a světlo. Světlo do fotoaparátu vnáší scenérii a zobrazuje ji na filmu, čímž vzniká obraz, fotografie. Bez světla se scenérie do fotoaparátu nikdy nedostane. Jednou jsem si vzal na výlet fotoaparát a pořídil jsem mnoho snímků. Když jsem si nechal vyvolat film, vyšel prázdný. Nemohl jsem přijít na to, proč je prázdný, ale nakonec jsem zjistil, že jsem nesundal krytku objektivu.

V duchovní oblasti je objektivem mysl se všemi myšlenkami a filmem uvnitř je správný duch ve správném srdci. Musíte mít otevřenou mysl se správným duchem ve správném srdci. Pak potřebujete závěrku, což znamená, že se musíte otevřít Pánu. Na to čeká božské světlo. Když se otevřete Pánu, když je vaše mysl s myšlenkami otevřená a máte správného ducha ve správném srdci, božské světlo vnáší Krista do vašeho ducha a zobrazuje Ho ve vašem duchu. Nyní máte v sobě „snímek“, obraz, a tento obraz je tím pokladem, který je obsažen v těchto hliněných nádobách.

Vaše mysl s myšlenkami musí být velmi otevřená a vaše srdce musí být správné a musí v něm být čistý a správný duch. Dnem i nocí se musíte otevírat Pánu; pak se ve vás bude stále znovu a znovu zobrazovat Kristus, nebeská, božská scenérie. Neříkejte, že jste již spaseni a že Kristus je již ve vás. Kristus je ve vás, ve vašem duchu, ale není tolik ve vašem srdci. Znovu a znovu potřebujete mít otevřenou mysl, aby všechny myšlenky byly usměrněny Kristem, a potřebujete správné srdce s čistým a otevřeným duchem. Po celý den musíte používat závěrku, jinými slovy, musíte se otevřít Pánu. Pak se do vás vtiskne Kristus jako nebeský poklad.

Poté, co dovolíme Kristu, aby do nás vstoupil, musíme být zlomeni. Nádoba musí být rozbita, aby se mohl projevit poklad. První část 4. kapitoly říká, že do nás může vstoupit Kristus jako poklad. Poslední část pak říká, že tento poklad se může projevit tím, že se nádoba rozbije. Verš 7 říká, že „tento poklad máme však v hliněných nádobách, aby přemíra té moci byla z Boha, a ne z nás.“ Ve verších 8 až 10 jsou pak slova „sužováni“, „v nejistotě“, „pronásledováni“, „sráženi“ a „stále nosíme na svém těle Ježíšovo umírání“. V 16. verši Pavel říká, že vnější člověk chátrá. Nejde jen o zredukování našeho vnějšího člověka, ale také o rozbití nádoby.

Bůh koná určité dílo, aby nás nejen zredukoval, ale také rozdrtil, zlomil. Neměli bychom se snažit udržet se tak úplní, tak celiství. Musíme být zlomeni. Pán chce rozdrtit našeho vnějšího člověka, přirozeného člověka, včetně duše a těla. Náš lidský prvek, duševní život, tělesný prvek, to vše musí být zlomeno. V pozitivním smyslu jsme fotoaparátem s objektivem, správným filmem a závěrkou, která umožňuje světlu proniknout dovnitř a přenést do nás božskou scenérii, božský obraz. Poté však musíme být připraveni na to, že budeme zlomeni, rozdrceni, zničeni. Ve 3. kapitole je problémem závoj. Ve 4. kapitole je problémem vnější člověk. Jak jsme viděli, závojem je náboženství. Vnější člověk je naše já s přirozeným životem, duševním životem a tělem. Jedna věc je vědět, co je přirozený člověk, tělo a duše, ale druhá věc je prožívat lámání vnějšího člověka, svaté lámání.

Při následování Pána bychom neměli očekávat, že se vydáme na „šťastnou cestu“. Když se vydáme na cestu, která vede k životu, na úzkou a zúženou cestu následování Pána (Mt 7,14), budeme souženi, budeme v nejistotě, budeme pronásledováni a sráženi. Budeme usmrceni, zničeni, rozdrceni, zlomeni. Budete se ptát, jak se to stane. Nevím jak, to ví jen On. Pán má milion způsobů, jak vás i mě rozdrtit. Někdo řekne, že vstoupit do manželství je hrozné. Pak řeknu, že když nevstoupíte do manželství, budete také nešťastní. Někteří se budou ptát, co je lepší – vzít se, nebo se nevzít? Nevím. Mohu však říci: Nesnažte se před Pánem utíkat. Čím více se snažíte Pánu unikat, tím více se budete do těchto věcí zaplétat. Budete-li utíkat před soužením, ocitnete se v nejistotě. Budete-li utíkat před pronásledováním, budete sraženi. Musíme si uvědomit, že nejsme ve svých vlastních rukou. Jsme v Jeho rukou. Nikdo neví, co přinese zítřek. I David v Žalmu 31,16 říká: „Mé časy jsou ve tvé ruce.“ Musíme však Pána chválit, že Jeho ruka je rukou svrchovanou, milostivou a milosrdnou. Nemusíme se bát. Musíme zůstat klidní a přijmout vše, co nám vyměří, co nám přidělí. Protože v této nádobě máme poklad, je tato nádoba určena k rozbití.

Abychom byli lidmi v duchu, ve velesvatyni, musíme být zajatci, dopisy, zrcadly a nádobami, které mají být rozbity. Všechny tyto aspekty musíme předložit Pánu a důkladně se za ně modlit. Musíme se skrze modlitbu hlouběji ponořit do všech těchto aspektů a subjektivně si uvědomit, že jsme zajatci, bývalí vzbouřenci, dopisy, které píše Duch živého Boha, zrcadla, která se k Němu obracejí s odhalenou tváří, a nádoby, které jsou neustále podřízeny Jeho jednání, Jeho lámání, aby naplnily Jeho břemeno, kterým je vyjádření pokladu, který je v nás. To vše je něco slavného. Na závěr společenství v této kapitole by bylo užitečné zazpívat si a pomodlit se píseň č. 403 z Hymnů.