Kapitola Čtvrtá
REDUKOVÁN NA DUCHA
Čtení z Písma: 2K 1,17-20; 2,10; 10,1; 11,10; 12,9; 13,14.3-5
Viděli jsme, že apoštol Pavel nám ve 2. listu Korintským ukazuje, jak byl člověkem absolutně v duchu. Byl člověkem, kterého Bůh učil, zkoušel, a dokonce ho Bůh cvičil, aby nežil v těle, ale v duchu. V předchozích kapitolách jsme si začali uvědomovat, že církev dnes nepotřebuje lidi plné vědomostí, vzdělání nebo darů a moci, ale lidi, kteří jsou redukováni v přirozeném, vnějším člověku (4,16). Vnější člověk musí být neustále stravován, redukován. Pak budeme redukováni na ducha a naučíme se žít absolutně v duchu. Právě takové lidi dnes církev potřebuje. V dějinách církve se objevilo mnoho duchovních velikánů, nadaných osobností a skvělých učitelů, ale církev nebyla vybudována. Pán potřebuje lidi, kteří byli redukováni na ducha, aby budovali církev, Jeho Tělo.
Musíme si uvědomit, že Pán se brzy vrátí. Pán nám řekl, že přijde rychle (Zj 22,20), ale některým se zdá, že Jeho příchod je pomalý, protože od Jeho nanebevstoupení uplynulo téměř dva tisíce let. Nezapomínejte však, že pro Pána je tisíc let jako jeden den (2Pt 3,8). Při studiu proroctví na mě hluboce zapůsobilo, že prorocké spisy zdůrazňují opětovné zformování izraelského národa [viz Mt 24,32 a poznámky v Překladu obnovy]. Izraelský národ byl znovu zformován v roce 1948 a Jeruzalém byl Izraeli navrácen v roce 1967. Bůh učinil něco podivuhodného. Nikoho ani ve snu nenapadlo, že by mohl být izraelský národ znovu zformován nebo že by Jeruzalém mohl být Izraeli navrácen takovým způsobem. Naplnění tohoto proroctví nám ukazuje, že Pán připravuje Izrael a církev na svůj návrat. Pán učinil něco, aby naplnil své proroctví týkající se Izraele, a jsem si jist, že Pán ještě něco rychle učiní, aby připravil svou nevěstu. Viděli jsme, že Pán nepřipravuje svou nevěstu jen prostřednictvím darů nebo učení, ale skrze působení kříže a pomazání Ducha. Musíme být redukováni a musíme být Kristem přemoženi, zajati.
Musíme být redukováni na ducha. Náš duch není prázdný a neobsazený – je obsazen Kristem. Kristus je v našem duchu (2Tm 4,22). Když jsme zredukováni na ducha, setkáme se s Kristem. Být redukován na ducha tedy znamená být redukován na Krista, být redukován na život podle Krista. Druhý list Korintským 3,17 je zásadní a vzácný verš, který nám říká, že Kristus Pán je Duch. Dnes je Kristus Duchem přebývajícím v našem duchu. Jako Duch, který v nás přebývá, nyní žije, pohybuje se, působí, a dokonce čeká, až budeme redukováni na ducha. Musíme být redukováni na ducha. Jakmile budeme zredukováni na ducha, setkáme se s Kristem. Druhý list Korintským nám na jedné straně ukazuje, že apoštol Pavel byl redukován na ducha. Na druhé straně nám ukazuje, jak tento apoštol žil, jednal a působil v duchu podle Krista.
OSOBA KRISTOVA
V 2. listu Korintským 2,10 (Pavlík) je použit výraz „v osobě Kristově“. Některé překlady to překládají jako „v Kristově přítomnosti“. V původním řeckém textu je obvykle slovo pro přítomnost „parúsia“. Zde však slovo „osoba“ odpovídá slovu „prosopon“. Pavel říká: „Komu vy něco odpouštíte, odpouštím i já. Neboť i já, cokoliv jsem odpustil – měl-li jsem co odpustit – učinil jsem to pro vás před tváří Kristovou [Pavlík: v osobě Kristově].“ Pavel odpustil bratrovi v osobě Kristově. Toto řecké slovo znamená „tvář“, tedy část obličeje kolem očí, na níž se odrážejí vnitřní myšlenky a pocity a na níž je odhalen celý člověk. Část obličeje kolem očí je ukazatelem všech vnitřních myšlenek a pocitů, tedy, co si člověk myslí a jak se cítí uvnitř. Pavel odpustil onomu bratrovi v osobě Kristově podle ukazatele celé Jeho osoby vyjádřené v Jeho očích. Pavel žil nejen v Pánově přítomnosti, ale také v ukazateli vnitřních pocitů a myšlenek Krista. Je to něco velmi hlubokého, něžného a jemného.
Jednou jsem byl pozván do domu jednoho milého křesťanského páru. Když jsem byl u nich doma, všiml jsem si, že se bratr chová nejen v přítomnosti své ženy, ale i v její osobě. Pouhým pohledem do jejích očí poznal, zda schvaluje, co dělá, nebo ne. Nemusela říci ani slovo. Tento bratr se naučil pohybovat v osobě své ženy.
Nedokážu plně vyjádřit, jak jsem se cítil, když jsem se dozvěděl význam slova „osoba“. Poklonil jsem se před Pánem a řekl: „Pane, za celá ta léta jsem si nikdy neuvědomil, že musím žít nejen v Tvé přítomnosti, ale i v Tvé osobě tak jemným způsobem.“ Nejde jen o to žít v Jeho přítomnosti, ale ještě více žít v Jeho osobě. Nemyslím si, že my křesťané se chováme v Pánově osobě tak jemně. Můžeme říkat, že žijeme, jednáme a chováme se v Pánově přítomnosti, ale kdo se chová v osobě Kristově tak, jak se choval onen bratr v osobě své ženy? Přesto je zde ve verši 2,10 výraz, který ukazuje, že Pavel takovým člověkem byl; neustále se choval podle ukazatele Pánových očí, ve výrazu Jeho vnitřních pocitů a myšlenek, v Jeho osobě.
Pavel se podíval na výraz Pánových očí a věděl, že tomu bratrovi musí odpustit. Neodpustil mu podle svého vlastního cítění a smýšlení, ale podle cítění a smýšlení Toho, který v něm přebýval. Choval se v osobě Kristově. Když odpouštěl, odpouštěl v osobě Kristově. Chtěl dát Korinťanům najevo, že neodpouští podle sebe nebo podle svého těla, ale v osobě Kristově. To je to, co znamená žít podle Krista. Apoštol Pavel byl zredukován natolik, že se nikdy nechoval podle své osoby. Choval se v osobě Kristově, v Kristově tváři, v myšlenkách, ve výrazu Kristova cítění. Žít v osobě Kristově je tak něžné a hluboké. Pavel byl člověkem, který byl zredukován do té míry, že měl za svou osobu pouze Krista. Choval se v osobě Kristově.
KRISTOVA NEMĚNNOST
Ve 2. listu Korintským 1,17 Pavel říká: „Když jsem tedy toto chtěl, jednal jsem snad lehkovážně? Nebo snad to, co zamýšlím, je podle těla, takže ‚ano, ano‘ u mne znamená zároveň ‚ne, ne‘?“ Pavel nezamýšlel věci podle těla tak, že by jednou řekl ano a jindy ne. Nebyl lehkovážným člověkem, který jednou řekne ano a jednou ne. Pavel byl člověk, který nebyl nestálý. Když řekl ano, řekl to s Kristem. Když se rozhodl, rozhodl se s Kristem. Když Kristus řekl ano, řekl ano. Když Kristus řekl ne, řekl ne. U Pavla nebyla žádná nestálost, žádná změna, protože neřekl ano sám od sebe, podle těla, ale podle Krista, který v něm přebýval.
Ve verších 1,18-20 Pavel říká: „Bůh je však věrný, takže naše slovo k vám není ‚ano‘ i ‚ne‘. Neboť Boží Syn, Ježíš Kristus, který byl mezi vámi skrze nás vyhlášen – mnou, Silvanem a Timoteem – nebyl ‚ano‘ i ‚ne‘, nýbrž v něm se uskutečnilo ‚ano‘. Neboť všechna Boží zaslíbení, kolik jich jen je, v něm jsou ‚ano‘. Proto je také skrze něho řečeno ‚amen‘ k slávě Bohu skrze nás.“ S Kristem se nic nemění. Protože Kristus, kterého Pavel hlásal podle Božích zaslíbení, se nestal ano a ne, slovo, které o něm hlásal, nebylo ano a ne. Nejen jeho kázání, ale i jeho život byl v souladu s tím, co je Kristus. Nebyl člověkem ano a ne, ale člověkem, který byl stejný jako Kristus. Byl to člověk žijící podle Krista. Když říkal ano, říkal to s Kristem. Sám v sobě byl Pavel zredukován na nic, takže mohl říci, že Kristovo ano je jeho. Kristus není ano a ne, ale je stále stejný. Pavel byl stále stejný, protože žil Kristem.
Musíme se modlit, aby nám Duch pomohl uvědomit si a uvidět, jakým člověkem byl apoštol Pavel, když byl na této zemi. Byl to člověk naprosto zredukovaný na nic, ale ve svém duchu bral Krista jako všechno. My všichni musíme být zredukováni do té míry, abychom ve svém duchu brali Krista jako všechno. Když říkáme lidem ano, měli bychom to říkat s Kristem. Pokud Kristus neříká ano, neměli bychom říkat ano ani my. Nemáme žádné postavení, právo ani důvod říkat cokoli jiného než Kristus, protože jsme s Ním byli ukřižováni (Ga 2,19b-20). Pavel byl zredukován na ducha. Byl nadmíru přetížen, nad své síly (2K 1,8), takže už to nebyl on, ale žil v něm Kristus. I když řekl ano, říkal to s Kristem.
Možná milujeme Pána a snažíme se žít podle Krista, ale kolik z nás žije podle Krista, když musíme odpovídat na otázky? Přemýšlíme o tom, že musíme odpovídat s Kristem? Proto se někteří bratři stále mění – ráno je to ano, ale odpoledne je to ne. Neustále se mění. Kdybychom však přijali Krista jako svou odpověď, jako své Ano a jako své Amen, nedocházelo by k žádné změně. Kristus je stále stejný (He 13,8) a apoštol Pavel přijal Krista jako své Ano.
TICHOST A MÍRNOST KRISTOVA
V 2. listu Korintským 10,1 Pavel říká: „ Já sám, Pavel, vás napomínám skrze tichost a mírnost Kristovu.“ Můžeme být tiší a mírní, ale je naše tichost a mírnost něco z Krista? Všichni se shodneme na tom, že musíme odmítnout nebo zavrhnout charakter, který není tichý a mírný. Uvědomili jsme si však někdy, že musíme zavrhnout svou tichost a mírnost? Někteří bratři a sestry mohou být na svou tichost a mírnost hrdí. Některá sestra může mít vnitřní postoj, že je mírnější než ostatní sestry. Apoštol Pavel však řekl, že Korinťany neprosil ve své vlastní tichosti a mírnosti, ale v tichosti a mírnosti Kristově. To nám opět ukazuje člověka žijícího v duchu, který vždy bere Krista jako své všechno. Prožíval Krista nejen jako svou sílu, ale také jako svou tichost a mírnost. Byl to člověk, který žil Kristem.
KRISTOVA PRAVDA
Ve verši 11,10 Pavel říká: „Jakože je ve mně Kristova pravda.“ Všichni bychom řekli, že musíme odmítat lži a mluvit pravdu, ale položili jsme si někdy otázku, čí pravdu mluvíme? Mluvíme pravdu Kristovu, nebo mluvíme svou vlastní pravdu? Pavel řekl, že je v něm pravda Kristova. Musíme mluvit pravdu Kristovu, ne pravdu lidské přirozenosti, starého člověka, svého já. Musíme se naučit nejen odmítat všechny lži, ale také se zříkat své pravdy, neboli ji odmítat. Musíme zavrhnout svou pravdu i své lži; pak můžeme přijmout pravdu Kristovu. Pavel odpouštěl v osobě Kristově, nabádal v tichosti a mírnosti Kristově a říkal, že je v něm pravda Kristova. Protože apoštol žil Kristem, vše, čím je Kristus, stalo se v jeho chování ctností.
KRISTOVA MOC
Ve 13. kapitole nám Pavel řekl něco o Kristově moci (vv. 3-5). Kristovu moc nezažíváme, když jsme mocní, ale když jsme slabí. Pavel řekl: „Když jsem slabý, tehdy jsem mocný“ (12,10). Být slabý je těžší než být mocný. Pavel řekl, že Kristus byl „ukřižován ze slabosti“ (13,4). Uvědomujeme si, že Kristus byl všemohoucí Bůh, ale v okamžiku, kdy byl ukřižován, se stal slabým. Kdyby se nestal slabým, jak by Ho mohli lidé ukřižovat? Jak mohl být jako všemohoucí, všemocný Bůh zatčen? Kdo Ho mohl přibít na kříž? On však chtěl být slabý a stal se slabým. Proto apoštol Pavel řekl: „Jsme v něm slabí“ (v. 4).
Naučili jsme se někdy lekci, že máme být slabí v Kristu? Vždycky rádi mluvíme o tom, že jsme v Kristu silní, ale zkusili jsme někdy být v Kristu slabí? Kristova moc se nikdy nemůže dokonat a projevit, dokud nejsme slabí. Kristova moc, která je pro nás Jeho milostí, se dokonává v naší slabosti (12,9). Když jsme slabí, můžeme ve své slabosti zakoušet Kristovu moc. Znovu vidíme, že 2. list Korintským nám ukazuje člověka, který byl zredukován na nic, byl bez síly, aby se Kristova moc mohla dokonat v jeho slabosti. Zde je člověk naprosto zredukovaný na nic, ale beroucí Krista jako všechno.
KRISTOVA MILOST A KRISTUS, KTERÝ V NĚM MLUVÍ
Ve verši 13,13 Pavel mluví o Kristově milosti a ve verši 13,3 říká, že v něm mluví Kristus. Opět zde vidíme člověka, který byl natolik zredukován, že nezbývalo nic jiného než Kristus. Mluví v něm Kristus. Kristova osoba je jeho osobou; Kristova tichost je jeho tichostí; Kristova mírnost je jeho mírností; Kristova pravdivost je jeho pravdivostí; Kristova moc je jeho mocí a Kristova milost je jeho milostí. Vše, čím je, je Kristus. Takový je člověk, který žije v duchu.