Kapitola Druhá
ČLOVĚK V DUCHU
Čtení z Písma: 2K 1,9.12; 2,13; 4,13.16; 12,18; 10,3-4; 3,14; 4,4
Pokud pronikneme do ducha Pavlových listů Korintským, uvidíme, že v době, kdy Pavel psal tyto dvě knihy, měl na pozadí dějiny synů Izraele. Celé dějiny synů Izraele jsou úplným předobrazem zkušeností novozákonních křesťanů (1K 10,6a.11). Mnoha křesťanům je jasné, že Minutí (5,7), vyjití z Egypta (10,1-2), putování v pustině (He 3,7-19) a potěšení z nebeské many a vody z puklé skály (1K 10,3-4) jsou předobrazy naší dnešní křesťanské zkušenosti. Většině křesťanů však není tak jasné, že vstup do dobré země a život, chození, práce a námaha v dobré zemi jsou také předobrazy naší křesťanské zkušenosti (Ko 2,6-7). Je třeba, abychom stále více poznávali život, chození, práci, námahu a také boj izraelského lidu v dobré zemi.
Když Pavel psal tyto dva listy, musel mít před sebou pozadí těchto dějin. V 1. listu Korintským 5,7 řekl, že Kristus je naše Minutí. V 10. kapitole pak řekl, že dnes požíváme nebeskou manu a pijeme živou vodu z puklé skály (vv. 3-4). To znamená, že v 1. listu Korintským byl lid vyveden z Egypta a putoval v pustině. Taková byla skutečná situace Korinťanů a v tomto ohledu jsou mnozí dnešní křesťané Korinťany. Neměli bychom si myslet, že jsme lepší než Korinťané. Někteří mluví o nebeské církvi v listu Efeským, ale málokdo je sám nebeský. Někdo může mluvit o dobré zemi, o Kenaanu, ale možná je stále v Egyptě nebo v pustině. Když jste ve svém duchu, jste v nebesích (2,6), protože nebesa nelze oddělit od vašeho ducha. Nebesa jsou v duchu a duch je v nebesích [viz pozn. 1 k He 4,16 v Překladu obnovy]. Kdykoli žijete v duchu, jste pozvednuti a jste v nebesích. Myslíte si však, že dnes chodíte zcela v duchu?
Korinťané mluvili o duchovních věcech, ale dělali to tělesným a duševním způsobem. Apoštol Pavel jim v první knize řekl, že jsou tělesní a ne duchovní (3,1), a ve 2. kapitole první knihy mluvil o duševních lidech (v. 14). Duchovní člověk (v. 15) je ten, kdo se nechová podle těla a nejedná podle duševního života, ale žije podle ducha, tj. jeho ducha (Ř 1,9) smíšeného s Duchem Božím (8,16; 1K 6,17). Takový člověk je ovládán, řízen, usměrňován, pohybován a veden takovým smíšeným duchem. Ačkoli Korinťané hodně mluvili o duchovních věcech, apoštol Pavel je označil za tělesné a duševní. Mluvili o duchovních věcech v duši a v těle. Někteří mohou mluvit o nebeských věcech v listu Efeským, ale činí tak jako Korinťané – v duši nebo v těle.
Druhý Pavlův list Korintským je mnohem hlubší než první. Zdá se, že této druhé knize věnuje pozornost jen málokdo. V listu Římanům je ospravedlnění z víry a v listu Efeským je církev jako Tělo Kristovo. Co je však předmětem 2. listu Korintským? Jaký dojem si z této knihy odnášíte? Musím vám říci, že tato kniha je naprosto v duchu. Mnoho křesťanů žije ve svém těle nebo duši, nikoli v duchu. Mnozí vědí něco o Duchu Svatém, ale příliš málo jich ví o svém lidském duchu, v němž Duch Svatý přebývá [viz Náš lidský duch, vyd. Living Stream Ministry]. Po těle a duši v 1. listu Korintským se ve 2. listu Korintským dostáváme k duchu. Po vnějším nádvoří a svatyni přicházíme k velesvatyni; po Egyptě a pustině přicházíme do dobré země, země Kenaan. V této knize můžeme vidět dobrou zemi. Můžeme také vidět praktický život ve velesvatyni. V této knize můžeme vidět některé lidské bytosti absolutně v duchu.
ABYCHOM SE NESPOLÉHALI NA SEBE, ALE NA BOHA
V 1. kapitole 2. listu Korintským nám Pavel řekl, že na něj a jeho spolupracovníky soužení dolehlo „nadmíru těžce, nad naši sílu, takže jsme si zoufali, až jsme i pochybovali o svém životě“ (v. 8). Sami v sobě měli rozsudek smrti, aby nespoléhali na sebe, ale na Boha, který křísí mrtvé (v. 9). Je třeba, aby na nás tato slova v 9. verši zapůsobila – „Abychom nespoléhali na sebe, ale na Boha“. Skrze Kristovo vykoupení do nás, do našeho ducha, vstoupil sám Bůh, který je v nebesích (Ko 1,27; 2Tm 4,22). Děkujeme Pánu, že je nyní v našem duchu a vyzývá nás, abychom zapomněli na duševní věci a obrátili se ke svému duchu, abychom se s Ním setkali. Neměli bychom již spoléhat na sebe, na svou duši, ale na Boha, který je v našem duchu.
Můžeme znát učení o tom, že již nemáme spoléhat na sebe, ale na Boha. Říci, že spoléháme na Boha, je snadné, ale v naší zkušenosti to může být jinak. Pokud se k manželovi jeho žena nechová zrovna hezky, první, co obvykle udělá, je, že uplatní svou mysl a zváží situaci své ženy. To je to, co znamená spoléhat na sebe. Kdybychom se skutečně naučili lekci, že nemáme spoléhat na sebe, neuplatnili bychom nejprve svou mysl, ale svého ducha. Okamžitě bychom se měli obrátit ke svému duchu a uplatnit svého ducha, abychom se spojili s Bohem. To prakticky znamená, že nespoléháme na sebe, ale na Boha. Takovou zkušenost dnes všichni potřebujeme.
NE V TĚLESNÉ MOUDROSTI, NÝBRŽ V BOŽÍ MILOSTI
V 2. listu Korintským 1,12 Pavel říká, že si nepočínal „v tělesné moudrosti, nýbrž v Boží milostí“. Spoléhat na sebe je špatné, ale mít tělesnou moudrost je ještě horší. Pavel neřekl lidská moudrost, ale tělesná moudrost. Obecně chápeme, že moudrost má něco společného s myslí, ale Pavel mluví o moudrosti spojené s tělem. Tělesná moudrost je proti Boží milosti. Tělesná moudrost je něco, co spojuje duši a tělo. Boží milost je v duchu a působí skrze duši a tělo. Spoléháme na Boha a tento Bůh působí v nás. Milost je právě ten Bůh, který v nás působí. Působí v našem duchu skrze naši duši a tělo, aby celá naše bytost byla pod Jeho působením. Neměli bychom spoléhat na sebe, ale na Boha.
Naše rozhovory, naše chození, náš život v tomto světě by neměl být něčím, co spočívá v naší tělesné moudrosti, ale v Boží milosti. To znamená, že jsme zastavili veškeré své konání a že nyní je to Bůh, kdo v nás působí z našeho ducha skrze naši duši a tělo. Celá naše bytost je pod Božím působením. Takový člověk neustále žije a chodí ve velesvatyni.
VE SVÉM DUCHU
Protože Pavel byl takovým člověkem, který žil ve velesvatyni, mohl říci: „Nenabyl jsem ve svém duchu klidu“ (2,13, Pavlík). Pavel neřekl, že nenabyl klidu v mysli nebo v srdci. Pokud chcete porozumět 2. listu Korintským, musíte si osvojit klíčové výrazy jako „abychom nespoléhali na sebe, ale na Boha“, „ne v tělesné moudrosti, nýbrž v Boží milosti“ a „nenabyl jsem ve svém duchu klidu“. Pavel dokonce neříká, že nenabyl klidu v Duchu, ale „ve svém duchu“. Pavel byl člověkem, který žil, chodil, pracoval, a dokonce měl své bytí ve svém duchu. Nebyl člověkem žijícím v duši nebo v těle, ale člověkem žijícím v duchu. Mohl tedy říci, že ve svém duchu nenabyl klidu.
To nám ukazuje, že Pavlovi nezáleželo na okolnostech ani na tom, co si myslel nebo mohl vidět. Záleželo mu pouze na jeho duchu. Jeho bratr Titus nepřišel, takže neměl klid v duchu. Toto slovní spojení se mi líbí – „ve svém duchu“. Musíme být přivedeni k uvědomění si svého ducha a musíme se naučit, jak vše dělat ve svém duchu. Máme-li být šťastní, musíme být šťastní v duchu. Máme-li být smutní, musíme být smutní v duchu. Mnohokrát jsme šťastní pouze ve svých emocích. Možná nevíme, jak být šťastní v duchu. Musíme se však naučit, jak být šťastní v duchu, jak mít v duchu klid. Musíme se naučit pečovat o odpočinek v duchu a být lidmi žijícími v duchu.
Ve verši 4,13 (B21) pak Pavel říká, že on a bratři s ním měli „stejného ducha víry“. Musíme se naučit uplatňovat ducha v takové míře. Ať děláme a říkáme cokoli, musíme si být jisti, že máme stejného ducha, že jsme ve stejném duchu. To není něco v duši nebo v těle, ale v duchu. Když jdeme navštívit bratra, musíme jít v duchu. Když máme společenství, musíme ho mít v duchu.
NÁŠ VNĚJŠÍ ČLOVĚK CHÁTRÁ, TEN VNITŘNÍ SE OBNOVUJE
Verš 4,16 říká: „Náš vnější člověk chátrá, ten vnitřní se však den ze dne obnovuje.“ Vnitřní člověk je náš znovuzrozený duch jako život a osoba s naší obnovenou duší jako jeho orgánem. Vnější člověk je naše tělo jako orgán s naší duší jako životem a osobou. Vnější člověk hyne, chátrá nebo je oslabován, zmenšován a stravován. Vnitřní člověk je však obnovován, osvěžován, povzbuzován a posilován tím, že je živen čerstvým přísunem života vzkříšení. Zatímco naše smrtelné tělo, náš vnější člověk, je stravováno zabíjejícím působením smrti, náš vnitřní člověk, tj. náš znovuzrozený duch s vnitřními částmi naší bytosti (Jr 31,33; He 8,10; Ř 7,22.25), je den ze dne metabolicky obnovován přísunem života vzkříšení.
Vnější člověk musí být stráven. Chátrá a je redukován. Vnitřní člověk musí být povzbuzován, osvěžován. Abychom pochopili plný význam toho, co zde Pavel říká, musíme dát dohromady první čtyři kapitoly. V 1. kapitole nám řekl, že je nadmíru přetížen, nad jeho síly (v. 8). Ve 4. kapitole nám pak ukázal, jak byl ze všech stran tísněn neboli všelijak sužován (v. 8). Verše 7 až 18 ve 4. kapitole ukazují, že apoštolové žili ukřižovaným životem ve vzkříšení neboli životem vzkříšení pod usmrcováním kříže, aby mohli vykonávat svou službu. Pavel byl hodně sužován a zmaten, ale uvědomoval si, že tato trápení a zmatky dělají dobrou práci, aby zmenšily vnějšího člověka. Ale zatímco vnější člověk byl redukován, vnitřní člověk byl den ze dne osvěžován a povzbuzován. To znamená, že se musíme držet dál od své duše, od pustiny, od svatyně. Musíme být plně a výhradně udržováni ve velesvatyni. Musíme žít a jednat ve velesvatyni.
Hádat se s lidmi znamená živit nebo krmit svůj duševní život. Čím více se hádáte, tím silnější je vnější člověk. Někdy jsou manželé v pokušení se hádat nebo diskutovat. Předpokládejme, že se manželka zlobí, ale bratr své ženě neřekne ani slovo, aby se s ní pohádal. Bratr může říci, že neřekl ani slovo, protože se naučil trpět. Tento způsob jednání však není křesťanský, ale může to být způsob následovníků Konfucia nebo Buddhy. Kdybyste se mě zeptali, proč se nehádám se svou ženou, řekl bych, že nerad krmím nebo živím svou duši. Čím více se se svou ženou hádám, tím více svou duši živím. Musíme se naučit lekci hladovění duše, zmenšování duše. Vnější člověk by se měl zredukovat. Musíme si uvědomit, že vše, co se nám děje, má svůj smysl. Božím záměrem je, aby se náš vnější člověk zredukoval, aby vnitřní člověk mohl být den ze dne posilován, osvěžován, povzbuzován, vyživován a obnovován.
Když se náš vnější člověk zmenší a náš vnitřní člověk se obnoví, jsme zachováni ve velesvatyni. Právě zde, ve velesvatyni, ve svém duchu, se těšíme z Krista a prožíváme Ho. Právě zde zakoušíme všechny božské věci s Bohem a v Bohu. Postupně se sami staneme službou. Nebudeme pouze služebníky, ale budeme služebníky se službou. Pak budeme druhým sloužit životem, Bohem a Kristovým bohatstvím. Nebudeme druhým jen předávat určité učení, doktríny a znalosti. Cokoli budeme dělat, bude předávání Krista, Boha, druhým. To je potřeba v dnešní době.
JEDNAT VE STEJNÉM DUCHU
V 2. listu Korintským 12,18 (B21) Pavel říká, že on a Titus jednali ve stejném duchu. Tento verš a další verše, které jsme si společně probrali, nám ukazují, jakým člověkem byl apoštol Pavel. Byl to člověk plně, absolutně a důkladně žijící v duchu. Nikdy se nechtěl od ducha vzdálit.
UVÁDĚT DO ZAJETÍ KAŽDOU MYŠLENKU, ABY BYLA POSLUŠNA KRISTA
Protože Pavel žil v duchu, naučil se lekci, jak zacházet s myšlenkami lidí. V 2. listu Korintským jsou tři pasáže týkající se otázky myšlenek. Ve verši 3,14 (B21) Pavel říká, že myšlenky synů Izraele byly „zatvrzelé“. Ve verši 4,4 pak řekl, že myšlenky nevěřících byly „zaslepeny“ bohem tohoto věku. A konečně ve verši 10,5 Pavel naznačil, že myšlenky je třeba uvést do zajetí, aby byly poslušny Krista. Myšlenky mohou být zatvrzelé vlastním já, zaslepené bohem tohoto věku nebo uvedené do zajetí těmi, kdo mají službu. Jsou uvedeny do zajetí těmi, kdo bojují, kdo vedou bitvu nikoli podle těla, ale zbraněmi, které jsou mocné před Bohem (v. 4). Když máte službu, když jste člověkem, který skutečně žije, chodí v duchu, nebojujete v bitvě podle těla, ale jste vybaveni, uzpůsobeni k tomu, abyste konali dílo, které má uvést do zajetí myšlenky lidí, uvést všechny jejich myšlenky do zajetí, aby byly poslušny Krista.
Lidi si nikdy nemůžete podmanit hádkami. Čím více se hádáte, tím více podněcujete myšlenky lidí. Někteří lidé za vámi mohou přijít a vyzvat vás, abyste se s nimi hádali, ale pokud se s nimi budete hádat, jen tím podnítíte jejich myšlenky. Jste-li však člověkem, který má v sobě službu, budete uzpůsobeni a vybaveni duchovními zbraněmi, které jsou před Bohem mocné k tomu, aby svrhly nebo vyvrátily rozumové úvahy a uvedly každou myšlenku do zajetí, aby byly poslušny Krista.
CO CÍRKEV DNES POTŘEBUJE – KRISTOVA SLUŽBA
V 1. listu Korintským se hovoří o darech, poznání a učení. V 2. listu Korintským však tyto věci nenajdeme. Nenajdeme tam ani zázraky nebo uzdravení. Místo toho nacházíme osten v Pavlově těle, který Pán odmítl odstranit i poté, co ho Pavel třikrát prosil (12,7-9).
Pavel žádal Pána, aby udělal zázrak tím, že trn odstraní, ale Pán to odmítl udělat. V této knize nevidíme zázraky, ale utrpení. V 2. listu Korintským nejsou žádné zázraky, žádná uzdravení ani dary, ale utrpení, která mají zmenšit vnějšího člověka, aby mohla vzniknout služba. Čím více budeme trpět a čím více se zmenší vnější člověk, tím více budeme mít ze služby. Pak budeme mít něco z Kristova bohatství, abychom mohli sloužit druhým. To je potřeba dnešní církve. Církev nemá velkou potřebu zázraků, darů, učení nebo poznání. Církev dnes potřebuje Kristovu službu. Dějiny nám ukázaly, že dary lze něco vybudovat, ale nakonec to, co je vybudováno, bude stejnými dary zbořeno. To je tragický příběh, který se mnohokrát opakoval.
Pokud budeme pokořeni Pánovou milostí a naučíme se žít v duchu, svrchovaný Pán každému z nás přidělí určitou dávku utrpení. Čím více budeme milovat Pána Ježíše, tím více budeme něčím trpět a tím více budeme omezeni. Nakonec se vytvoří určité množství služby a církev bude vybudována. To je to, co církev dnes potřebuje.