Lekce Sedmnáctá

SETKÁNÍ S LÁMÁNÍM CHLEBA

(2)

B. Účast u Pánova stolu

1) „Což není kalich požehnání, který žehnáme, společenstvím krve Kristovy? A což není chléb, který lámeme, společenstvím těla Kristova? Protože je jeden chléb, jsme jedno tělo, ač jsme mnozí, neboť všichni jsme toho jednoho chleba účastni.“ (1K 10,16-17).

První list Korintským 11,23-25 nám ukazuje, že důraz při slavení Večeře Páně spočívá na památce Páně, kdežto 1. list Korintským 10,16-17.21 uvádí, že důraz při účasti u Pánova stolu spočívá na společenství se svatými.

Při setkání s lámáním chleba jíme jeden chléb, jenž znázorňuje tělo Kristovo, a pijeme z jednoho kalicha, jenž znázorňuje krev Kristovu. Naše jedení a účast na jednom chlebě a naše pití a sdílení jednoho kalicha naznačují vzájemné společenství. Toto společenství máme díky Pánově tělu a Pánově krvi. Takové společenství se proto stává společenstvím krve Kristovy a společenstvím těla Kristova. Když tedy takto společně jíme a pijeme, jsme účastni Pánova chleba a kalichu, máme „podíl na Pánově stolu“ (1K 10,21). U tohoto stolu jsme účastni Pánova těla a Pánovy krve spolu se všemi svatými a máme vzájemné společenství. Kristova krev, z níž se společně těšíme, odstraňuje veškeré překážky mezi svatými. Chléb, který sdílíme a který symbolizuje individuální tělo Kristovo, vchází do nás a činí z nás jeden chléb, znázorňující jedno souhrnné Tělo Kristovo. Co se týče slavení Večeře Páně, chléb znamená individuální tělo Pána, které dal za nás na kříži, kdežto co se týče účasti u Pánova stolu, chléb ukazuje na Pánovo souhrnné Tělo, které vytvořil ze všech znovuzrozených svatých skrze své vzkříšení z mrtvých. Pánovo individuální tělo je fyzické, bylo usmrceno a dáno za nás; Pánovo souhrnné Tělo je mystické a tvoří jej všichni svatí v Pánově vzkříšení. Proto pokaždé, když lámeme chléb, si na jednu stranu připomínáme Pána a užíváme Pána tím, že přijímáme tělo, které za nás dal na kříži; na druhou stranu se těšíme z mystického Těla, kterému dal vznik skrze své vzkříšení z mrtvých, máme společenství se všemi svatými v tomto mystickém Těle a vydáváme svědectví o jednotě tohoto mystického Těla. Nejedná se jen o vztah mezi námi a Pánem, ale též o vztah mezi námi a všemi svatými.

II. UCTÍVÁNÍ OTCE, KTERÉ ZA SVŮJ STŘED BERE OTCE

Setkání s lámáním chleba je shromážděním, při němž věřící uctívají. Podle postupu Božího spasení nejprve přijímáme Pána a poté se přibližujeme k Otci. Proto bychom na setkání, při němž uctíváme, měli nejprve připomínat Pána a potom uctívat Otce. Středem té části setkání, při níž si připomínáme Pána, je památka Páně, a středem té části, při níž se klaníme Otci, je uctívání Otce, kdy všechny modlitby, písně a slova mají směřovat k Otci.

1) „Když jedli, vzal Ježíš chléb, požehnal, rozlomil, dal učedníkům a řekl: ‚Vezměte, jezte. Toto je mé tělo.‘ Pak vzal kalich.. a dal jim ho se slovy: ‚Napijte se z něho všichni. Neboť toto je má krev nové smlouvy… A když zazpívali chvalozpěv, vyšli na Olivovou horu.‘“ (Mt 26,26-30).

Onoho dne, poté, co Pán Ježíš rozlomil chléb a zazpíval s učedníky chvalozpěv, je vyvedl na Olivovou horu, aby se setkali s Otcem. V tom je obsažen a ustaven princip, že poté, co jsme lámali chléb k Pánově památce, by nás Pán měl vést k tomu, abychom společně uctívali Otce.

2) „Já [vzkříšený Kristus] budu hlásat tvé [Otcovo] jméno svým bratřím, uprostřed shromáždění [setkání s učedníky po zmrtvýchvstání] tě budu opěvovat.“ (He 2,12).

Zde se hovoří o tom, co Pán učinil, když se ukázal svým učedníkům a setkal se s nimi po svém zmrtvýchvstání. Měl je za své bratry a vyhlásil jim Otcovo jméno. Též je měl za církev [shromáždění] a zpíval chvalozpěvy Otci mezi nimi. I když Pán je jednorozený Syn Boží, skrze smrt a vzkříšení nás znovu zplodil (1Pt 1,3), abychom se stali mnoha Božími syny. Tak se stal prvorozeným Synem Božím (Ř 8,29), který uvádí nás, kteří jsme mnoha syny, k Otci. Poté, co byl vzkříšen z mrtvých, přišel ke svým učedníkům (J 20,19-29) a vyhlásil Otcovo jméno svým bratřím. Pak ve svém postavení prvorozeného Syna Božího vedl svých mnoho bratří, kteří jsou mnoha Božími syny, aby společně zazpívali chvalozpěvy Otci, totiž, aby se společně klaněli Otci. Poté, co lámeme chléb k památce Páně, máme být v souladu s tímto faktem vedeni Pánem k uctívání Otce. Během této části shromáždění bereme za střed Otce, a jak to popisuje píseň č. 52 v Hymnech, veškeré naše chvalozpěvy Otci jsou Pán v nás, který nás vede, abychom zpívali chvalozpěvy Otci.

III. KDO LÁME CHLÉB

1) „Ježíš vzal chléb… a dal“ (Mt 26,26).

Když Pán ustanovil lámání chleba, dal chléb a kalich svým učedníkům, totiž těm, kdo v Něho uvěřili, měli Jeho život a patřili Jemu. Samozřejmě, že pouze ti, kdo mají takovýto vztah s Pánem a kdo znají Pána jako svého osobního Spasitele, mohou připomínat Pána jedením Jeho chleba a pitím Jeho kalicha a mohou vystavovat smrt Páně prostřednictvím Jeho chleba a Jeho kalicha.

2) „Všichni věřící… lámali chléb“ (Sk 2,44-46).

Ti, kdo lámou chléb, musejí být „věřící“, totiž ti, kdo uvěřili a přijali Pánovo spasení, kdo mají Pánův život a kdo patří Pánu. Jedině takoví věřící lidé mohou a mají lámat chléb. Proto pouze ti, kdo jsou spaseni, kdo jsou připojeni k Pánu a nežijí v hříchu, jsou způsobilí jíst chléb a pít kalich. Nikdo jiný nemůže mít podíl na Pánově chlebu a na Pánově kalichu.

IV. KDY LÁMEME CHLÉB

1) „Vytrvale zůstávali… v lámání chleba“ (Sk 2,42).

Zde se píše, že prvotní věřící vytrvale zůstávali v lámání chleba; to znamená, že bez ustání pokračovali v lámání chleba po celou dobu. Tento vzor bychom měli následovat.

2) „Denně… lámali chléb“ (Sk 2,46).

Prvotní věřící v lámání chleba zůstávali natolik vytrvale, že chléb lámali denně. V té době díky své vřelosti vůči Pánu a hluboké lásce k Němu spontánně lámali chléb každý den. Z toho vidíme, že je-li to možné, čím častěji lámeme chléb k Pánově památce, tím lépe.

3) „První den v týdnu jsme se sešli k lámání chleba“ (Sk 20,27).

Prvotní věřící začali lámat chléb denně. Později si vytvořili zvyk lámat chléb jednou týdně, a to první den v týdnu. První den v týdnu, což je den Páně, je den Pánova vzkříšení a začátek nového týdne, což znázorňuje, že staré pominulo a začal nový život. Proto je nanejvýš vhodné, abychom lámali chléb právě tohoto dne. Kromě toho, i když při lámání chleba vystavujeme smrt Páně, ve skutečnosti si Pána připomínáme ve vzkříšení.

4) „Slavení Večeře Páně“ (1K 11,20).

Jelikož lámání chleba je slavením Večeře Páně, nejlepší dobou je večer. Kromě toho, večer jsme již po skončení vší své práce, složili jsme všechna svá břemena, je nám lehko na srdci a jsme osvěženi v duchu. Je to vhodná doba, kdy můžeme připomínat Pána bez starostí, a je snadné vnímat Pánovu přítomnost. Nejedná se však o zákonitost. Jestliže je obtížné či nepohodlné uspořádat setkání s lámáním chleba večer, můžeme přehodnotit situaci a změnit dobu setkání na ráno či odpoledne.

V. KDE LÁMEME CHLÉB

1) „Po domech lámali chléb“ (Sk 2,46).

Prvotní věřící lámali chléb po všech svých domech. Je jasné, že lámali chléb u sebe doma.

2) „Když vy se společně scházíte…, abyste slavili Večeře Páně“ (1K 11,20).

Podle této pasáže se prvotní věřící též scházeli na jednom místě, aby slavili Večeři Páně. To se muselo odehrávat na větším místě. Když se scházíme po domech, abychom lámali chléb, nese to s sebou líbeznou a důvěrnou příchuť malého shromáždění. Když se společně scházíme na jednom místě, je tu též bohatá a povznesená atmosféra většího shromáždění. To, zda věřící budou lámat chléb po domech či na jednom místě, má rozhodnout každá církev podle potřeby a situace.

V. PO LÁMÁNÍ CHLEBA

1) „Neboť kdykoliv byste jedli tento chléb a pili tento kalich, zvěstujete smrt Páně, dokud on nepřijde“ (1K 11,26).

Ti, kdo lámou chléb k Pánově památce, mají být těmi, kdo touží po Pánu, očekávají Jeho příchod a milují Jeho zjevení (2Tm 4,8). Po lámání chleba tedy máme žít životem očekávání Pánova příchodu.

2) „Nemůžete pít Pánův kalich i kalich démonů; nemůžete mít podíl na Pánově stolu i na stolu démonů“ (1K 10,21).

Zde se píše, že jestliže máme podíl na Pánově stolu, nemůžeme mít podíl na stolu démonů, a že jestliže pijeme Pánův kalich, nemůžeme pít kalich démonů. Podle kontextu předcházejících veršů stůl démonů a kalich démonů jsou oběti přinesené modlám. Po lámání chleba tedy nemáme jíst oběti přinesené modlám.

3) „Slavme tedy svátek ne se starým kvasem, ani s kvasem špatnosti a zloby, ale s nekvašenými chleby upřímnosti a pravdy“ (1K 5,8).

Kvas zde představuje veškeré zlo a vše, co kazí člověka. Izraelci ve Starém zákoně měli ihned po svátku Minutí slavit svátek nekvašených chlebů a odstranit ze svého života veškerý kvas (Dt 16,1-4). Lámání chleba v Novém zákoně nahrazuje svátek Minutí ve Starém zákoně. Po lámání chleba tedy máme stejně jako Izraelci slavit svátek nekvašených chlebů a ze svého života odstranit veškeré zlo a vše, co nás kazí. Svatý život bez hříchu můžeme zakoušet jedině díky Pánově svatému a bezhříšnému životu, což je nekvašený chléb upřímnosti a pravdy, abychom byli těmi, kdo skutečně slaví svátek nekvašených chlebů.